Strach z odpočinku

Vzpomínám si na vyprávění jedné známé, která jela do Bulharska se svým manželem, velmi pracovitým truhlářem, který volno dlouhá léta neměl. „Na pláži vydržel dva dny, třetí den se sebral, nikdo nevěděl, kde je, a pak jsme zjistili, že pomáhá místnímu zemědělci sekat pole a jezdí za hotelem s traktorem.“ Dost jsme se u toho vyprávění nasmály, ale pak mi došlo, že to pro někoho může být skutečně problém.

„Když nedělám zrovna něco produktivního, mám pocit, že si nezasloužím odpočinek, měla bych pořád něco dělat, abych byla užitečná, abych se neflákala. A když už přece jen čas na odpočinek přijde třeba na dovolené, přijde nová deprese – jak naložit se svým časem, abych neměla pocit, že ho zase proflákám.“ Aktuální téma mé klientky, která se už teď bojí, co bude o svém volnu dělat.

Někomu to může opravdu přijít úsměvné, jak může někdo řešit takový problém, ale s touto dobou orientovanou na výkon a výsledky to není až tak nic překvapivého. „Cítím odpovědnost za dobře využitý čas, pokud není, najede mi okamžitě pocit viny, že bych měla dělat něco lepšího nebo užitečnějšího. Ztrácím schopnost odpočívat,“ slýchávám poměrně často na konzultacích.

Podle Cala Newporta, který napsal knihu Hluboká práce, se lidé paradoxně cítí více šťastní, když mohou na něčem intenzivně pracovat a na něco se soustředit, než v době, kdy mají volno a musí s ním nějak naložit. To bývá pak problém obzvláště u lidí, kteří stále „něco dělají“ a mají problém s odpočinkem obecně.

Samozřejmě to také může u mnohých pramenit z dětství a dospívání, kdy si občas někteří z nás vyslechli: neflákej se, měl bys jít něco dělat, sezením u televize se ještě nikdo nikam nedostal – na jednu stranu to mohli rodiče myslet dobře, na stranu druhou tím nevědomě a možná i vědomě způsobili dotyčným pocit, že jsou nedostateční a měli by se sebou jít něco konečně dělat.

To má ve výsledku vliv na sebelásku a také to způsobuje, že i když cítíme, že jsme unavení, tak si nejsme schopni jít sednout a odpočinout si. Máme pocit, že nemáme nárok. Takže je lepší jít raději něco dělat, abychom se nekonfrontovali s pocitem viny.

Měla bych radši něco dělat

Odpověď na otázku, jestli je dobře se pořád za něčím hnát, nebo ne, je pro každého jiná. Jsou lidé, kteří to nevnímají jako překážku ve svém životě a říkají tomu aktivní odpočinek. To, jestli tím obtěžují zbytek své rodiny, je jiná kapitola. A také je tu další otázka, jestli si to sami nenalhávají.

Problém nastává v případě, kdy chci odpočívat, ale nemůžu nebo mi to nejde. Tam dochází k rozporu a nepříjemným tlakům, že chcete být někde jinde, než jste nyní. Zde vyvstává právě dilema: Chtěl(a) bych…, ale… Například: Chci víc odpočívat, ale mám pak pocit viny.

Pocit viny je informativní emoce – vlastně nám naznačuje, že nejednáme podle svých hodnot. U mě se dostavuje například tehdy, když déle než týden necvičím, okřiknu děti a pak zjistím, že to bylo zbytečné, někomu něco slíbím a pak zjistím, že v daném termínu už něco mám, nebo když se ukládám ke spánku až po půlnoci.

Nedělám sice tyto věci často, ale když už je udělám, nejednám podle svých hodnot. To pak vede k pocitu viny. Ráda o sobě přemýšlím jako o zdravém, disciplinovaném, spolehlivém, nápomocném a empatickém člověku. Zmíněné příklady jsou opakem toho, co uznávám. Je prakticky nemožné jednat vždy 100% podle svých hodnot, a proto nás vina upozorňuje na to, že tomu tak v tu chvíli není.

Je ještě jedna situace, kdy cítím občas pocit viny: když zrovna nepracuji.

Naše produktivita je často řízena pocitem viny z „nicnedělání“. Samozřejmě všichni pracujeme proto, abychom vydělali na živobytí, zabezpečili se na stáří, ale také proto, abychom minimalizovali pocit viny. Čím více uděláme, tím máme lepší pocit.

A proto dovolená nebo i pár dnů volna může pocit provinění zesílit. Vychází to ze skutečnosti, že si (i jako společnost) ceníme tvrdé práce a také že neustále zvažujeme, co bychom mohli zvládnout, kdybychom zrovna volno neměli. Vyvážení těchto pocitů je opravdu důležité. Pokud trpíte podobným „syndromem”, pak je potřeba se na celou situaci podívat i z jiného úhlu, aby vám mozek už podobné signály nevysílal.

Abych pocit viny překonala, musela jsem si uvědomit, že musím přemýšlet také o hodnotě volna a dobíjení vlastní energie. Práce je samozřejmě důležitá, ale také je důležité uvědomění, že když jsem schopna chvíli rozptýlit pozornost i jiným způsobem a trochu od práce poodstoupit, je to pro můj mozek doslova balzám. Dobíjení energie, relaxace a rozptýlení pozornosti je jeden z nejlepších způsobů, jak být poté produktivnější. Zdá se to být jako velmi logický protiargument, když vám vaše myšlení nabídne výčitku, že na volno nemáte nárok.

Otázka hodnot

Pokud pociťujete podobné pocity provinění v době, kdy byste měli mít volno, zamyslete se nad tím, jaká je u vás potřeba dobíjet baterky, a co je důležitější, jak na tom závisí kvalita vaší práce.

S tím souvisí i tyto otázky:

• Jak moc si ceníte odpočinku, abyste mohli později dělat lepší a produktivnější práci?
• Jak bude vaše soustředění a kreativita těžit z této přestávky?
• Kolik skvělých nápadů k vám už přišlo během toho, když jste si dopřáli kvalitní odpočinek (když nepracujete či se na nic složitého nezaměřujete)?

Vina je obvykle znamení, že nejednáte podle svých hodnot. Nedovolte, aby vám vina, že nepracujete, bránila v tom, abyste si udělali tolik potřebnou přestávku.

Čím více s lidmi pracuji, tím více zjišťuji, že všichni hledají ztracenou energii a způsob, jak ji obnovit nebo ji získat zpět. Často si mylně myslí, že to získají tvrdou prací a že se pak budou cítit dobře především tím, že to ocení někdo druhý. To je ale pouze domněnka. Mozek potřebuje přestávku, abychom mohli dobře fungovat.

Někomu ztracenou energii přináší sport, pro někoho odpočinek v kombinaci s objevováním nových míst, pro někoho je přísun energie, když může být s lidmi, které má rád, pro někoho zase, když může být chvíli sám. Někdo čerpá energii pobytem v přírodě nebo tím, že něco manuálně tvoří.

Když máme více energie, dokážeme v životě být i více tvořiví a motivovaní do dalších činností a také více užiteční pro ostatní. Je to ten pocit, kdy můžeme říci, že se cítíme naplnění.