Štěstí ve třech

Polyamorie mě zaskočila v ordinaci. Lenka ke mně docházela na individuální psychoterapii šest let s hraniční poruchou osobnosti. Pamatuji si úplně přesně ten den, kdy ke mně dorazila na sezení s rozzářeným úsměvem a sdělením, že konečně opustila toxický vztah. Byla tehdy mou první klientkou po novém roce a její sdělení ve mně vzbudilo naději, že tento rok začíná nadějně – v závislém vztahu se opravdu trápila. Jaké bylo však mé překvapení, když mě Lenka druhou větou uvedla do nové skvělé reality – má nového přítele, který má dvě přítelkyně.

Na klientce mi záleželo, věděl jsem, jak je křehká, a zatím si neomylně vybírala muže, kteří ji využívali, což bylo celkem srozumitelné v kontextu její primární rodiny. Její matka se třikrát šťastně vdala a třikrát šťastně rozvedla, doma se Lence střídali otčímové, kteří o ni moc nestáli. Měl jsem tedy v sobě celkem logicky nedůvěru k jejímu novému vztahu, resp. k tomu, že v něm najde štěstí.

Jako psychoterapeut jsem si ale též dobře uvědomoval, že mé myšlenky a pocity vychází z domněnek a mé hodnocení z předsudků. Přesto že je mi jasné, že „klasický“ vztah dvou partnerů (dyadický, monogamní) není sám o sobě zárukou šťastného soužití, jde o vztahový model, který má v naší kultuře pevné kořeny, ve kterém jsme vyrůstali a na který jsme zvyklí.

Psychoterapeut nemá v mém pojetí svým klientům říkat, jak mají žít a co je pro ně dobré. Má být otevřený pro jejich příběh a má být zvědavý a pozorný k jejich pohledu na svět. Proto jsem se tehdy rozhodl prozkoumat svět polyamorických vztahů – vyhledat články, rozhovory, povídat si s lidmi, kteří mají sami nebo ve svém blízkém okolí takovou zkušenost.

Nedůvěra z vlastní rodiny

Jaroslav vyhledal mou pomoc po rozchodu s přítelkyní – další vztah skončil dle jeho slov debaklem kvůli jeho nevěře. „Iva byla má třetí vážná známost, miloval jsem ji, ale nestačilo mi to. Nešlo o sex mimo vztah, prostě se vždycky po nějaké době zamiluju do jiné ženy, aniž bych svou přítelkyni přestal milovat…“ Potřeba Jaroslava intenzivně prožívat lásku a být milován byla opravdu velká. Jak se však později v terapii ukázalo, měl zároveň velký strach z opuštění, ze vztahového stereotypu, ze spolužití bez citu. „Mí rodiče žili vedle sebe, co si vzpomínám… Žádnou blízkost jsem mezi nimi necítil, spíš spolupráci, povinnost.“

Někteří lidé uvádějí jako argument špatné zkušenosti s dyadickým vztahem u svých rodičů – do rodiny přicházeli noví otčímové či nové macešky a dál to nefungovalo, případně rodiče spolu zůstávali v nešťastném vztahu. Rodina je pro děti a teenagery tou nejdůležitější vstupenkou do dospělého života, vztahy rodičů k sobě a mezi sebou jsou vzorem, zdrojem představ a emocionálních naladění na partnerský a rodinný život.

Proč se příliš vázat na jednoho člověka

„Jsem mladá a potkávám dost skvělých a zajímavých lidí – proč se vázat v partnerském vztahu na jednoho, když můžu mít intenzivní blízký vztah se třemi?“ pokládá si řečnickou otázku Jana na svém individuálním sezení. „Jsem otevřený a tolerantní člověk, od ostatních očekávám totéž.“

Tento postoj podle mě hodně kopíruje dnešní dobu a mladou generaci mileniálů. Závazek není vnímaný jako bezpečné a blízké pouto, ale jako omezení volby. Dost často u těchto lidí slýchávám jejich obavu z toho, že když si někoho vyberou, určitě pak potkají někoho lepšího, s kým by byli šťastnější. Vztah je tu brán vážně, o střídání partnerů tu nejde, spíše o strach z volby.

Vždyť seznámit se je dnes tak snadné

Jistě by toto nepotvrdil každý, ale pokud si dodáte odvahu, online svět nabízí jednoduchou a rychlou cestu k novým kontaktům. Richard je na seznamkách často, prý ze zvědavosti. V polyamorní skupince (polykule) žije tři roky, má stabilní primární vztah s přítelem a oba si občas přivedou dalšího partnera. Ptal jsem se Richarda, zda je s partnerem šťastný, nebo hledá štěstí stále u někoho jiného. „Vztah máme s přítelem perfektní asi i proto, že od sebe nečekáme naplnění všech svých potřeb a nejsme na sobě tak závislí.“

Relativně snadné navazování nových kontaktů pomocí online seznamek uvádí řada lidí jako podpůrný faktor pro polyamorii. Možná by se zde hodilo přísloví, že s jídlem roste chuť. Jedna má klientka, která v poslední době uvažuje o polyamorickém soužití, prohlásila: „Na světě je tolik krásných a sympatických lidí, se kterými je dnes tak snadné se spojit… Tak proč to neudělat?“ Jen doplním: léčila se u mne s poruchou příjmu potravy a intimní vztahy pro ni dlouho byly tabu. Teď je v podstatě zdravá a dohání, co zameškala.

A co děti? Mají si v polyamorické rodině kde hrát?

„V polyamorickém vztahu jsem spokojený dva roky, ale začínám uvažovat o dětech a nejsem si jistý, jestli to jde – jestli více partnerů dokáže dětem nabídnout dobrou rodinu.“ Třicetiletý matematik Ondřej se takto upřímně zeptal mé kolegyně psychoterapeutky. Na intervizním setkání se zase upřímně zeptala terapeutka mě: „Co si o tom myslíš? Ale bez předsudků, prosím.“

Má odborná duše má nejblíže k psychoanalytickému pohledu, který by mě nabádal k velké skepsi. Když ale pracuji s páry či celou rodinou, naučil jsem se pracovat systemicky – tady je možnost pozitivního pohledu větší.

Všechny psychoterapeutické směry a školy vznikaly v době, kdy naprosto převažovalo tradiční uspořádání rodiny – heterosexuální pár, v raném dětství o dítě pečuje skoro výhradně matka, otec je spíše oporou pro partnerku a do přímého kontaktu s dítětem vstupuje později… Takhle to ale dnes už nefunguje, rodina se změnila, svět se změnil.

Po dlouhém bádání jsem schopný shrnout několik pozitiv a negativ ve výchově dětí v polykule. Nejde tu o mé odborné závěry, ale spíše o výpovědi lidí, kteří takto žijí.

Pro:

• Potenciálně větší spokojenost rodičů, kteří si takové soužití svobodně vybrali.
• Potenciálně větší ekonomická stabilita – více lidí se dělí o náklady spojené s bydlením a rodičovstvím.
• Dítěti jsou předávány hodnoty tolerance, nevlastnění ve vztazích, důležitost dobré komunikace, na které spokojený život v polykule stojí.
• Dítě se může rozvíjet více směry, každý člen polykuly dítěti nabízí něco ze svého života, svých zájmů a dovedností.
• Polyrodina se může postarat o více dětí, pokud se tak domluví.

Proti:

• Potenciálně méně času na dítě – dost času zabírá více‑partnerský život.
• Nesoulad více pohledů ne výchovu dítěte; s tím často bojují už dva rodiče.
• Rozlišování mezi vlastním a nevlastním dítětem v rámci polykuly – krev není voda a to si uvědomují nejen dospělí, ale i děti, jak víme z rodin, které mají dítě adoptované i vlastní.
• Kulturní kontext – pro dítě velká odlišnost od okolí, která budí nepříjemnou pozornost.

Opět se mi jako psychoterapeutovi vyplatilo přijmout nové téma jako výzvu k hlubšímu prozkoumání a zamyšlení nad vlastními postoji. Dospěl jsem k tomu, že jsem teď schopný empaticky pracovat s lidmi žijícími v polyamorii – ačkoli z takového vztahového uspořádání nejsem nadšený, nepotřebuji ji kvůli své nejistotě diagnostikovat a patologizovat. U řady lidí vidím poctivou snahu hledat cestu ke štěstí v intimním vztahu s tím, že jejich rodina jim důvěru v klasické uspořádání nedala.