Stín pochvaly

Přistihla jsem se v podobné situaci, když jsem stála nad dcerou. Tekly mi nervy, protože jsem se jí už půl hodiny snažila vysvětlit, jak se píše číslo jedna, přestože jsem jí to ukázala asi desetkrát. Vždycky jsem si říkala, že nechci své děti odradit od učení tím, že samu sebe nezvládnu a budu v nich vyvolávat to, co dokázala moje paní učitelka. Asi se mnou souhlasíte, že někdy je to vnitřní souboj.

Pravdou je, že máme velkou moc ovlivnit, jak rády se naše děti budou učit, jak budou vnímat neúspěch a chybování, na základě jakých přesvědčení si budou utvářet svůj vlastní život.

Psycholožka Carol Dweck přišla s termíny growth a fixed mindset (a inspirovala mě tak trochu k napsání tohoto článku). Právě ona rozvinula teorii, že způsob nahlížení na naše chyby a problémy nám může pomoci změnit náš způsob myšlení tak, abychom se učili rádi a stále.

Faktem je, že v mnohých z nás systém školství spíše vybudoval averzi k učení právě vzhledem k tomu, jak jsme byli posuzováni a někdy i odsuzováni. Způsob, jakým hodnotíme své děti, je klíčový, protože jim zároveň pomáháme budovat to, jaký budou mít pohled i ony samy na sebe.

Mysl nastavená k růstu

Zkuste si představit, že je před vámi nějaký složitější úkol. Například úloha z matematiky, kterou vidíte poprvé v životě. Co si o ní pomyslíte? Možná si řeknete, na matiku jsem nikdy nebyla, nejsem na to dost chytrá. Nebo se k tomu postavíte tak, že je to pro vás zajímavá úloha, a snažíte se najít způsob, jak ji zvládnout?

To je rozdíl mezi fixed a growth mindset. Nahlížíte‑li na problémy spíše jako na výzvy, pak to mění i celkový přístup k životu a vašemu celoživotnímu učení. Growth mindset mají ti z nás, kteří věří, že naše schopnosti a znalosti se dají zlepšovat a kultivovat.

Fixed mindset je blízký těm, jejichž systém víry je postavený na názoru, že lepší už to nebude, že nemá smysl se více snažit. Věří, že jejich schopnosti jsou prostě dané. Ve skutečnosti se přikláním k názoru, že máme každý kombinaci obou typů myšlení, jen více tíhneme k jednomu nebo k druhému.

Ve zkratce malé shrnutí názorů a přesvědčení, které stojí za oběma typy osobního myšlenkového nastavení:

Fixed mindset

• touha vypadat chytře
• odmítání úsilí a výzev
• chybovat je špatné, je to ostuda
• schopnosti, inteligence a talent jsou dané
• kritika je špatná věc
• úspěch druhých mě ohrožuje

Growth mindset

• učením a prací na sobě rozvíjím svůj talent a schopnosti, které jsou neomezené
• úsilí je proces potřebný ke zlepšení
• chybovat není problém, ale výzva a možnost se zlepšit
• schopnost přijímat kritiku s nadhledem a poučit se z ní
• úspěch druhých je inspirace

Není pochvala jako pochvala

Velmi zvláštní a zároveň zajímavé na tom je, že fixed mindset je bližší těm, kteří byli od mala chváleni nebo označováni za chytré. Jejich myšlení bylo zafixováno s tím přesvědčením, že jsou chytří a talentovaní a už není potřeba se tolik snažit. Větami typu „ty jsi byl vždycky šikulka, tobě to učení jde samo“ spíše škodíme, než přispíváme k motivaci do dalšího učení a snažení. Děti dochází k přesvědčení, že jsou chytré dost, tak proč by se měly více snažit a učit.

Navíc: když věříte, že vaše kvality jsou vytesány do kamene, cítíte neustále potřebu přesvědčovat o tom ostatní a dávat jim najevo, jak jste na tom dobře. Aby to nevypadalo, že jste v určitých ohledech nedostateční. Pokud máte jen určité množství schopností a inteligence, stojí to občas i značné úsilí přesvědčit o nich ostatní.

Pak si tito lidé mohou připadat jako křečci v kolečku. Vyhodnocují každou situaci: „Budu vypadat chytře, nebo hloupě?“ „Budu se cítit jako vítěz, nebo jako poražený?“ Doslova každá situace volá po potvrzení naší inteligence nebo charakteru.

Growth mindset je způsob myšlení založený na víře, že své vlastnosti a schopnosti můžeme kultivovat prostřednictvím svého úsilí. Pokud je tedy v dětech od mala podporováno úsilí a jsou oceňovány za pokrok a za samotný proces učení, pak věří tomu, že práce na zlepšení se vyplatí.

• „Vidím, že už ti ty kytičky jdou kreslit daleko lépe, je znát, že jsi na tom zapracoval.“
• „Nevadí, že tu úlohu ještě neumíš spočítat, za měsíc už to půjde mnohem lépe.“

Stěžejním bodem a jádrem, co dělá growth mindset tak přelomovým, je fakt, že podporuje radost a vášeň pro učení spíše než hlad po schválení. Toto je také způsob myšlení, který lidem umožňuje vyrovnat se s náročnými obdobími, která život přináší, daleko snáze. Překážky jsou brány více jako výzvy než problémy.

Na mnoha výzkumech, které probíhaly ve školách, Carol Dweck ukázala, že děti, ve kterých je podporováno toto myšlení, nemají strach ze selhání. Nebojí se přihlásit a říci, že něčemu nerozumí, nebojí se říci, že něco nevědí, protože byly učiteli například vyzývány k tomu, aby říkaly „ještě to nevím“ – a to je velký rozdíl ve vnímání chyb a nedostatků.

Nejde pochopitelně o to děti pouze chválit za úsilí, ale také je dostávat z jejich komfortní zóny, aby je bavily řešit i složitější úlohy. Obtížnost úkolu v mnoha dětech vyvolává pocit, že se budou cítit hloupě. Na školách s tímto novým přístupem je nabádá k dalšímu vzdělávání, i když to stojí energii navíc.

Pokud jsme tedy byli vychováváni přístupem, že naše inteligence je daná, dostávali jsme nálepky a hodnocení, jak nás vidí druzí, fixujeme si samozřejmě o sobě tato přesvědčení a začínáme jim věřit. Jako dospělí máme možnost o tom zapřemýšlet a pokusit se to směrem k vlastním dětem nastavit tak, abychom to nechali více na nich a nedávali jim bariéry v tom, čeho můžou a nemůžou dosáhnout.

Hodně lidí například bojuje s tím přiznat dětem svoje vlastní chyby – a přitom je to pro jejich vývoj velmi důležité. Nesnažit se být před dětmi dokonalý je výzva snad pro každého rodiče.

Jedna z věcí, kterou by možná ocenily nejvíce, je přestat je zahlcovat nevyžádanými radami. Dcera mi nedávno řekla: „Ale mami, to já přece už dávno vím“. Zkusme tedy nechat je chvíli přemýšlet a ukažme trochu trpělivosti: dětem i sami sobě.