Stres jako spojenec

Stres je stav, kterým náš organismus reaguje na každou silnější fyzickou nebo psychickou zátěž. Spustí obranné mechanismy, které mobilizují všechny dostupné prostředky k překonání nebezpečí. Původním účelem stresu je poskytnout nám rychle maximum vnitřních zdrojů pro záchranu života v extrémních situacích.

Proto stres prostřednictvím vegetativního nervstva a stresových hormonů připravuje náš organismus na maximální výkon – srdeční činnost se zrychluje, dochází k uvolnění energetických zásob organismu, ke změnám v krevním zásobení mozku atd.

Řada lidí si myslí, že pokud podléhají projevům stresu, něco s nimi není v pořádku.

Tyto procesy přitom doprovázejí tělesné projevy, které nejsou vždy příjemné (a často je proto vnímáme úzkostně), ale ve skutečnosti jsou projevem podpory – náš organismus nám věří, že se dokážeme se situací popasovat, a snaží se nám pomoci tím, že nám dává k dispozici své zdroje.

Důvěřujme svému organismu a buďme proaktivní

Pokud se stres naučíme vnímat jako projev pomoci od našeho organismu, může nám dokonce dodávat odvahu. Budeme ochotnější se se situací poprat, protože víme, že v ní nejsme sami: náš organismus je s námi a je na naší straně. Takový postoj je základ pro konstruktivní, produktivní a především proaktivní jednání v zátěžových situacích. S trochou důvěry může být stres náš spojenec a jeden z nejsilnějších motivátorů. Dává nám sílu postavit se obtížným situacím a jejich výzvám.

Většina z nás ale tímto způsobem stres nevnímá. Stres je vnímán spíše jako projev slabosti. Řada lidí si myslí, že pokud podléhají projevům stresu, něco s nimi není v pořádku. Normální je přeci nestresovat se. Ti silní stres neznají. To je ale omyl. Ti silní si stres „osedlali“.

Další důvod, proč stres nemá dobrou pověst, je dopad dlouhodobého stresu na naše zdraví. Každého asi napadne dobře známá souvislost mezi stresem a zvýšeným rizikem infarktu. Podle výzkumu, který se uskutečnil na University of Wisconsin, se ale zdá, že klíčovým faktorem ovlivňujícím dopad stresu na náš organismus není samotná míra stresu, ale náš postoj vůči stresu.

Aktivní snaha o vyváženější život si neklade za úkol odstranit stres. Naopak: snaží se stres zakalkulovat do rovnice.

Tento výzkum, publikovaný v roce 2012 (ve své přednášce pro TED jej zmínila i americká psycholožka Kelly McGonigal), zkoumal dopady dlouhodobého stresu na zdraví respondentů. Výzkum potvrdil, že dlouhodobě vysoká míra stresu zvyšuje riziko smrti v důsledku kardiovaskulárního onemocnění až o 43 %. To zní jako hrozná zpráva, je tu však jedno zásadní ale.

Zvýšení rizika neplatí pro všechny respondenty. Výjimkou jsou lidé, kteří mají ke stresu pozitivní a konstruktivní postoj. Ti byli paradoxně nejzdravější skupinou ze všech zkoumaných, dokonce s menším rizikem infarktu než lidé s dlouhodobě nízkou úrovní stresu. Pokud jsou tyto výsledky správné, pak – zjednodušeně řečeno – je to náš postoj ke stresu, co z velké části spolurozhoduje o tom, jestli se z něj stane pomocník, nebo zabiják.

Co to pro nás znamená a co s tím můžeme dělat? Jednoduše řečeno – měli bychom se přestat zabývat tím, jak odstranit negativní dopady stresu na náš život, a raději zaměřit pozornost na to, jak přivést do svého života víc klidu. Zdá se vám, že je to jedno a to samé? Ne zcela. Ano, je v tom jen drobný rozdíl, ale ten je zásadní.

Z hlediska našeho psychického zdraví a pohody je vždy lepší být proaktivní než reaktivní. A boj proti stresu je reaktivní, protože nás do něj žene strach. Má‑li smysl bojovat, pak za něco – to je proaktivní přístup. Aktivní snaha o vyváženější život si neklade za úkol odstranit stres. Naopak: snaží se stres zakalkulovat do rovnice, pochopit jej a vybalancovat. Jinak se ze stresu stane jen další stresor.

Přednáška 24. října 2024