Strach ze změny

Tereza je dospělá žena, přesto stále žije s rodiči. Stejně jako její dva bratři – jeden mladší, jeden starší. Všichni tři sourozenci trpí psychickými problémy, nikdy si nenašli partnery ani dobrou práci, nezvládli se odstěhovat. Rodina Terezy je totiž skrz naskrz nemocná a manipulující. Nikdo s nikým doopravdy nemluví, nikdo nikoho doopravdy nevnímá, rodiče ani dříve neměli dobrý vztah a celou dobu signalizují, že by si bývali přáli, aby se Tereza vyvedla jinak. Když mi o tom vypráví, obě víme, že z toho toxického prostředí potřebuje především odejít a začít žít jinak, jinde, podle sebe a bez nutnosti každý den se prosekávat nánosem manipulace a shazování.

Jitka je o trochu starší než Tereza. Její rodina je ale podobně nemocná. Jitka má dvě dospělé sestry, jedné už je dobře přes čtyřicet. Obě stále žijí s rodiči ve svém bývalém dětském pokoji, nikdy si nenašly partnera, nemají děti. Jitka jako jediná z rodiny odejít dokázala, odstěhovala se do zahraničí, koupila byt, má úspěšnou kariéru.

Co Jitka má a Tereze (zatím) chybí, to do důsledků nejspíš nikdy nezjistíme. Pojďme si tedy alespoň zmapovat, co všechno ovlivňuje, zda v sobě najdeme dost síly udělat změnu, která nás vrhne do úplného neznáma.

Neochota ke změně se týká nás všech

Zhruba před rokem odpovídal Dalibor Špok na dotaz čtenářky textem, ve kterém psal, že když člověk touží po změně, musí prostě nějakou změnu udělat. Pokud něco nezměníme, tak se nic nezmění. Na první přečtení mi jeho článek připadal až drasticky přímočarý, nicméně je to tak.

Washingtonský psychoterapeut a autor knížky If You Meet the Buddha on the Road, Kill Him: The Pilgrimage of Psychotherapy Patients Sheldon Kopp mezi příběhy svých pacientů píše: „Není překvapivé, že přestože pacient vcházející do terapie trvá na tom, že se chce změnit, častěji ve skutečnosti chce něco jiného: aby on sám zůstal stejný a terapeut zařídil, že se bude cítit lépe. Skutečným cílem pacienta je prostě stát se efektivnějším neurotikem. Tak, aby mohl mít to, co chce, aniž by riskoval namočit se do čehokoliv nového. Preferuje bezpečí známého utrpení před utrpením neznámého nebezpečí.“

Má‑li vám z tohoto článku zůstat v hlavě jedno sdělení, ať je to toto: Známé utrpení je bezpečné. Proto vypadá lépe než potenciálně lepší neznámo.

Strach převlečený do saka a kravaty

Problém je, že tahle myšlenka bývá obvykle nevědomá. Koppovi klienti by se dozajista dušovali, že si skutečně jdou pro změnu. Popřeli by cokoliv jiného. Ale kdyby došlo na lámání chleba, jejich mysl by velmi brzy začala produkovat důvody, proč to či ono nejde.

To totiž naše mysl dělá, kdykoliv hrozí, že bychom se mohli vydat do neznáma. V tu chvíli, aniž o tom víme, se probudí náš starý mozek a staré ochranné mechanismy, které nám možná dříve našeptávaly, ať nelezeme do medvědí jeskyně nebo na sousední ostrov.

Jenže snad proto, abychom se udrželi v iluzi, že jsme civilizovaní a racionálně uvažující lidé, navenek se to projeví tak, že váš rozum začne generovat spousty dobrých důvodů, proč změnu nedělat a nechat věci, jak jsou. Dejme tomu, že jde o změnu práce – hlavou vám začne létat: „Co když to tam bude ještě horší než tady? Šéfové jsou všichni stejné držgrešle. Tady už aspoň vím, co od koho čekat. Už jsem si zvykla.“

Je dobré vědět, že pokud se vám děje právě toto, je slušná pravděpodobnost, že si s vámi takto hraje jen vlastní strach. Má totiž mnoho podob. Někdy se objeví ve své syrové podobě monstra, které nás zažene do paralyzující úzkosti. Jindy kolem obchází jako těkavá všudypřítomná tenze a nejistota. Ale do našich rozhodnutí může vstupovat taky převlečený za zdravý rozum, v saku a kravatě, podobně jako byl vlk v pohádce převlečený za babičku.

Může to dokonce vypadat, že říká rozumné věci. Ale je dobré vědět a mít na paměti, kdo je mluvčí – myslet na to, že teď z nás mluví strach. A že jak víme, strach nemívá úplně nejlepší představu o realitě. Že má velké oči, podobně jako vlk převlečený za babičku. Zkrátka, že je dobré jeho vyjádření brát trochu s rezervou. Pravda je totiž taková, že v průběhu snad jakékoliv změny v našem životě jsme mimo svou zónu komfortu a pocity nejistoty a úzkosti k tomu přirozeně patří. Cítit takové pocity v období změn je normální a neznamená to, že se něco špatného nutně stane nebo že jsme se rozhodli špatně.

A ano, jistě že se strachu vyplatí i naslouchat (spíš než ho bezvýhradně poslouchat) – strach totiž samozřejmě má důležitou signální funkci a opravdu ho máme proto, aby nás varoval před cestou do nebezpečí. Dobrým pomocníkem nám může být třeba v procesu hledání nové práce nebo ve zkušební době, kdy potřebujeme mít radary nastavené na vnímání, jaký je nový zaměstnavatel a jestli nám tam bude dobře. Strach nebo spíš opatrnost nám může velet jít se do nové práce nejdřív podívat, popovídat si s někým z firmy, vyzkoušet si práci na dva dny nanečisto.

Samozřejmě se totiž může stát, že když si nedáte pozor, dostanete se v případě změny zaměstnání z bláta do louže. Přijdete do nové práce a nebude to lepší. Jenže teď přichází ten trik: No a co, že to nebude lepší? Od toho je zkušební doba. Když to nebude fungovat, prostě uděláte další změnu a půjdete o dům dál.

Jenže tam se většina lidí vůbec nedostane. Skončí u dvoupólového BUĎ–ANEBO. Zůstanu, nebo odejdu. Tahle práce, nebo ta příští, jako by tím možnosti končily – protože dál nevidíme, protože nemáme ani tušení, jestli potom další nabídka přijde, nebo ne. Jakmile se vám v hlavě rozmnoží otázky začínající a co když…, zkuste se na ně podívat kritickým okem a domyslet je do konce. „Když ta práce nebude lepší, odejdu, chvíli si budu hledat jinou práci a ono se něco objeví.“

Raději neztratíme, než abychom získali

Do hry vstupuje taky kognitivní zkreslení, které Daniel Kahneman a Amos Tversky pojmenovali jako averzi ke ztrátě. Lidé zkrátka nesnášejí ztráty víc, než jak moc mají rádi zisky. Kahneman a Tversky ve svých experimentech popsali, že se ztráty bojíme dokonce dvakrát víc, než jak moc uvítáme zisk něčeho o stejné hodnotě. Když přijdete o sto korun, vaše spokojenost spadne dvakrát tolik, než o kolik by stoupla, kdybyste sto korun získali.

Představte si to na příkladu pizzy – Irvin Levin v roce 2002 testoval, jak to dopadne, když jedna skupina lidí začíná se základní pizzou a postupně za peníze přidává ingredience, a druhá začíná s pizzou se všemi dostupnými ingrediencemi a postupně si pizzu zlevňuje tím, jak ingredience ubírá. V různých zemích experiment opakovali a všude to dopadlo stejně – lidé, kteří ubírali z kompletní pizzy, skončili s mnohem dražší a plněji naloženou pizzou.

Autoři jsou ekonomové a svými příklady vysvětlují iracionální rozhodování lidí ohledně peněz. My si ale teorii averze ke ztrátě můžeme vypůjčit i pro rozhodování v jiných oblastech. I toto bude nejspíš jeden z důvodů, proč lidé raději zůstávají v něčem, co jim trochu vyhovuje a trochu víc nevyhovuje – každé takové rozhodnutí totiž obnáší nějakou ztrátu a naše mysl proti ztrátám nejspíš protestuje trochu víc, než je rozumné. Obzvlášť když budoucí zisky jsou zatím neprožité, neosahané a někdy taky těžko představitelné.

Důvěra ve své budoucí já

Strach nám v momentech změny často šeptá: Co když se ti to nebude líbit? Co když to nezvládneš? Co když už tě nikdo nebude chtít? Nešťastné je, že na takové otázky se strachu těžko odpovídá – ještě jste danou situaci neprožili, a nemůžete tedy vůbec tušit, jestli se vám bude líbit, nebo ji budete muset dál měnit. Odpověď, která některým lidem funguje, zní: To vyřeší moje budoucí já.

Taková odpověď totiž umožňuje soustředit se na to, aby vaše současné já dobře vyřešilo současné výzvy a nenechalo si krást energii výzvami, o kterých ještě vůbec nic nevíte.

Samozřejmě to obnáší mít ve své budoucí já určitou důvěru. Věřit, že si skutečně poradí. Postoj důvěry ve své budoucí já se ale dá budovat a trénovat. Třeba zkoušet si větu to vyřeší mé budoucí já aplikovat na drobné nezávažné situace. Nebo stavět na tom, s čím jste si už nějak poradili v minulosti.

Někdy ale potřebuje současné i budoucí já přece jen trochu pomoct, a tak připojuji ještě pár tipů na to, jak si v situaci životní změny pomoci od úzkosti.

Uklidněte strach převlečený do saka

Pokud jste racionální typ, můžete si položit několik otázek, abyste uklidnili rozbouřenou mysl a uspokojili se v tom, že jste udělali to nejlepší, co se dalo:

1. Udělal(a) jsem rozhodnutí na základě všech informací, které teď mám?
2. Existuje vůbec možnost si být stoprocentně jistý, které rozhodnutí je to správné?
3. Pomáhá mi konstantní přemýšlení o věci lépe se rozhodnout, nebo mi to způsobuje jen úzkost?
4. Stojí za to udělat rozhodnutí, i když si nemůžu být jistý?

Taky je dobré si připomínat, že…

• Člověk dokáže udělat rozhodnutí pouze na základě těch informací, které má v tu chvíli k dispozici, a to nejlépe, jak zrovna v danou chvíli může. 
• Neustálé přemýšlení o možnostech situaci obvykle nevyjasní.
• Během života se občas nevyhneme tomu jít do určitého rizika.

Udělejte si kapacitu

Změna vyžaduje energii. Někdy ji nemůžeme udělat prostě proto, že jsme vysílení. To nejlepší, co se často dá udělat, je vytrhnout se ze svého prostředí a odpočinout si. Přemístit se jinam, vypadnout ze zajetých kolejí – to může velmi pomoct našemu odhodlání. I to může být jeden z důvodů, proč jsou lidé schopni udělat změny poté, co se vrátí z dovolené, z lázní, z poutě do Santiaga, ale taky z psychiatrické léčebny.

Propojte se s přáteli

Jakýkoliv krok se líp dělá s přáteli. Pokud zvažujete velké nebo i malé změny, zapojte síť lidí kolem vás, kteří to s vámi myslí dobře – ať už to budou kolegové, sousedé, kamarádi nebo rodina. Podpora druhých je skvělá protilátka na úzkost.

Rešeršujte a ptejte se zkušenějších

Opět rada nejen pro racionálně založené lidi. Najděte si informace o tom, do čeho se chystáte pustit. Pokud se třeba bojíte mít dítě, čtěte blogy o výchově. Promluvte s lidmi kolem sebe o tom, jak se jim s dítětem doopravdy proměnil život. Mozek, který se učí, přemýšlí, dozvídá se, osahává si novou oblast nebo nové téma, nemá tolik kapacity se bát. Činnost v prefrontálním kortexu, který zapojujete při studiu, zjišťování informací a racionálním přemýšlení, totiž tlumí činnost v amygdale, která je laicky řečeno zodpovědná za panikaření. Kromě toho takto bojujete proti strachu z neznáma tím, že ho poznáváte – a pak už není neznámé.

Zaměřte se i na to, co zůstává stejné

Když se rodiče rozvádějí, psychologové jim radí, aby doma nedělali žádné velké změny, třeba nové pokojíčky pro děti. Ať toho dětem zkrátka zůstane co nejvíce stejného, když už se v jejich životě děje tak zásadní věc. Můžeme se toho pravidla přidržet i v dospělosti. Co mi zůstane, když změním práci? Partner? Ta a tahle kamarádka? Moje koníčky? Večery s knížkou? Nebo prostě já sama?

Dělat velkou životní změnu je tak trochu jako lézt do bazénu. Jsou lidi, kteří se postupně osmělují, otužují a pak až vlezou do vody. Jsou tací, kteří se do toho raději vrhnou po hlavě a plavou. Obě cesty mají něco do sebe a asi je dobré umět uplatnit obě podle toho, jaká se zrovna lépe hodí.