Strach ze strachu

„Je v podstatě strachu, že vyvolává to, čeho se obává,“ napsal Viktor E. Frankl. Když se něčeho bojíme, prožíváme strach, pociťujeme úzkost, která může nabývat různé intenzity. Probíhá jak na tělesné úrovni, tak na té psychické – jedna s druhou jdou ruku v ruce. Úzkost může mít podobu obav, které nás sice znervózňují, ale dokážeme se s ní prostřednictvím funkčních mechanismů vyrovnat (například se jdeme projít, meditujeme, s někým si o svých pocitech promluvíme) a její projevy pak slábnou.

Někdy však může úzkost dorůst do takových rozměrů a intenzity, že nám začne bránit v běžném fungování, jelikož abychom se jí vyhnuli, používáme různé úhybné manévry, které nás začnou omezovat – nejezdíme metrem, vyhýbáme se telefonování a podobně. Zároveň také žijeme v tom, že se v budoucnu budeme těchto situací obávat, žijeme ve „strachu ze strachu“. S takovouto úzkostí se lze vypořádat různými způsoby. Jedním z nich je, že si budeme přát, aby se nám stalo právě to, čeho se bojíme.

Paradoxní přání

Ač zní sebevíc zvláštně, že bychom si měli přát něco, co nám nedělá dobře a snažíme se toho za každou cenu zbavit, funguje to. Zejména u klientů, kteří prožívají takzvanou anticipační úzkost (tedy strach z toho, že se budou bát), jiné druhy úzkosti, fobie, nespavost či mají obsesivní myšlenky Zároveň je důležité zmínit, že se tímto způsobem nedoporučuje pracovat s klienty melancholickými, depresivními či s myšlenkami na sebevraždu.

Tato psychoterapeutická technika se nazývá paradoxní intence a vychází z logoterapie; za jejím vznikem stojí Viktor E. Frankl. V rámci logoterapeutického přístupu se uplatňuje odpoutání se od symptomu – jedná se zejména o symptomy neurotické. Tato distance umožňuje příznak umístit mimo nás, mimo naši osobu, a tím ho externalizovat. Tím, že ho postavíme mimo sebe, můžeme na něho získat jiný náhled v tom smyslu, že jako „špatné a porouchané“ nevnímáme sami sebe, ale právě ten symptom.

Následně je možné se s ním vypořádávat tak, že s ním budeme bojovat: nebojujeme pak sami se sebou, ale se symptomem, který jsme umístili vně nás. Logoterapie se zaměřuje na zdravou část osobnosti, pomocí níž se s daným příznakem vypořádáme. Jejím základem je schopnost sebeodstupu, oproštění se od sebe, poodstoupení, nahlédnutí na naše obtíže naprosto opačnou optikou, než jsme zvyklí. Nejde o to, aby se změnil sám klient, ale aby došlo ke změně postoje vůči jeho úzkosti a strachu.

Špetka humoru...

…nebo raději dvě. V rámci paradoxní intence si přejeme to, čeho se obáváme a co nás děsí. Tuto situaci je vhodné vyhnat do extrému. Díky tomu se do ní vnese humor, který je velice důležitou součástí psychoterapie: uvolňuje ducha od rigidních a nepružných pout, kterými je svázán. Nezabýváme se cestami, jak se v maximální možné míře vyhnout tomu, z čeho máme strach, ale naopak si to přejeme.

Smyslem je vysmát se symptomům, které nás omezují, trápí a snižují kvalitu našeho života, zlehčit je, zbavit je jejich důležitosti, okomentovat je a opepřit je velkou dávkou ironie. Čím větší „bizár“ z dané situace vytvoříme a čím vyhrocenější naše přání bude, tím lépe.

Humor dokáže odlehčit různé situace, takže od nich můžeme poodstoupit. Tím, že se nad nimi dokážeme zasmát, ztrácí na své závažnosti. Strach poté postupně slábne. Tato technika samozřejmě vyžaduje určitý čas a také pevnou rozhodnost. Je třeba, abychom si byli jisti v tom, že svůj strach zesměšňujeme, nebýt ve svém přání váhaví, ale důrazní.

Paradoxní intence aktivizuje člověka v tom smyslu, že se svému strachu postaví. Nenechá se jím pohltit a paralyzovat, ale podnikne konkrétní kroky, jak s ním naložit. Zároveň jde o to, že se s ním nesnaží bojovat v pravém slova smyslu, ale tím bojem je právě změna postoje vůči němu.

• Když jsme například úzkostní z toho, že nemůžeme spát: „Dneska nepůjdu spát vůbec, vždyť spánek vlastně nepotřebuji. Zítra zase budu vypadat jako angorský králík a bude mi to děsně slušet.“
• Nebo když je někdo úzkostný z mluvení na veřejnosti a čeká ho prezentace před stovkou posluchačů: „To jsem zvědavá, kolikrát se dneska přeřeknu, kolikrát se do toho zamotám a jak moc se mi bude klepat hlas. A ještě všem ukážu, jak umím hezky koktat.“

Mechanismus paradoxní intence

Abychom technice paradoxní intence lépe a důkladněji porozuměli, je důležité zmínit, jak logoterapie nahlíží na strukturu osobnosti. Dle ní je totiž osobnost složena ze tří částí – duchovní, duševní a tělesné.

Tělesná složka v sobě zahrnuje veškeré fyziologické děje, její zanedbávání vede k nemoci. Duševní stránka (neboli psychologická) obsahuje veškeré psychické procesy a pochody. Složka, která obě zmíněné přesahuje, je duchovní (noologická), ta je nositelem smyslu života. Je naprosto svobodná: sám člověk se může rozhodnout, zda ve svém bytí objeví a prožije smysl, nebo ne. Pokud je tato složka zanedbávána, nejsou saturovány její potřeby, člověk zažívá sžíravé pocity prázdnoty, beznaděje a nesmyslnosti bytí.

Technika paradoxní intence pokrývá všechny tři složky naší osobnosti a dotýká se jich. Když si začneme přát něco, čeho se obáváme a děsíme, umožní nám to sebeodstup, který probíhá na duchovní úrovni. Prostřednictvím toho, že od sebe dokážeme odstoupit, dochází ke snižování intenzity strachu a jeho prožívání.

Duchovní složka tak působí na tu duševní, na jejíž úrovni je prožíván strach. Tím, že se mu vysmíváme, děláme si z něho legraci a ironizujeme ho, se postupně vytrácí, ztrácí na své síle, a my se tak vymaňujeme z jeho moci.

Jelikož je psychika s tělem velmi úzce propojená, dochází také ke změně na tělesné úrovni. Zabráníme totiž masivním úzkostným stavům, které vyvolávají fyziologické reakce v podobě dušnosti, bušení srdce, pocení… Tímto procesem zharmonizujeme tělo a duši a tím se zvýší naše výkonnost v tom smyslu, že překonáme sami sebe a zjistíme, že se nic strašného nestalo (duševní úroveň). To nám dodá odvahu vystavovat se obávané situaci i nadále, čímž se nám zvyšuje sebedůvěra (duchovní úroveň).

Nemusíme nutně zažívat silně paralyzující úzkost, abychom mohli techniku paradoxní intence zařadit do našeho života. Strachy či obavy z různých situací prožíváme všichni. Pokud do nich vneseme humor, zlehčíme je a vytvoříme z nich „grotesku“, můžeme dojít k úlevě a ještě se nad nimi zasmějeme. Jak se říká, strach má velké oči. Tímto přístupem můžeme ty oči o něco zmenšit.

Více k tématu:Jan Vymětal – Psychoterapie úzkostných poruch z pohledu logoterapie