Strach z rozchodu

Poslouchám přednášku sociální psychologie na vysoké škole a najednou zbystřím: „Ženy jsou ve vztazích jako opice: nepustí jednu liánu, dokud nedrží druhou,“ prohlašuje pan docent. Během chvilky se ve mně vystřídá stud, zranění a naštvání. Jak to může říct!? A není to náhodou tak trochu pravda i o mém vztahovém životě? Musela jsem připustit, že je.

Přiznat si, jak velkou roli v mých vztazích hrál strach ze samoty, byla hodně hořká pilulka. Následovalo rozpoznání, kolikrát jsem raději muži couvla nebo mu vyšla vstříc, aniž bych to tak opravdu sama cítila. Kolikrát jsem se spokojila s jeho chováním, i když jsem se cítila nedoceněná nebo rovnou zraněná. A co hůř – zdálo se, že z toho není cesty ven, protože po rozchodu by mě čekala samota, finanční nejistota a možná ještě horší vztahové zkušenosti. Snadno jsem došla k závěru, že to zkrátka musím vydržet.

I když jsem to jen těžko přiznala nahlas, někde hluboko uvnitř jsem toužila po opravdové lásce. Jako každá holčička jsem si dětské představy o lásce vytvářela z velké části na základě vztahu s otcem; pro chlapečky platí to samé ve vztahu s matkou. Pokud tento vztah nefungoval dobře, nedůvěřujeme později v partnerských vztazích svému instinktu. A náš zdravý instinkt nás neomylně vede k tomu, jaké to je milovat a být milován.

Už tehdy mi začaly v tolik komplikovaném předmětu lásky hodně pomáhat myšlenky Wilfrieda Nellese. Ve své knize Muži, ženy a láska výstižně shrnuje: „Při lásce nejde primárně o to být milován. To si přejí děti. Přání být milován nesmí stát na prvním místě (i když je úplně v pořádku), protože tak se s láskou mineme. Jde o to milovat. Láska vzniká, když milujeme. Když milujeme, toto naše milování následuje jako stín i láska, která k nám dopadá. Stín však vznikne jen tehdy, když na nějaký předmět dopadá světlo – a tím je naše láska.“

Snaha lásku zabíjí

Více než rok se setkávám s klukem mladším o šest let, který odmítá moje nápady na společné bydlení, napsala nám do redakce Zuzana. Dávala jsem tomu čas, ale po roce je jeho odpověď stejná – chce bydlet u matky, kde má minimální náklady. Vymlouvá se na její zdravotní stav, který ale není tak špatný. Nebavíme se ani o rodině, i když já mám 38 let a jsem zatím bezdětná.

Racionálně si uvědomuji, že to asi nebude partner do budoucna, i tak ale neumím udělat ten rázný krok a přestat se s ním vídat. Bojím se, že zůstanu delší dobu znovu sama nebo budu potkávat ještě horší muže, jelikož nemám dobré zkušenosti. Jak tento vztah ukončit a posunout se k něčemu zralejšímu?

S podobnými příběhy se poměrně často setkávám i u svých klientek a klientů. Zpravidla jsou to přitažliví a moudří lidé, kteří navzdory tomu všemu hluboce pochybují sami o sobě. Pochybují tak moc, že dovolují svému partnerovi nepozorné, někdy až hrubé chování. A někde mezi ostrými kameny usilovně hledají oblázky lásky. Nejsmutnější jsou, když pomalu přestávají věřit na lásku úplně.

Každý touží po odpovědích na své nejvnitřnější otázky: Jsem dostatečná? Jsem milovaný? Hledá je ve světě okolo a především u svých partnerů. Vnitřní tázání je navíc často podložené určitou mírou nejistoty a pochybností o sobě, svém vzhledu i své hodnotě. Jestliže se uprostřed pochybností vztahujeme k člověku, který nás čas od času sice potvrdí, ale ve skutečnosti se nezaváže, cítíme to a znejistíme. Místo odmítnutí se upínáme na nespolehlivé projevy náklonnosti. Často věříme, že to je to jediné, na co máme nárok nebo co si zasloužíme.

Ženy ve vztahu často věří, že svou láskou partnera obměkčí, inspirují a jaksi „zlepší“ tak, aby s ním mohly být spokojené. Pohání je to, aby se snažily ještě víc. Jenže je to past: čím dál více se zamotávají do vyčerpání z vlastní snahy, která nenese kýžené ovoce laskavosti, pozornosti a věrnosti ze strany muže. Muži, kteří jsou ve vztahu nespokojení, častěji zvolí cestu uzavírání se do sebe a upínání se k aktivitám mimo vztah. Pokoušejí se situaci vydržet a znemožňují tak potřebnou komunikaci, zatímco čím dál méně věří, že jsou partnerkou přijímáni.

Rozvinout vnitřní vedení

Do psychoterapie přicházejí ženy i muži podle mých zkušeností právě ve fázi vyčerpanosti z dlouhé vztahové práce, která nepřináší uspokojení. Ptají se, jak vztah zlepšit, ale ještě častěji čeká v pozadí otázka, jak sebrat odvahu k rozchodu. Jako terapeutka stojím vždy na začátku nejdříve na straně vztahu a společně s klienty prozkoumávám možnosti, jak by mohl fungovat.

V případě, že už sami zjistili, že je ve vztahu drží víc strach z neznáma po jeho konci než vztah samotný, pracujeme na variantě rozchodu. Největší překážkou bývá zároveň největší vztahová chyba člověka: odpověď na svou nejvnitřnější otázku, zda je milovaný a dostatečný, hledá u svého partnera či partnerky. Ten ale nemůže být nikdy spolehlivým zdrojem takového pocitu, i když je to opravdu milující partner.

Klíčem v takové situaci je začít rozvíjet, chtělo by se až říci trénovat vnímání sama sebe, svého těla a svých pocitů. A nejen to všechno vnímat, ale vzít své pocity jako ten nejpádnější argument k rozhodování v životě. Pro ženu je jedním z nejvíce uspokojujících pocitů stav, kdy se může spolehnout na své vnitřní vedení, jinak nazývané intuice nebo vnitřní já. Pro muže je to prožitek hlubokého ukotvení ve svém středu a důvěra ve stabilitu své přítomnosti.

Rozvinutí takového vnitřního kompasu s sebou nese i sebejistotu a důvěru ve svá vlastní rozhodnutí. Pracujeme na něm společně psychoterapeuticky i skrze hypnotické techniky, aby člověk hlouběji vnímal i nejdrobnější vnitřní hnutí. Brzy se v přítomnosti daného partnera nebo čehokoli, co už v jeho životě nemá místo, přihlásí tělo a pocity o slovo natolik jasně, že se jimi dotyčný začne přirozeně řídit. Takový člověk vnímá sama sebe, je vyživený svou samotou a svobodně vstupuje do smysluplných vztahů. Takový člověk otevřeně miluje a je milován.