Stupně blízkosti

Toto se stane, když prostor mezi partnery opanuje účelová komunikace. Na její obhajobu je dobré říct, že ona sama je v tom nevinně. Řešení praktických záležitostí a vzájemné vyjasňování potřeb je důležitým základem partnerství. Bez ní se funkční vztah vybudovat nedá – slouží k plánování budoucnosti, posiluje ve vztahu důvěru a bezpečí. Když se umíme domluvit a řešit problémy, můžeme si věřit.

Ale žít jen z účelové komunikace vztah nedokáže. Bez hlubšího sdílení a vzájemného naslouchání se partneři postupně odcizí. I když spolu technicky komunikují, chybí jim živé emoční pouto. Proto je důležité věnovat pozornost nejen praktickým otázkám, ale také vzájemnému vztahu.

Abychom udrželi živé porozumění a lásku, potřebujeme se zastavit a popovídat si o svých prožitcích, pocitech, snech. Naslouchat druhému beze spěchu a nesoudit. Právě tyto rozhovory, byť zdánlivě „nepraktické“, posilují naše pouto a důvěrnost. Cílem je navázání, udržení a prohloubení kontaktu s druhým, budování vztahu a pocitu sounáležitosti. Odborně se takové komunikaci říká fatická.

Formy komunikace ve vztahu

Termín poprvé použil britský antropolog Bronisław Malinowski v roce 1923, když popisoval, že příslušníci jistého kmene tráví hodně času konverzací, která nese málo informační hodnoty, ale upevňuje jejich vzájemné vazby. Fatická komunikace (z řeckého phatos – mluvené slovo) je taková, která slouží primárně k budování vztahu mezi komunikujícími, nikoliv k předání informací.

Různé formy komunikace v partnerském vztahu se dají rozdělit podle míry, do jaké přispívají k prohloubení vzájemného kontaktu a porozumění mezi partnery. Pojďme si je tedy představit v pořadí od nejzákladnějších až po ty klíčové.

Komunikační vata

Slouží primárně k vyplnění ticha. Určitá míra výplňové komunikace je v každém vztahu přirozená a vlastně i potřebná – nemusíme neustále vést hluboké filozofické debaty. Občasné popovídání si o počasí, televizi či jiných každodenních tématech patří k uvolněné konverzaci i mezi partnery.

Pokud ale výplň začne dominovat a postupně vytlačí důležitější komunikaci o pocitech, potřebách či společných plánech, může to signalizovat problém. Často to souvisí s vyhýbáním se intimitě či řešení konfliktů. Partneři spolu sice neustále mluví, ale vyhýbají se tomu, co je pro vztah podstatné. Vzájemně se tak vzdalují a ztrácejí porozumění.

Je proto důležité reflektovat kvalitu komunikace ve vztahu, a pokud je výplní moc a blízkosti málo, je dobré se ptát po důvodech. Těch může být celá řada.

• Úzkost z ticha. Lidé často vnímají ticho v konverzaci jako nepříjemné či úzkostné. Mají potřebu ho „zaplnit“ slovy, aby se cítili pohodlněji.
• Rutina. Třeba když trávíte s partnerem příliš mnoho času a nemáte pořád o čem mluvit. Výplňová komunikace vám pomáhá vyhnout se trapným odmlkám.
• Vyhýbání se konfliktům. Mluvit o bezpečných tématech jako počasí či televize je způsob, jak se vyhnout hádkám ohledně citlivějších témat.
• Nuda. Váš dlouhodobý vztah možná upadl do stereotypu a vy nevíte, jak z něj ven.
• Únava. Každodenní starosti vás mohou vyčerpávat. Pak nemáte energii na hlubší rozhovory.
• Nedostatek intimity. Pokud váš vztah postrádá blízkost, mluvíte spolu spíše povrchně. Chybí vám bezpečí pro hlubší sdílení.

Příliš mnoho výplňové komunikace vztah vysiluje. Hrozí tak, že partneři ztratí spojení a porozumění. Pokud výplňová komunikace převládá, můžeme to vzít jako varování a výzvu k oživení vztahu a prohloubení vzájemné důvěry.

Povídání si

Známá cimrmanovská hláška praví: Člověk se ani tak nepotřebuje dorozumět s jinými, člověk se prostě potřebuje vykecat. Ono „vykecávání se“ a vzájemné sdílení prožitků všedního dne je v partnerském vztahu zcela přirozenou součástí komunikace. Povídání si má hned několik důležitých funkcí.

Umožňuje poskytnout partnerovi základní informace o tom, co se u nás děje, s čím se aktuálně potýkáme v práci i osobním životě. Díky tomu má druhý možnost lépe porozumět naší momentální situaci a náladám. A i když jde často o rutinní konverzaci, prohlubuje naše spojení. A také nám pomáhá ventilovat každodenní stresy a problémy tím, že o nich mluvíme s někým blízkým. I když partner situaci přímo nevyřeší, už samotné vypovídání se mívá uklidňující efekt.

Povídat si ale můžeme i o tématech, která se nás přímo netýkají, jako je společnost, kultura, sport, co se stalo kamarádce, kdo se s kým seznámil… Jsou to snadná konverzační témata, která pomáhají udržet tok komunikace v době, kdy nezbývá energie na hlubší sdílení. A zvlášť na začátku vztahu může jít i o „bezpečná“ témata. Naopak diskuze nad kontroverzními tématy může vztah oživit a přinést do něj více vášně, i když s rizikem konfliktu.

Pro některé páry může být diskutování způsobem trávení společného času, kdy se mohou realizovat v intelektuální rovině vztahu. A někteří zase rádi debatují o drbech, čímž uspokojují jistou míru zvědavosti a senzacechtivosti. Každému, co jeho jest – proti gustu žádný dišputát.

Na druhou stranu, pokud převažuje povídání a debatování na úkor opravdového sdílení emocí, vztah se může ochudit o důležitou intimní složku. Také názorové debaty někdy vedou ke konfliktům, pokud se partneři v postojích rozcházejí. Dále je třeba dát si pozor, aby příliš silné nutkání partnerovi či partnerce „náležitě vysvětlit, jak to je“ nevedlo k poklesu schopnosti aktivně mu naslouchat.

Hravá komunikace

Hravost a lehkost jsou pro dlouhodobé vztahy velice důležité. Pomáhají rozvíjet bezpečnou a otevřenou intimní komunikaci. Harvill Hendrix a Helen Hunt ve své knize Receiving Love zdůrazňují, že schopnost páru žertovat, smát se společně a nebrat se příliš vážně vytváří atmosféru důvěry, která umožňuje projevovat i zranitelné stránky osobnosti. Humor a hravost ve vztahu snižují napětí a strach ze selhání.

Podle psycholožky Sue Johnson zase tam, kde chybí radost a hravost, začíná být vztah příliš těžkopádný a ztrácí lehkost. To pak brání partnerům otevřít se a být zranitelní, což je zásadní pro intimní komunikaci.

Proto je péče o hravost a humor ve vztahu tak důležitá. Umožňuje partnerům uvolnit se, nebát se chyb a otevřít intimní komunikaci, která vztah prohlubuje. Hravost ve vztahu je tedy jakýmsi „sociálním mazivem“, které umožňuje plynulý a bezpečný pohyb mezi různými tématy a úrovněmi komunikace.

Popichování může mít podobu jemného škádlení, provokování nebo dobromyslného pošťuchování. Jde o projev náklonnosti a snahy partnera z legrace rozčílit či vyvést z míry. Pokud se děje citlivě, posiluje to intimní pouto. Partneři si tak ukazují, že se znají natolik, že si mohou dovolit i takový žertík.

Flirtování a vzájemná předvádění mají ve vztahu nezastupitelnou roli. I po letech pomáhají udržet živou jiskru vášně. Koketováním si partneři vyjadřují, že pořád stojí o pozornost toho druhého. Ať už verbálními narážkami, nebo tělesnými gesty, flirt oživuje intimní chemii.

Společný humor a schopnost zasmát se sami sobě i partnerovi rovněž prohlubují porozumění a radost ze vztahu. Když spolu partneři dokážou vtipkovat a bavit se, uvolňuje se napětí a posiluje se vzájemná náklonnost. Smích pomáhá překonávat těžkosti.

Pokud naopak partneři nejsou schopni lehkosti a humoru, může to vést k tomu, že se začnou vyhýbat intimní komunikaci ze strachu před kritikou či zraněním. Chybí bezpečný prostor ke sdílení a vzájemnému obohacení.

Existuje ale i opačné riziko. Když jeden z partnerů opakovaně uniká do žertů a vtipkování v situacích, kdy by bylo namístě vážnější sdílení a řešení problémů, a používá je jako vyhýbavou strategii – to brání opravdové blízkosti ve vztahu.

Pokud třeba partner vyjádří nespokojenost a druhý to bagatelizuje vtipy, místo aby naslouchal a projevil pochopení, prohlubuje to propast mezi nimi. Je to podobné, jako když jeden z partnerů opakovaně iniciuje sex jako únik před konfliktem či těžkým rozhovorem: vyhýbá se tak skutečnému řešení problému.

Vhodné je otevřeně si o tom promluvit a nastavit zdravější vzorce komunikace. Tam, kde humor funguje jako únik před intimitou, trpí kvalita vztahu i blízkost mezi partnery.

Intimní komunikace

Když se zeptáte, co je intimní komunikace, hodně lidí nejspíš odpoví, že jde o komunikaci o intimních tématech nebo o sexu. Ale to není úplně pravda. Intimní komunikace není definována tím, o čem se bavíme, ale jakým způsobem spolu komunikujeme. Jde o takovou výměnu, při které se navzájem hluboce otevíráme, nasloucháme si a projevujeme zájem o druhého. Sdílíme své opravdové pocity, potřeby, obavy i touhy bez strachu z odsouzení.

I když spolu mluvíme o úplně banálních věcech, ale s opravdovostí a hloubkou, jde o intimní komunikaci. Naopak debata o sexu může být zcela povrchní, pokud se vyhýbáme skutečnému sdílení a porozumění. Intimita ve vztahu tkví v kvalitě komunikace, nikoliv v tématech.

Jde o schopnost otevřít se a spojit se s druhým člověkem. Vyžaduje to odvahu a důvěru v toho druhého. Není snadné otevřít se a mluvit o svých nejhlubších myšlenkách, obavách či zranitelnosti. Obnažit se před partnerem a riskovat odmítnutí. Právě proto je důležité vytvořit bezpečný prostor, kde se cítíme přijímaní. Kde víme, že nás partner vyslechne s empatií a porozuměním. Že i když se mu nelíbí, co slyší, neodsoudí nás, ale bude reagovat s láskou.

Dobrá intimní komunikace vyžaduje aktivní naslouchání bez přerušování a bez rad. Jde jen o sdílení a snahu vcítit se do prožívání toho druhého. Nemusíme se ve všem shodnout, ale můžeme se snažit pochopit úhel pohledu toho druhého. Je také důležité vyhradit si na rozhovor dostatek času a nemít spěch na další aktivity.

Podle psychologa Johna Gottmana je důležité věnovat si každý den alespoň patnáct minut ničím nerušené pozornosti, kdy se soustředíme jen na partnera bez rozptýlení. Jen tak se můžeme opravdu ponořit do sdílení.

V dlouhodobých vztazích může být náročné udržet si hlubokou úroveň komunikace, jaká byla na počátku. Partneři nemají tolik silných emocí k probírání a často je pohltí rutina všedních dní. Mnoho partnerů v dlouhodobých vztazích má navíc po čase tendenci propadat dojmu, že toho druhého dokonale znají a už je nemůže ničím překvapit.

I po mnoha letech jsou ale v každém člověku neobjevené stránky a nečekané hloubky. Pokud předpokládáme, že o druhém víme absolutně všechno, přestaneme projevovat opravdovou zvídavost a zájem o jeho vnitřní svět. Přestaneme klást otázky, aktivně naslouchat a hledat nové perspektivy ve vzájemném vztahu.

Tím začneme partnera vnímat stereotypně jen přes prizma svého už utvořeného názoru na něj. Ztratíme schopnost vidět ho nezaujatě – stejnýma očima jako na začátku vztahu. Přestane nás inspirovat. Ne proto, že by nám už neměl co nabídnout, ale proto, že jsme se před vším novým uzavřeli.

Lékem na to je právě zvídavost a otevřenost, která nám umožňuje prohlubovat intimitu a růst spolu i po letech vztahu. A pokud nevíte, jak na to, existují různé pomůcky a techniky, které vám mohou pomoci najít na partnera a vztah nový pohled:

• Podle knihy Hold Me Tight Sue Johnson je užitečné znovu procházet milostné dopisy, fotografie či deníky z raných fází vztahu. Může nám to pomoci vzpomenout si, proč jsme se do partnera kdysi zamilovali a co v něm bylo tak fascinujícího.
• John Gottman v knize The Seven Principles for Making Marriage Work doporučuje pravidelně si vyprávět příběh vašeho vztahu od začátku až po současnost. Pomáhá to ocenit růst, jakým jste prošli, a nebrat toho druhého jako samozřejmost.
• Terapeutka Esther Perel zase v kurzu Where Should We Begin? radí každý týden se zeptat partnera na něco, co o něm ještě nevíme. I po letech můžeme objevovat nové stránky osobnosti toho druhého.

Všeho moc škodí

Intimní a otevřená komunikace je pro zdravý vztah velmi důležitá. Neměla by se ale stát jediným měřítkem, podle kterého partneři posuzují kvalitu svého vztahu. I s tím se ve své praxi setkávám. A čím dál častěji.

Pokud začnou partneři (třeba pod vlivem popularizačních článků) vnímat hlubokou komunikaci jako jediný parametr fungujícího partnerství, mohou nabýt pocitu, že pokud spolu zrovna hluboce nesdílejí, je s jejich vztahem něco špatně. Z otevřenosti se stává povinnost. A když se z intimní komunikace ve vztahu stane povinnost, ztrácí interakce mezi partnery svou přirozenost a spontánnost.

Sdílení už nevychází z opravdové touhy po hlubokém kontaktu. Partneři spolu sice mluví otevřeně, ale často nenaplněně a s pocitem nucení. Takový přístup vede k úbytku lehkosti a humoru ve vztahu. Vše se točí jen kolem vážných témat, analyzování prožitků a hledání hlubších významů. Chybí prostor pro hravost a radost ze vzájemné blízkosti. Vztah se stává těžkopádným.

Dalším rizikem je nerovnováha v bezpečí projevovat intimitu. Jeden partner začne druhého nutit ke sdílení i proti jeho vůli. V horším případě se z toho stane nástroj manipulace a dominance.

Pokud intimní rozhovory nejdou, jak by si partneři přáli, vnímají to jako selhání či krizi vztahu. Přitom problémem jsou spíše jejich nerealistická očekávání. Není potřeba vždy prožívat intenzivní emoce a sdílet svá nejhlubší tajemství.

Ony totiž ty zdánlivě povrchnější formy komunikace, jako je humor, hravost, ale i každodenní konverzace, plní nezastupitelnou roli v budování základů pro hlubší intimitu mezi partnery. Jak říká vztahová koučka Katherine Woodward Thomas: Když se partneři učí vnímat jeden druhého s lehkostí a radostí při běžných chvílích, buduje to důvěru a pocit bezpečí, které jsou klíčové pro opravdové otevření se druhému člověku.

Tyto zdánlivě jednodušší formy interakce tak krok za krokem vytvářejí pevné pouto a porozumění. A na tomto základě pak může vzkvétat i hluboká intimita sdílení myšlenek a emocí mezi partnery. Je důležité nezapomínat na tyto stavební kameny vztahu.

Zdravé je, pokud jsou partneři schopni spolu nejen hluboce komunikovat, ale také se bavit, smát se, užívat si a někdy i bezuzdně tlachat třeba při koukání na telku. Pestrost vztahu svědčí. Je důležité umět přepínat mezi různými rovinami interakce a nezacyklit se jen na jedné z nich. Vyvážený partnerský vztah kombinuje všechny složky.