Strach z nemoci

Téma strachu z nemoci covid značně zviditelnil. Pandemie, která se médii přenášela takřka v přímém přenosu, u mnoha osob s hypochondrickými rysy způsobila zhoršení stavu. Lidé, kteří doposud své potíže zvládali sami nebo s pomocí blízkých, začali docházet k lékařům, vyhledávali terapii či museli být v krajních případech psychiatricky hospitalizováni.

Zájem o své zdraví je do určité míry na místě. Jak poznat, že daná míra překračuje pomyslnou zdravou mez? To lze ilustrovat na následujícím příkladu. Pokud vám zničehonic začnou brnět prsty na ruce, co si řeknete?

1. „Možná jsem si jen přeležel ruku ve spánku, a proto se to děje. Lehká odchylka od normy je fyziologicky v pořádku. Každého občas něco bolí, to je ok. Uvidím, jestli to přejde, nebo jestli se brnění bude opakovat. Pokud ano, začnu to více řešit.“
2. „Ne, v pořádku to rozhodně není. Brní mi prsty teprve pár minut, ale i přesto to může být něco vážného. Co za vážnou nemoc by to mohlo být? Vygooglím si brnění prstů. Ježišmarja! Zajdu dnes k praktickému lékaři, na neurologii, nebo rovnou na pohotovost? Lepší nic nepodcenit! Měl bych se učit, ale nejde to, protože se na nic jiného než na brnění prstů nemůžu soustředit. No a? Nic není důležitější než zdraví.“
3. „Nic se neděje, vždyť je to jen brnění ruky. Co by se mohlo stát? V životě mě to neomezuje, zvládl jsem i horší věci. Lékaře nenavštívím, i kdyby to brnění mělo trvat napořád, je to banalita a dokážu s tím žít.“

Samozřejmě, že neexistují jen vyjmenované možnosti – spektrum, jak lidé danou situaci prožívají, je pestřejší. Druhý případ není těžké do kategorie nadměrného strachu z nemocí zařadit: tito lidé pravděpodobně jsou se svojí osobnostní charakteristikou obeznámeni a již od svého okolí slyšeli, že jejich strach je nepřiměřeně velký a že to přehánějí.

Zrádnost se však skrývá v možnosti třetí, jelikož takto uvažují lidé, kteří se naopak k lékaři nedostavují vůbec, i kdyby mnohdy měli. Lékařů a zdravotních vyšetření se obávají, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Mnohdy se i u nich skrývá velký strach z nemocí, který je ale maskován tímto ledabylým přístupem. Raději si vyberou možnost nevědět, že jsou nemocní, než aby čelili hrůznému zjištění výskytu vážného onemocnění.

V živém těle se stále něco děje

Obě zmíněné možnosti dělí od zdravého přístupu jeden důležitý fakt: lidé, kteří trpí nadměrným strachem z nemocí, žijí v domnění, že jsou zdraví pouze za předpokladu, že své tělo vůbec necítí. Jakákoliv odchylka od normy pro ně znamená potenciální ohrožení. Nutno zmínit, že jejich představa normy, pokud jde o tělesný stav, je značně pokřivená.

Zdravá norma je totiž vědomí, že je normální, že mě občas něco zabolí a že to nemusí znamenat nic vážného. Zkrátka uvědomění, že i určitá bolest k životu patří. Stejně jako se čas od času objeví bolest emoční, může se objevit i ta fyzická. U lidí, kteří trpí nadměrným strachem z nemoci, však stačí, aby je píchlo v zádech, zabolela hlava, špatně se jim chvíli dýchalo, při česání jim vypadlo více vlasů než obvykle, brněla jim pár minut ruka, aby se takto zdánlivě nevinným symptomem pro ně odstartoval bludný kruh.

Dotyčný se totiž na danou odchylku od své představy zdraví zaměří a čím více ji pozoruje, tím má tento příznak tendenci zesilovat. Protože i tady platí, že čemu věnujeme pozornost, to posilujeme. U některých symptomů tomu tak opravdu je a není ani potřeba dlouho se na danou věc soustředit.

Například pokud mou odchylkou od normy je zhoršené dýchání, soustředím se poté jen na ně, to mě zúzkostní a dýchá se mi ještě hůře. Nezřídka se tyto hypochondrické bludné kruhy dostanou až do panické ataky, kdy je třeba zavolat lékařskou pomoc, protože si daný člověk myslí, že skutečně umírá. Ke zklidnění dojde často až v ordinaci lékaře, ale mnohdy jen na nějakou dobu, protože většinou se zanedlouho bludný kruh rozjede znovu třeba s jiným symptomem.

Doktore, pomoc

Pokud jste sami sebe nebo někoho blízkého poznali v druhé či třetí možnosti, je třeba zpozornět. Téma strachu může být jen zástupným problémem: to znamená, že ve skutečnosti jde o něco jiného, ale v danou chvíli je pro mě jednodušší řešit své zdraví. Nebo se za tématem strachu z nemocí mohou skrývat nezpracované životní zkušenosti – rané či získané trauma, strach ze smrti a podobně.

Zoufalství hypochondrických pacientů bývá ve společnosti a u mnohých lékařů značně podceňováno. Mohou si připadat nepřijatí, nepochopení a ponižovaní. Lidé s hypochondrickými projevy se však svých příznaků nemohou zbavit svépomocí – kdyby totiž mohli, již by to dávno udělali, protože jsou i pro ně nepříjemné a omezující. Do jisté míry si však jsou svého nepřiměřeného chování vědomi (jinak by se totiž jednalo o hypochondrický blud).

Jisté je, že je na místě psychoterapeutická péče, ve které se problém více či méně stejně vyjeví, i kdyby klient přišel kvůli jiným potížím. Lidé s hypochondrickými projevy se zpravidla bez terapeutické péče neobejdou, jelikož projevy strachu mají tendenci se spíše zhoršovat. Souvisí to i s přirozeným stárnutím: zpravidla s postupujícím věkem přibývá bolestí a ubývá zdraví.

Pokud se klient s hypochondrickými potížemi rozhodne přijít do terapie, měl by se primárně dočkat přijetí včetně všech svých strachů. Což znamená, že terapeut bude dané potíže brát vážně, nebude klientovi projevy nemoci vymlouvat ani je znehodnocovat, což se mnohdy lidem, kteří mají hypochondrické projevy, děje.

Terapeut by měl společně s klientem pracovat na zmírnění projevů strachu z nemoci, a to v závislosti na tom, jakým způsobem on sám pracuje a co klientovi skutečně pomáhá. Cestou může být zjišťování souvislostí v klientově minulosti, někdy pomáhají různé nácviky zvládání (například pokusit se bolest zvládnout a nehledat si ihned projevy nemoci na internetu, nebo neobjednávat se k lékaři hned a snažit se vyčkat do dalšího dne).

Každý klient potřebuje něco jiného, nedá se říct, co spolehlivě zabírá. Klíčem je spíše hledání konkrétních způsobů, co kterému klientovi od strachů ulevuje. Jisté však je, že vhodná terapie může zvyšovat kvalitu života a projevy strachu z nemoci zmírňovat tak, aby člověk mohl v životě bez většího omezení fungovat.