Štěstí jako povinnost

V posledních dvou letech potkávám celou řadu lidí, kteří jsou vyčerpaní zdravým a aktivním životním stylem a péčí o sebe a své štěstí. S trochou nadsázky se dá říct, že se z toho stává skoro nová diagnóza. Z osobního rozvoje se totiž stal atribut úspěšného života. Ze všech stran slyšíme, že je třeba se zlepšovat a rozvíjet. A tak se snažíme být aktivní a efektivní nejen když pracujeme, ale také když se staráme o děti, budujeme vztah nebo odpočíváme.

Když dovolíte, začnu velkou oklikou, a prosím vás tedy o trpělivost. Před nedávnem jsem se náhodou dostal k zajímavému dokumentárnímu filmu o základním výzkumu ve fyzice, Velkém hadronovém urychlovači a pátrání po „Svatém grálu“ částicové fyziky, po Higgsově bosonu. Film se jmenoval Particle Fever a byl natáčen v době, kdy bylo toto zařízení těsně před dokončením.

Možná víte, že v přírodních vědách existuje tzv. základní výzkum, jehož cílem je poznání, a pak aplikovaný výzkum, jehož cílem je praktické využití těchto poznatků. Základní výzkum nemá sám o sobě žádný praktický přínos, umožňuje nám ale lépe porozumět světu.

Velký hadronový urychlovač je obrovské experimentální zařízení v ceně desítek miliard euro, které slouží jedinému účelu: umožnit částicovým fyzikům lépe pochopit podstatu a povahu vesmíru. K čemu je to dobré? Vrátí se někdy tato investice? Jaký praktický užitek z toho bude? O tom nikdo, včetně povolaných, zatím nemá nejmenší tušení.

Základní výzkum mění naše porozumění věcem. Nemá a nemůže mít žádný jiný účel než poznání. Jestli z toho, co základní výzkum objeví, jednou vzejde něco „užitečného“, nebo zůstane „jen“ u lepšího poznání podstaty zkoumaného jevu, totiž nejde nikdy říct dopředu.

Když byly objeveny rádiové vlny, nikdo nemohl tušit, jestli bude tento objev někdy k něčemu dobrý. No a v současnosti na aplikacích tohoto objevu stojí veškeré technologie bezdrátové komunikace – od rádia a televize přes wifi až po mobilní telefony. Je to aplikovaný výzkum, co přináší do našich životů podobné výdobytky a mění náš svět. Nicméně bez základního výzkumu by žádný aplikovaný výzkum nebyl možný.

Pěstování odpovědí

Asi se ptáte, proč vás tu teď sáhodlouze seznamuju s teoretickými problémy vědeckého zkoumání, a říkáte si, co má nějaký základní a aplikovaný výzkum v přírodních vědách společného s psychologií? Mnoho ne, to přiznávám, ale při sledování zmíněného dokumentu mě napadlo – co kdybychom koncept základního a aplikovaného výzkumu aplikovali na poznání sebe sama?

Nezapomínáme náhodou v honbě za osobním rozvojem a při řešení všech těch problémů, co nám život přináší, na něco důležitého a základního? Tedy na poznávání sebe sama? Ne k tomu, abychom něco vyřešili, abychom se někam posunuli, aby toto naše snažení mělo nějaký okamžitý dopad, ale abychom si vůbec mohli vybudovat sami k sobě hlubší osobní vztah?

Trávit čas se sebou není zbytečný luxus, ale naprostá nezbytnost, pokud si chcete umět v životě nejen poradit, ale poradit si dobře.

Od některých svých klientů (zvláště těch výkonově zaměřených) slýchám otázku: „K čemu mi bude investovat drahocenný čas a energii do činnosti jako je naslouchání svým pocitům a myšlenkám?“ Odpovídám jim, že v tuto chvíli nemám ani potuchy. Přesto to není ztráta času a zbytečný rozmar.

To, že nemůžu předem říct, jestli a zda vůbec mi taková setkání se sebou samým k něčemu budou, neznamená, že mi k ničemu nejsou. Trávit čas se sebou není zbytečný luxus, ale naprostá nezbytnost, pokud si chcete umět v životě nejen poradit, ale poradit si dobře.

Ve vědě stejně jako v sebepoznání jsou aplikace jen tak dobré, jak je dobrý základní výzkum, na kterém staví. Je potřeba si klást otázky jako: Kdo jsem? Kam směřuji? V co věřím? apod. Jsou to velmi těžké existenciální otázky, na které vám uspokojivě neodpoví žádná kniha. Odpovědi si musíte v sobě vypěstovat.

Autochtonní (z vlastní zkušenosti vzešlé) odpovědi zrají v člověku dlouho. A zrají právě ve chvílích, kdy jsme se sebou jen tak. A dozrávají celý život. Nikdy nejsou definitivní, nikdy nejsou hotové. Pěstování vlastní moudrosti je tak proces na celý život. Ale jeho výsledkem je stabilní vnitřní základna, ze které čerpáme a o kterou se můžeme opřít v časech dobrých i zlých.

Být se sebou

Z odpočinku a času pro sebe se pro mnoho lidí stal úkol. Tento čas je potřeba maximálně využít ve svůj prospěch. Pro bezúčelnou nečinnost, nebo pro dělání věcí bez cíle a účelu, tu není místo.

Ale kdy máme mít čas být sami se sebou jen tak? Místo trávení času se svými myšlenkami a pocity stavíme sami sebe do dvojrole klienta a poskytovatele služby současně. A tak se o sebe staráme, ale nejsme sami se sebou. Jako bychom občas v tom směřování k lepšímu, šťastnějšímu a naplněnějšímu životu zapomínali na to, co je podstatné. Nevěnujeme si čas. Místo toho ho věnujeme zlepšování sebe sama, a to není totéž.

Když přijde na problémy, jste to především vy sami, a až v druhé řadě vaše dovednosti a zkušenosti, o co se opíráte.

Setkat se se sebou samým vyžaduje zastavit se a přestat na chvíli někam směřovat, o něco usilovat. Chvíli prostě jen být. Být zvídaví, otevření a hlavně trpěliví a nesnažit se vše hned analyzovat, hodnotit a řešit. Ale trpělivost, přiznejme si, není v současnosti právě moc ceněná komodita. Pasivita se nenosí. „In“ jsou proaktivita a iniciativnost: identifikovat problém, navrhnout řešení a provést nutné změny.

Ale zredukujeme‑li sami sebe na problém k řešení, připravíme se o lidskost. A pokud přestaneme být sami pro sebe lidmi, jak bychom k sobě mohli mít blízko?

Já, nikoliv problém

Využívejte celý web.

Předplatné