Stýskání

Nostalgie je v původním významu chápána jako touha po domově. Pokud duši vnímáme jako místo, kde je naše skutečné „doma“, pak se takových pocitů nemusíme bát, ale naopak je přijmout jako důležitou zprávu o nás samých. Kdysi jsem narazila na poetičtější definici nostalgie. Byla charakterizována jako vzpomínka na místa, kde jsme nikdy nebyli.

Rozuměla jsem tomu. Dokonale to vystihovalo můj častý nedefinovatelný pocit. Třeba při příjezdu někam, kde se cítím jako doma. Není to déja vu, ale přesto to se mnou na nějaké úrovni velmi rezonuje. Zařadila bych sem i chvíli po probuzení z hezkého snu, stejně jako všechny na úvod zmiňované pocity – vnímání hudby, umění, přírody… To vše je pro mě určitá podoba nostalgie.

Velmi podobný pohled má psychoterapeut a spisovatel Thomas Moore v knize Návrat k okouzlení: „Nevím, co je na nostalgii špatného. To slovo zní jako nemoc a skutečně se jedná o definici duševní choroby (jako nemoc byla definována v 17. století). Nostalgii lze chápat i jako emoci rovnající se okouzlení, jako volání domova, jako hořkosladký pocit touhy po životě, který jsme kdysi milovali, ale už je nenávratně pryč.“ A nejen to, i Moore mluví o vzpomínce na něco, co jsme nezažili: „Když se dívám na filmy natočené na anglickém venkově, mám silný pocit, že se dívám na svůj domov, a chtěl bych se tam vrátit zpátky, třebaže vím, že ve skutečnosti to můj domov není.“

Naopak psychiatr Cyril Höschl nostalgii vnímá jako nežádoucí a neproduktivní mechanismus, kdy si člověk promítá do minulosti něco, co mu chybí. „Tento mechanismus může být udržován v chodu ztrátou životních jistot anebo jen prostým stárnutím. Vše, co je po odloučení daleko doma či kdesi v dětství, se zdá krásné, spořádané, zidealizované, v protikladu s neradostnou přítomností.“

Negativní nádech dostává nostalgie i díky vzpomínání na takzvané staré dobré časy. Starší generace se tím může nechat zcela pohltit, mladší jen nechápavě kroutí hlavou. Často vídám například na facebooku posty o tom, jaké jsme my, dnešní padesátnice, měly ideální dětství a jak špatně na tom jsou dnešní děti. Vždycky se mi chce napsat, že výhradně šťastné dětství měl jak kdo, i když sama mám na mládí spoustu krásných vzpomínek. A samozřejmě mě znepokojuje, kolik dětí dnes žije online. Ale že by tehdejší doba normalizace byla skutečně ideální, to mi přijde opravdu absurdní. Hýčkat si hezké vzpomínky by nemělo znamenat ztratit nadhled a cit pro realitu.

Je tedy opět jen na nás, jak s nostalgií naložíme. Nedívejme se na nostalgii jako na něco, co je doménou stáří, ale spíš dospělosti. Vždyť už dnešní třicátníci mají nostalgické vzpomínky na to, jaký býval život offline, a jejich mladší sourozenci tuto dobu označují za pravěk. Takže vše je relativní a všichni si někdy můžeme dovolit nechat se ovanout kouzlem minulosti. Nemusí to ale znamenat, že nejsme schopni reflektovat i to negativní, co se dělo, poučit se, měnit se.

Kam nás vedou vzpomínky

Občas se propadnout do říše vlastních hezkých vzpomínek může být cestou ke spokojenějšímu životu i jasným ukazatelem toho, jak žít dnes a kam směřovat v budoucnosti.

Na tomto principu staví kniha dánského odborníka na štěstí Meika Wikinga Umění vytvářet vzpomínky. I když všichni víme, že žijeme tady a teď, pozitivní vzpomínky mají v našem životě nezastupitelné místo, a když je někdy naše tady a teď příliš těžké, pomáhají nám tu tíhu unést. Dávají nám jistotu, ale i směr, kudy dál. Ve stejném duchu mluví například Radvan Bahbouh ve velmi emotivní přednášce Nejlepší investice, kde říká: „Vzpomínky jsou obrazy, které nám svítí na cestu a vedou nás k tomu, že se na tu cestu vydáme.“

Meik Wiking se ve své knize snaží vytvořit na takovou cestu průvodce. Vychází přitom ze zcela racionální úvahy, že když podrobíme naše hezké vzpomínky (i nostalgické pocity) zkoumání, pochopíme, za jakých okolností vznikají, a díky tomu je budeme moct lépe vědomě vytvářet. A tím také vědoměji a spokojeněji žít. Na základě výzkumů provedených nejen Institutem pro výzkum štěstí, jehož je prezidentem, dospěl k závěru, kdy a jak se naše prožitky proměňují ve šťastné vzpomínky, a popsal, co je pro tento proces charakteristické:

Zaměříme pozornost

Velkou část světa vidíme, ale nevnímáme. Nevšimneme si, jak chutná obyčejné jídlo, jak se mění roční období, jak voní déšť. Štěstí úzce souvisí se schopností něco ocenit, žasnout, zažívat pocit propojenosti se životem. Pozornost však není neomezená a dnes na ni útočí víc lákadel než kdy dříve. Pokud ale bude velký díl naší pozornosti nepřetržitě ukrajovat mobilní telefon, reklama a jiné prokrastinační aktivity, které všichni dobře známe, zůstane v nás při pohledu zpět jen pocit prázdnoty.

• Zkuste si proto i ve dny, kdy se zdánlivě neděje nic velkého, utvořit šťastnou vzpomínku. Třeba se projít v dešti nebo pozorovat s dětmi hvězdy.

Zapojujeme více smyslů

Zapojení smyslů s naší pozorností úzce souvisí a je cestou, jak se v ní cvičit. Co se nás dotýká? Jak zní ticho? A jaké vůně probouzejí naši obrazotvornost? Každý z nás vzpomíná na vůni jídla, které měl v dětství nejraději. Na písničku, co náhodně zněla ve chvíli, která byla důležitá. Zkusme svět kolem sebe vnímat všemi smysly a díky našim smyslům se k nám budou vzpomínky vracet.

• Vyzkoušejte si popis všemi smysly: Zkuste nějaký prostor, třeba oblíbenou kavárnu, popsat nejen svýma očima, ale i ušima, nosem… Kolik detailů jste schopni si vybavit?

Jsou emotivní

Asi není nutné vysvětlovat, že to, co vybudí naše pozitivní emoce, se ve vzpomínku promění spíše než to, co v nás žádné pocity neprobudí. Americká spisovatelka a aktivistka Maya Angelou řekla: „Lidé zapomenou, co jste řekli, zapomenou, co jste dělali, ale nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítili.“ I moderní školní výuka staví na tom, že nejlépe si zapamatujeme to, co máme svázáno s nějakou emocí (hraní historického divadla, vlastní výzkum). Dokonce i některé zážitky, které byly původně spojeny s negativní emocí, se mohou změnit v zábavnou historku. Jistě si na nějakou takovou taky vzpomenete.

• Až se proti vám všechno spikne, zažijete trapas, zkuste si představit, jak to časem budete vyprávět svým blízkým jako neopakovatelný zážitek.

Jsou smysluplné

Už bylo řečeno, že pozornost je pro ukládání do paměti klíčová. Pozorní jsme, pokud jsme přítomní, zainteresovaní, oddaní, pokud nám to, co vidíme, a to, co se děje, dává smysl. Výzkum s nejbohatšími lidmi Dánska ukázal, že jejich nejhezčí vzpomínky se týkají spojení s blízkými lidmi, díky nimž má jejich počínání smysl. Přitom může jít opět o zdánlivě nezajímavé zážitky, piknik v přírodě nebo návštěvu kina. Velmi důležité je také spojení s přírodou, s uměním, s vlastním tělem. Když se lidé ohlížejí za svým životem, nehodnotí většinou, na kolika exotických dovolených byli, ale jestli nežili zbytečně.

• Zkuste si vzpomenout na chvíle, které byly zdánlivě obyčejné, ale pro vás přesto krásné a naplňující. Snažíte se, aby se váš život skládal právě z takových okamžiků?

Rádi je vyprávíme

Každá rodina má své příběhy, které se k větší či menší radosti zúčastněných vyprávějí stále dokola. Často jde právě o ty emotivní zážitky, které v první chvíli vypadaly jako nepovedený vtip (kdy třeba díky ztrátě zavazadel zažijete pocit soudržnosti, s někým se seznámíte a podobně). Podobné historky nás pojí i se spolužáky, spolupracovníky, přáteli. Vyprávění by se nemělo vytratit ani z našeho každodenního života, kdy si povídáme o tom, co bezprostředně prožíváme. Je to pouto, které lidi spojuje, a je škoda ho přetrhnout jen proto, že tříštíme svoji pozornost k zcela bezvýznamným věcem.

• Zkuste si večer vyprávět se svými blízkými. Povězte si, co jste viděli, slyšeli, co jste si vychutnali, co se vás dotklo. Věnujte si pozornost a zapojte všechny smysly.

Jsou nové a výjimečné

Je jasné, že nové a výjimečné zážitky si uchováváme v paměti nejlépe a častěji se k nim vracíme. Nezapomeneme na svatbu, na narození dětí, na první pusu. To ale na prožití naplněného života určitě nestačí. Možná to dokládá i fakt, že ve výzkumu mělo tuto charakteristiku jen 23 % vzpomínek a že smysluplnost si stála lépe. Výjimečné okamžiky dodávají našim životům krásu i hloubku právě díky tomu, že jsou vzácné, a tak bychom k nim měli přistupovat. Ty, které jsou nové, naopak můžeme vyhledávat téměř denně: můžeme uvařit nové jídlo, jít jinou cestou nebo se pokusit podívat se nově na problém, který řešíme.

• Naplánujte na dnešní večer něco nového, i kdyby to měl být jen nový film. A pak se zamyslete nad tím, co vám to přineslo, co si z toho chcete zapamatovat.

Provází je boj a vítězství

Pro okamžiky, kdy jsme si museli něco vybojovat, platí podobné zákonitosti jako u těch předcházejících. Jsou nezapomenutelné, pravděpodobně budou i smysluplné, ale asi bychom neměli chtít proměnit náš život v nekončící boj, byť lemovaný vítězstvími (která zákonitě střídají prohry). Jistě to může být plán pro určitý úsek života, ale ne pro život celý.

• Vzpomeňte si, kdy jste zažili pocit vítězství. Co vám to dalo a co vzalo? A s čím bojujete dnes?

Zachytili jsme je

Když lidé ve výzkumu sdíleli své nejlepší vzpomínky, to, jestli je nějakým způsobem zachytili, hrálo tu nejmenší roli. Opět nám to připomíná, že kvalita našich vzpomínek se neodráží v tom, na kolika fotografiích a videích jsou zachycené. Určitě je hezké si naše důležité chvíle připomenout i tímhle způsobem, ale náš život by neměl být snahou o nejdokonalejší snímek. Mnohem důležitější je to, do čeho vložíme své srdce, a jaké obrazy si v něm uchováme.

Začali jsme s trochou nostalgie. I Wiking se o ní několikrát zmiňuje. Nostalgie a vzpomínky k sobě zkrátka patří. Nostalgie nám může pomoct a zároveň nás může zranit. Vzpomínky jsou často hořkosladké, ale ujišťují nás, že máme cenu, že jsme hluboce spojeni s ostatními a že jsme vedli smysluplný život. Nostalgie nás může vést tam, kde je náš skutečný domov. Díky svým prožitkům se učíme žít smysluplnou přítomnost, mít naději do budoucnosti a být smířeni s minulostí.