Stín v zrcadle sebepoznání

Snahu najít zdravý přístup k nevědomým celkům není vlastní jen mně samotnému, ale každému, kdo se cítí být uvnitř zasažen něčím, čemu nerozumí, každému, kdo se cítí být svým prožíváním či myšlením ohrožen i přesto, že příčina se jeví ležet ve vnějším světě.

Zpočátku to tak málokdo vnímá, protože na to, co se v něm děje, hledí spíš jako na poruchu, kterou je třeba odstranit. Proto je jakákoliv snaha najít přístup k nevědomí citlivá a strategická individuální záležitost.

Vědomí obohacené o tělesnost sílí, snáší větší míru prožitků. Nevytěsňuje je okamžitě, umí je vnímat již v zárodku, má je pod vnitřní kontrolou, nevylévá je na druhé. A nesnaží se je analyzovat dříve, než proběhnou.

Vždy, když se člověk setkává s něčím, co je mimo jeho běžnou zkušenost a ohrožuje jeho osobnost, mobilizují se v něm předsudky a vzdor vůči všemu novému, co nezná, nehledě na utrpení, které s sebou taková zkušenost přináší. To je pochopitelná, každodenní zkušenost. To, že jsme náhle či pozvolna konfrontování s vlastní a přitom neznámou tváří, se zpravidla projeví jako krize, která má mnoho vnějších podob a symptomů. Do krize se dostáváme vždy, když způsob života, myšlení a chování, který vědomě volíme, popírá to, co jsme. Tento proces lze jednoduše nazvat sebeodcizením.

Pokud považuji proces sebepoznání za opak, tedy za cestu k probuzení, tak musím připustit změnu pohledu na stín jako takový. Stín osobního nevědomí není nepřátelský. Jenom se tak jeví, protože lpíme na známém a přijatém obrazu sama sebe. Takže ten, kdo se chová nepřátelsky, není stín, ale naše vědomé reakce na něj.

Analýza vědomí

Do krize nás tedy přivádějí naše vědomé postoje. Proto je nasnadě, že první, co v rovině jevů mapujeme, je stav vědomí a úroveň schopností používat nástroje sebepoznání integrativním, tedy slučujícím způsobem. Způsobem, který sjednocuje.

Analýza vědomí je velmi důležitý prvek, protože přístup k pravdě bude vypadat jinak u konzervativního, materialisticky založeného vědce, kterého opustila manželka, než u nábožensky založené ženy, která ztratila dítě. Oba si však zaslouží najít úlevu od utrpení, které je souží. Obě dvě situace mohou být spouštěcím tlačítkem krize, která je přivede k někomu, kdo jim pomůže se v nové duševní realitě vyznat.

Vědomí je navyklé sloužit zájmům vnější osobnosti, řekněme ega. Protože je tak ve většině případů přizpůsobeno. Nehledě na jeho obsahy zkoumám na počátku tyto důležité faktory:

• Všechny symptomy krize, ať už se projevují v myšlení a prožívání či jsou somatizovány.
• Úroveň náhledu, sebereflexe a rozlišování.
• Stav funkcí úsudku i vnímání a schopnosti vytvářet si vlastní úsudky.
• Roviny egoismu, osobní důležitosti, nároků na absolutní pravdu, idealismu, víry, náboženského cítění.
• Morální vyzrálost a kontakt s instancí, které se říká svědomí.

Nemám pro to žádné škatulky, ani měřítka, protože neexistují. Terapeut neurčuje, co dotyčný smí a nesmí prožívat, ale jde o to, aby pomohl člověku rozlišit, kde si svým neuvědomělým počínáním škodí. Zároveň jde také o to, aby člověk získal přehled o tom, jakými nástroji a v jaké kvalitě je vybaven na další cestu.

Není toho málo, ale orientovat se ve vědomé osobnosti je nesmírně důležité, abychom mohli alespoň trochu předpokládat, čeho se dočkáme od nevědomí. Vlastní práce s nevědomím je pak o něco snazší. Jak zkoumám vědomí a popis toho, jaké to přináší výsledky, je mimo rámec tohoto článku.

Prožitková sebeanalýza

Přednáška 24. října 2024