Strach z trapnosti

Zdá se, že tyto obavy jsou v různých odstínech a s různou intenzitou mezi lidmi všudypřítomné. Bojíme se, zda před někým obstojíme, jak nás druzí zhodnotí, či nás dokonce odsoudí. Co je to za strach, který je v krajních případech schopný člověka až paralyzovat a znemožnit jeho normální fungování?

Výzkumy sociální psychologie ukázaly, že jednou z nejdůležitějších příčin tohoto strachu je obava z odmítnutí. Třetina lidí je ochotna změnit svůj názor, o kterém nepochybuje, jen proto, aby se podřídila většině.

V roce 1951 psycholog Solomon Asch ukázal, jak nás potřeba konformity a potřeba integrace vede ke zpochybnění vlastní percepce a vnitřní jistoty.

Asch si pozval skupinu studentů k účasti na vizuálním testu. Všichni kromě jednoho byli v experimentu instruováni k manipulaci. Studenti si měli prohlédnout tři vertikální čáry různých délek a určit, která z čar je svou délkou nejblíže k referenční čáře po straně. Spolupracující studenti určili shodně jednu ze špatných odpovědí, i když bylo evidentní, která odpověď je správná. „Testovaný“ student po odpovědi ostatních začal o svém názoru pochybovat. Ve 33 % případů tito studenti odpověděli špatně.

Když strach začne omezovat

Novější studie posledních let, které se zabývají sociální úzkostí, rozdělují sociálně nepříjemné situace do čtyř skupin, a to na situace

• ve kterých výkon člověka probíhá před zraky ostatních lidí (mluvit na veřejnosti, vystoupit se svým příspěvkem na schůzi, vyučovat)
• při kterých je třeba navázat konverzaci s neznámými lidmi či skupinou
• kdy je třeba vyjádřit svůj vlastní názor, přesvědčení
• při kterých jsme druhými pozorováni.

Zatímco někteří pociťují jen lehký krátkodobý nepříjemný pocit, který lze snadno zvládnout, jiní v těchto situacích trpí tak silně, že se jim systematicky vyhýbají.

Určitá míra sociální úzkosti není špatná. Trocha trémy před výkonem vede k rychlé mobilizaci našich zdrojů a může pomoci k lepšímu výsledku (např. při veřejné prezentaci či výkonu před porotou). Problémem nastává ve chvíli, kdy úzkost člověka v určité specifické situaci ochromí natolik, že není schopen daného výkonu vůbec, nebo s velkými obtížemi (např. nejsem schopen mluvit během schůzí, ale jsem naprosto v pohodě, když mám mluvit s cizími lidmi), nebo pokud má úzkost tendenci se postupně rozlévat do všech podobných situací. Sociální fobie je extrémním projevem sociální úzkosti a pro lidi, kteří jí trpí, představuje ohromnou zátěž.

Potřeba dokonalosti

Strach z trapnosti je univerzální. Je na místě brát však v úvahu otázku její interpretace, vázanou na dobu a místo, ve kterém žijeme, na naši potřebu být tady teď v tomto prostředí „normální“. Bohužel současný strach je často posílen představou o nutnosti silného, autonomního a bezchybného já.

Čím menší je naše shovívavost vůči sobě samým, tím silněji nás ovládá a tyranizuje nadjá, naše vnitřní morálka neboli svědomí. Naši vlastní nesmlouvavou přísnost často projikujeme do druhých. Myslíme si, že před tím a tím člověkem nemůžeme obstát. Jde ale často o naše vlastní tendence se snižovat a kritizovat.

Strach z vlastního ztrapnění pociťují silněji ti, kteří vyrůstali v rodinách, kde převládala buď intenzivní otevřená kritika, či rádoby skryté znehodnocování. Slabost a selhání nebyly akceptovány a jsou tudíž spojeny s pocitem studu. Základním vzorcem je neustálé vychytávání svých nedostatků, skrývání jich před okolím ze strachu z ponížení. Tento vnitřní koloběh sebekritiky a projekcí vede v krajních případech k sociální fobii.

Tento strach znají také lidé, kteří zažili šikanu, ať už na pracovišti nebo v kolektivu, kde fungoval systém cukru a biče. Bojí se vyjádřit názor, neboť mají zkušenost, že jejich odlišnost pro ně byla v minulosti fatální. Byli kvůli svým názorům veřejně pranýřováni, zažili pomstu ze strany nadřízeného či byli sociálně vyloučeni.

Podobná zkušenost vede oběť do budoucna k tendenci nevyčnívat, o svých názorech a sobě pochybovat. Dalším příkladem jsou lidé patřící do sociálně stigmatizovaných skupin. Obecně je pro lidi se silnějším strachem ze ztrapnění velmi těžké se vystavit jakémukoli hodnocení. I minimální kritiku zažívají jako nepříjemnou. Ve spojitosti s jejich vnitřní citlivostí si mnohdy nevědomě komplikují vztahy.

Co s tím?

Začít si všímat své vlastní přísnosti. K sobě i k ostatním. Je dobré si také zažít, že nejsme středem vesmíru, že se vše netočí kolem nás, ostatní se o nás tolik nezajímají a jejich názory nejsou tak sarkastické, jak si představujeme. Ochromující strach vypadat směšně často vychází z nestabilního sebepojetí. Člověk se vidí buď jako úžasný, nebo jako naprostá nula.

Využívejte celý web.

Předplatné