Strach ze života

Míša už tři noci nespí. Bojí se, jak to všechno zvládne: práce, škola, rodinná situace… vše se na ni valí zběsilým tempem. Navíc jí už pár dní není moc dobře. Žaludek má jak na vodě a občas se jí zatočí hlava tak, že snad omdlí. Často se nedokáže ani pořádně nadechnout.

Tohle já nikdy nedokážu, říká si. Nenaučím se to. Jsem vyčerpaná. Dělám chybu za chybou. Vyhodí mě nejen ze školy, ale určitě i z práce. Poslední přešlap vedoucí už nepřejde. Jsem na černé listině…

Tíživé myšlenky nekončí. Míša je špatná v práci, škole i doma. Nic nedělá správně, alespoň dle jejího názoru. Svírá ji nevolnost a úzkost: Nejsi dost dobrá. Rozhodně ne tak jako ostatní. Nemáš na to. Ukáže se, jak nic neumíš a nezvládáš. Neměla ses do toho pouštět. Míšina hlava je jak zakletá. Namísto konkrétní práce stráví spoustu času v myšlenkách, jak špatná v budoucnu bude.

Nedokáže se přimět učit. Při práci vnímá svoje nepříjemné tělesné pocity. Každé zastavení se je pro ni jen zdrojem dalšího vnitřního utrpení. Vidí, jak nefunguje. Vidí, jak je neproduktivní. Tolik ztraceného času! Proč jen se nedokážu soustředit, proč mě svírá strach? Proč se tolik bojím?

Epidemie úzkosti

Míšu trápí úzkosti, pocity viny, obavy z budoucna… a rozhodně není sama. Průzkum České asociace psychoterapeutů v roce 2020 ukázal, že každého pátého klienta, který vyhledá terapii, trápí právě úzkost. Zákeřné, vtíravé, černé, fyzicky nepříjemné myšlenky. Jsou to denní můry, které je mnohdy těžké vyhnat z mysli.

Odsávají nám energii a nutí nás schovávat se či utíkat. Berou nám spánek, životní optimismus, sílu. Nevěříme si. Máme obavu, co s námi bude, když se stane to nejhorší, když selžeme. V myšlenkách nás sevře strach ze života, z toho, že nezvládneme překážky, které na nás čekají.

Ale možná jsme ještě daleko od momentu, kdy bychom vůbec mohli zkusit onu překážku překonat – obvykle jsme doma, v klidu, nic se nám neděje. Přesto naše mysl spouští alarm a naše tělo začne čelit nebezpečí. Chce se ukrýt, utéct, schovat. Myšlenky, které nám v takových chvílích víří v hlavě, často uzamkneme jako ošklivé tajemství.

Říkáme si, že druzí by naše starosti určitě nepochopili – a ono to někdy tak opravdu je. Když zkusíme svoje obavy vyslovit nahlas, slyšíme: Prosím tě, ty naděláš! Čeho se pořád tak bojíš?! Vždyť to nic není. A tak se trápíme uzamčeni ve svém zoufalství a ztrácíme naději, že můžeme něčím těžkým projít. Nevěříme si.

Ani na moment nás vlastně nenapadne, že by to mohlo být jinak a že neúspěch vůbec nemusí přijít, vlastně je jen málo pravděpodobný. A když už nás, byť jen na moment, napadne varianta, že všechno může být dobré, smeteme ji rychle ze stolu. Vtíravé, nepříjemné myšlenky zaženou jakoukoliv naději či optimismus do vteřiny.

Pro psychology a psychoterapeuty jsou sžíravé úzkosti každodenním chlebem stejně jako pro psychiatry. Mnoha lidem dala zabrat covidová pandemie. V mezinárodní studii vykazovala známky úzkosti více než polovina respondentů, stejně jako silný stres nebo depresi. Nejvyšší výskyt deprese přitom byl ve věkové skupině 18–24 let; tyto nepříjemné stavy byly také častější u žen nebo osamělých lidí.

A proč tato čísla? Možná jen pro uvědomění, že se to vlastně týká nás všech – pokud ne osobně, pak někoho v okolí. Možná je to kolega, kamarád, příbuzný. Někdo, do koho bychom to vůbec neřekli, kdo se navenek zdá úspěšný a sebejistý, uvnitř ho ale svírá strach o budoucnost.

Léčba realitou

Strachu se nikdy nezbavíme úplně – je to přirozená emoce a tělesný stav. Ukazuje nám, že nám na něčem záleží, a někdo dokonce trochu toho stresu potřebuje, aby začal podávat výkony. Můžeme se přirozeně bát o svoji budoucnost, zaměstnání, zdraví, o své blízké. Strach by nás ale neměl paralyzovat. Neměl by to být mocný a zlý pán našeho života.

Dobrá zpráva je, že v léčbě úzkostí psychologie sklízí úspěchy – pro bližší porozumění, jak to dělá, čtenářům doporučuji například knížky lékaře a terapeuta Jána Praška. Klíčové je začít zkoumat realitu, nikoliv své myšlenky, jelikož ty vykreslují jen jeden, velmi pravděpodobně ten nejhorší scénář. Ale realita je dost možná úplně jiná.

Proto jsou účinné techniky mindfullness – prožívání současného reálného okamžiku můžeme výrazně podpořit skrze své tělo, dech, zavřené oči, prožitek tepla v rukách… Osvědčená metoda je i řízená relaxace, která nám pomůže příjemným způsobem se zakotvit v realitě a současně zklidnit myšlenky.

Úzkost nás přenáší do nepříjemného budoucna. Nikdy nám neřekne: Však ty to zvládneš, co by ne. Nemusíš se bát. I kdyby přišlo něco nečekaného, ty si s tím poradíš. Můžeš se o sebe opřít. Nikdo tě neposuzuje, nehodnotí.

Bylo by krásné, kdyby lidem sevřeným úzkostí přicházely na mysl podobné věty. Možná i vy máte zkušenost, že takové myšlenky obvykle samy od sebe nepřicházejí. Mysl je automaticky nastavená na pochybnosti, obavy, selhání a neúspěchy. A proto je někdy potřeba začít si vědomě připomínat, že existují i jiné scénáře. Jiné pravděpodobnosti. Jiné průběhy.

Někdy najdeme nápovědu v minulosti:

• Jak jsem si posledně poradil/a, když to bylo těžké?
• Co všechno už jsem zvládl/a? Jak?
• Je něco, co mi dříve pomáhalo?
• Byl mi někdo oporou?
• Na koho se mohu obrátit v této těžké situaci?

Podobné otázky nás opět ukotví teď a tady – v situaci, která vůbec nemusí být tak zlá, jak ji kreslí naše mysl. Vrátit se z myšlenek do reality nám může pomoci i blízký člověk, samozřejmě i psycholog či terapeut. Získáme tak náhled, že se nejedná o skutečnost. Úzkostný strach pramení z myšlenek, nikoliv z reality.

První pomoc

To se vám snadno říká, ale víte, jak těžko se to dělá? Vím. Je to těžké. V okamžicích, na kterých nám záleží, je těžké zůstávat teď a tady. Nemyslet na to, co bude, když se něco nepovede, když selžeme. A tak místo dané činnosti, místo přípravy, učení, práce, spontánně prožitého času věnujeme energii našim myšlenkám, obavám a strachům.

Vzpomínám si na doporučení kognitivně‑behaviorální terapie týkající se návštěvy zubaře. Utkvělo mi, jelikož od dětství nemám tuto preventivní prohlídku ráda. Patřím k těm lidem, kteří v čekárně úzkostně poslouchají zvuky vrtačky a doslova fyzicky prožívají bolest (která pak v křesle často ani nepřijde).

V tomto doporučení stálo: Je škoda, že lidé netráví čas v čekárně myšlenkami na dovolenou, na pěkné chvíle, co je čekají později, nebo zkrátka na svůj dech. Ona čekárenská bolest je mnohem delší a intenzivnější než samotná bolest ze zákroku. Když člověk zvládne v čekárně myslet na něco jiného, být ve svém těle nebo si třeba číst, čeká ho jen pár minut v křesle, nic víc – a to možná dokonce bez bolesti.

Od té doby, co jsem si přečetla tyto řádky, zkouším v čekárně dýchat. Hluboce se nadechnout, na pár vteřin zadržet dech a vydechnout. Nic víc. Na nic jiného myslet nedokážu, ale na dech ano. A mohu potvrdit, že můj čekárenský strach je menší. Smrskl se na skutečný čas strávený v křesle. A mnohdy už ani tam strach necítím.

Však to mnoho z vás zná z vlastní zkušenosti: nejhorší je čas před zkouškou, pohovorem, schůzkou, prezentací… Ten čas, kdy nemůžeme zastavit vlastní myšlenky a zavaluje nás úzkost, jak moc to bude špatné. Jakmile samotný akt začne, obvykle z nás „všechno padá“ a zkrátka už řešíme konkrétní úkoly, otázky, kroky…

• V těchto chvílích mně osobně pomáhá dýchat – hluboce, do břicha. Nic víc.
• Další možnost je mít po ruce blízkého člověka (nebo alespoň na telefonu).
• Někomu pomůže přečíst si vzkaz od sebe samotného: Může to být dobré. Můžeš uspět. Nevadí, když se něco pokazí. I s tím si poradíš. Zvládneš to.
• Proti strachům mnohdy pomáhá i jen říct to nahlas – buď sami sobě, nebo obavu rozpustit v myšlenkách druhého člověka, zasmát se jí.
• Někdy pomáhá udělat z ní legitimní scénář: Dobře, nepovede se to. Co pak budu reálně dělat? Co mohu vyzkoušet? Je pro mě nějaká alternativní přijatelná cesta?
• Další možností je změnit kompletně činnost a místo marného učení nebo přípravy si jít na chvíli zaběhat. Jednomu pomůže vaření nebo uklízení, jiný jde vyvenčit psa.

Opět to funguje na stejném principu: přestaneme věnovat energii úzkostným černým myšlenkám. Které jsou jen myšlenky, nikoliv realita. Co když ale cítíte, že všechno je o něco hlubší? Že vás úzkost svírá téměř nepřetržitě a psychické obtíže jsou intenzivnější?

Pak doporučuji zkusit terapii, skupinovou práci nebo semináře, které se zaměřují na tělo či mindfulness. Někomu může pomoci i jóga nebo jiné cvičení pracující s dechem – i to může člověku ulevit, pokud psychologická pomoc není z různých důvodů dostupná nebo daný člověk cítí, že to není jeho cesta.

Vím, že žádný čtenář nepřestane cítit úzkost jen proto, že si přečetl článek. Ale možná to bude malé naťuknutí pro ty, kteří si svou úzkost prozatím drží uvnitř sebe a jsou pohlceni tím, co všechno špatného se stane, jak jsou strašní, nemožní, hloupí, oškliví, a kdo ví co dalšího.

Pamatujte si: Myšlenka není to samé jako realita. A pokud s úzkostmi bojujete, nemusíte to takhle mít v sobě napořád. Je škoda bát se života, selhání, neúspěchu, které mohou být v mysli jistojistým scénářem, a přesto se vůbec nemusí přihodit.

V úplném závěru mi na mysl přichází citát Marka Twaina: „V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala.“