Strach z blízkosti

V kontaktu s lidmi jsme často připravení, že se budeme muset nějak bránit, vysvětlovat, proč si něco myslíme, chceme, děláme. Naším cílem pak může být zapadnout, abychom se nestali středem pozornosti a neseslali na sebe další kritiku, odsouzení či odmítnutí. Postupně se ocitneme na místě, kde jsme sami, protože s ostatními nám není tak úplně dobře.

Ne že bychom s nimi nechtěli být, ale zkrátka potřebujeme svůj bezpečný prostor. Třeba proto, že se bojíme promluvit a intimně, důvěrně se přiblížit. Někdy jako bychom předjímali, že si o nás druzí pomyslí něco špatného, že nás budou pomlouvat. A doslova hmatatelně, zřetelně pro to vidíme důkazy – všímáme si, jak se na nás druzí dívají, jsme přesvědčení, že nás určitě za zády pomlouvají.

Taková nedůvěra trápí Anežku. Je přesvědčená, že svět je snad proti ní. V práci si nemůže najít kolegy, se kterými by se upřímně kamarádila. Bojí se, že se ztrapní. Ze své nadřízené má strach, že ji za něco zkritizuje, uvidí její hloupost, nepatřičnost. Když jsou spolu samy v místnosti nebo v autě na služební cestě, je pro ni doslova peklo zapříst rozhovor. Pozoruje jen samé známky odmítání.

Anežka má dvě spolubydlící. Ze začátku se zdálo, že budou kamarádky, ale postupně jako by ji vynechávaly ze společných aktivit. Často jí zapomenou říct, že spolu někam jdou, takže se jim Anežka začala také vyhýbat. Nějak nevím, o čem bych mluvila, jak začít. Mám pocit, že nemůžu druhé nijak zaujmout. Vlastně jsem ráda, když si mě ostatní moc nevšímají – viděli by, jak jsem špatná. Na druhou stranu se cítím sama a mám strach, že to takhle bude navždycky.

Přehlížená, odmítaná

Takový náklad si Anežka nosí v hlavě. Svět je pro ni nebezpečné místo. Druzí představují hrozbu odsouzení, pomluvy a odmítnutí. Anežka nevěří, že by mohla najít oporu, přítele, důvěrníka. Že by s někým mohla sdílet své myšlenky, přání, stížnosti. Že by druhý člověk byl rád, že je mu blízká. Ve své perspektivě je zkrátka druhým na obtíž. Přesto to ale sama se sebou ani se světem nevzdala.

Našla jsem si svoje osamocená místa. Knížky, kavárny, procházky přírodou. Tam je mi dobře. Ale občas bych to chtěla mít jako druzí. Žít lehce, bezstarostně. Neřešit pořád, co si o mně myslí ti druzí. Neanalyzovat každé slovo, které vypustím z pusy. Co to ve mně je, že to pořád dělám? Pronásleduje mě to od dětství a to byste nevěřila, jak to je vyčerpávající.

Anežko, věřila. Věřila bych to každému, neboť žít s nedůvěrou ve svět je velmi náročné. Žít s přesvědčením, že pokud se otevřeme, druzí nám ublíží. Se strachem, že přijde zrada. Dát ostatním do rukou moc nad naším štěstím či neštěstím. Cítit se bezmocně ve vztahu k druhým, kteří nás mohou neustále hodnotit… Tohle všechno je nesmírně těžké, nicméně věřím, že i z toho vede cesta, i když velmi pozvolná. Plná ujištění, bezpečných bodů a ostrůvků jistoty, že na světě jsou i hodní lidé a že nemusíme brát každou kritiku jako bernou minci.

Podle Erika Eriksona prochází dítě v prvním roce života vývojovým konfliktem důvěra versus nedůvěra. Jde o naprostý základ naší existence a způsobu, jakým budeme pohlížet na svět. Z tohoto období nemáme konkrétní vzpomínky, mozek ještě není zralý, ale možná se v nás při téhle představě rozezní něco líbezného, vlídného, milého. Nebo naopak struny nedůvěry, disharmonie, konfliktu či zrady.

Anežčino dětství nebylo nejlehčí, nejmladší sestra byla hodně nemocná a na ni prostě nebyl čas. Kdykoli jsem udělala něco špatně, máma brečela a táta křičel. Prostě to sami nezvládali, nemohli. Pro ně jsem nikdy nedělala dost. A to jsem se snažila. Hlídala jsem bráchu a ségru. Uklízela jsem, prala, žehlila, nakupovala. Oni sotva stíhali vydělávat, jezdit po doktorech, zajišťovat rehabilitace. Neměli kdy se o mě starat.

Rodinné zázemí udalo základní tón Anežčina života. Odnesla si z něj hluboko uložené přesvědčení: „I když děláš, co můžeš, není to dost. Ty nejsi dost. Pozornost a lásku si zasloužíš tak, že nám nebudeš přidělávat starosti.“ A tak si Anežka odnesla pocit, že je vlastně na obtíž. Že jakoukoliv svojí potřebou druhé zahltí. Z vnějšího pohledu je k sobě až příliš kritická – mnoho raných zkušeností jí vtisklo základní filtr vůči sebepřijetí.

Mapa našeho světa

Někdo by mohl říct: Anežko, vykašli se na to, co dělali nebo říkali tvoji rodiče. Vždyť už jsi dospělá. Můžeš to mít jinak. Ale sebepojetí nejde najednou přepnout. Nejde se vidět jinak, chválícíma se očima. Po takové době, co v něčem žijeme, vyrůstáme, přijímáme to.

Daniel Siegel v knize Všímavý terapeut vysvětluje, že naše prvotní zážitky se vrývají do synaptických spojů. V mozku se utváří neurální sítě, pomyslné zářezy, které si pak následně v mezilidském kontaktu potvrzujeme. Očekáváme, že druzí lidé se k nám budou chovat podobně jako ti nejbližší v našem dětství. My vlastně na opravdovou reakci druhých nečekáme – už to máme odzkoušené, „víme“.

Zároveň se všichni rodíme s vrozenou potřebou vzájemného kontaktu. Chceme cítit blízkost, být přijatí a v bezpečí. Chceme cítit hřejivou náruč. Miminko neustále vyhodnocuje, zda je pro něj prostředí bezpečné, či nikoliv. Zažívá si vzorce komunikace a každá další zkušenost mu je potvrzuje, nebo vyvrací.

Snadno pak můžeme dospět k přesvědčení, že svět a druzí lidé nám zkrátka budou ubližovat, pokud jsme to v dětství zažívali často. A rozhodně se nemusí jednat o psychické či fyzické týrání. Může to být jen pocit, že se na nás ostatní dívají kriticky. Že od nich můžeme očekávat podraz, kdykoli k tomu budou mít příležitost. Máme v sobě zakořeněné přesvědčení, že jsme na své trápení sami. Že nás v tom druzí nechají. Nebo že nás za snahu zkritizují.

Obrázek o druhých lidech a o světě jako takovém si děláme i později a tady už si konkrétní události vybavit můžeme. Školní vzpomínky na učitele nebo spolužáky, kteří nás ponížili, vysmáli se nám. Špatná zkušenost z letního tábora, vzpomínky na kritické rodiče, příbuzné, nepěkné vzpomínky na partnera, který uměl skrytě či otevřeně odmítat některé naše osobnostní stránky.

Ale jak píše Siegel, naše přání je věřit. Naše potřeba je být v kontaktu. A pokud se tento vřelý, vlídný, laskavý kontakt s druhými nedaří, není nám dobře. Obvykle cítíme smutek nebo samotu, když v sobě máme přesvědčení, že druzí nám ublíží, pokud jim k tomu zavdáme příležitost.

Vzorce událostí

Jedné mojí klientce se neustále opakoval příběh pracovní zrady. Za svůj život třikrát změnila práci. V každé z nich prožívala poměrně silné úzkosti a strach, že nebude dost dobrá. Bála se, že v očích vedoucího bude zklamáním, přemýšlela, jak ji berou její kolegové. Neustále se trápila obavami, že něco pokazila nebo ztížila ostatním práci.

Tyto domněnky byly většinou zcela mylné. Ostatní ji měli za velkého dříče. Vedoucí se její prací příliš nezabýval – věděl, že výsledek bude v pořádku. Ale v jejích očích to nebylo dost. Své obavy si odnesla z první práce, kde strávila osm let. Během nich se setkala s ponižováním a šikanou ze strany kolegy.

Soustavně jí podrýval autoritu, podrážel nohy, dělal naschvály. Zesměšňoval její ženskost. Otevřeně kritizoval práci, kterou odvedla, a využíval osobního vztahu k jejich společné vedoucí. Tato zkušenost změnila její perspektivu a do mysli vnukla přesvědčení: Očekávej zradu.

Máme tedy ke všem přicházet s otevřenou náručí? Není lepší mít se trochu na pozoru? Někdy se určitě hodí jistý odstup – vyčkat a zjistit, jestli jsme přišli do vstřícného prostředí či zda to s námi člověk, k němuž jsme se přiblížili, myslí dobře.

Nicméně pokud se vrátíme k příběhu Anežky, zcela zřejmě v něm zaznívá: ve vztazích se mi nežije dobře. Chybí mi kontakt, bezpečí, pochopení, blízkost, intimita. Chybí mi důvěra v druhé. Chybí mi odhodlání se přiblížit. Bojím se, a tak se raději držím zpátky. Bojím se zrady a dalšího odmítnutí. Možná i vy sami cítíte, že byste chtěli blíž, ale úplně to nejde. A mně se teď chce říct: zkoušejte, ale nespěchejte.

V prvním kroku stojí uvědomění, že za náš odstup a některá naše přesvědčení mohou již dávno proběhlé zkušenosti. Někdy možná desítky let staré (přesto věřím, že intenzivní). Ale jakmile si uvědomíme, že něco, co žijeme teď, vlastně patří minulosti, můžeme ucítit závan svobody. Svobody dát si čas na zhodnocení, jak to s námi vlastně druzí myslí.

Bezpečná změna

Můžeme zkusit promluvit, otevřít se. Můžeme zkusit navázat kontakt. Raději ale znova zopakuji – pomalu, postupně, s lehkostí, bez nátlaku. Anežka může zkusit zapříst drobný rozhovor s kolegyní, která několikrát projevila zájem o to, jak se Anežka má. Může ji zkusit pozvat na kávu. Zeptat se na práci, na víkend, na plány s rodinou.

Zlehka otestovat, zda se opravdu v jejím okolí nenachází někdo, ke komu může jít bezpečně blíž. Kdo vlastně vyvrátí její současné sebepojetí. Kdo svým způsobem řekne: Podívej, Anežko, takhle tě vidím já. A to je kus něčeho reálného. Můžeš tomu věřit, stejně jako jsi dřív uvěřila tomu, jak tě viděli rodiče. Pokud budeš chtít, můžeš se o to opřít.

Můžeme zkusit navázat kontakt s terapeutem, psychologem. Zkusit se otevřít v důvěrném prostředí, kde je bezpečí eticky zaručeno. Pomalu prozkoumat, zda naše přesvědčení skutečně nepatří něčemu, co se stalo před mnoha a mnoha lety. Jen to třeba hodně bolelo a udělalo šrámy, které se ztěžka hojí.

Můžeme zkoušet dýchat, když nás zavalí strach z kritiky a odmítnutí, z nepřijetí, hodnocení. Opakovat si mantru: To patří minulosti. Neděje se to teď. Teď mě nikdo neodmítá, neodsuzuje. Teď mě pronásledují vzpomínky a strach. Pozorovat, co se děje v přítomnosti – co opravdu říkají a dělají lidé kolem nás. Jiní lidé, než které jsme potkávali a zažívali ve svém dětství.

V přítomném okamžiku spočívá volnost, lehkost a možnost spatřit svět jinak. Siegel potvrzuje, že přítomnost dokáže měnit zaběhlé neurální spoje. Perspektiva okamžiku, který je právě teď, může doslova otevřít oči a ukázat druhé v skutečném světle, a možná o dost pozitivnějším. Přítomný okamžik nám může pomoci opět důvěřovat. Opatrně, pomalu, s vlídností k sobě. Tak, aby nám bylo dobře. Tak, abychom byli v kontaktu a zároveň v bezpečí.