Šťastní bez lidí

A samota je bolestná věc. Není nám v ní dobře a osobně nemyslím, že cesta „smíření se s bolestnou samotou“ je cestou správnou. Ačkoliv se v jednu chvíli může zdát, že je to cesta vlastně jediná. Možná i vám v hlavě běží myšlenka: No jo, ale co má Petr dělat?! Vždyť on si přece nemůže poručit, aby ho měl někdo rád. Nemůže jen tak sám zařídit, aby měl milující přítelkyni nebo blízké přátele. To přece nedrží v rukou sám! Co když mu prostě nejde někoho potkat?

A pokud vám takové otázky víří v hlavě, pokud vás samotné Petrův příběh oslovil, možná sami cítíte nějakou až zbytečně velkou dávku samoty, opuštěnosti ve vašem světě. Třeba jsou to pocity, které zažíváte i ve vztahu. V momentech, kdy vlastně nemůžete být autentičtí. Kdy máte pocit, že musíte upozadit sebe, své myšlenky, pocity, svá přání, abyste o druhého nepřišli.

Prvním krokem, prvním bodíkem, místem, na které Petr nebo vy samotní vlastně potřebujete vstoupit, je vůbec si dovolit uvěřit, že tak, jak jste, jste krásní, dobří, chytří, hodnotní. Že přesně tak, jak jste, vás druhá lidská bytost může mít ráda. Pro někoho můžete být tím nejlepším partnerem, inspirativním člověkem, bytostí, která bude jeho srdci blízká. Někým, ke komu druzí mohou cítit důvěru a intimitu.

Ale jak se to dělá? Jak se tohle uvnitř mění? Jak to mám udělat, abych v sebe uvěřil, uvěřila?

Ven z ulity

Teď možná přijde odpověď, která nemusí být úplně žádoucí, nicméně je upřímná: Ne z obýváku, ne z gauče. Ne v ulitě, kde jste sami a kde je bezpečno. Byť tam třeba nějakou dobu potřebujeme pobýt, abychom se mohli zahojit a získat vědomí, že život zvládáme bez druhých a sami. Nicméně potřebu důvěrného vztahu, blízkosti a kontaktu tím nevymažeme.

V jednu chvíli zkrátka potřebujeme vyjít „s kůží na trh“. Potřebujeme mezi druhé lidi. Ale to poslední, co mám na mysli, je seznamka. Opravdu to poslední. Můžeme si dopřát jakýkoliv jiný kontakt, kde je nám dobře a kde nám to dává smysl. Kde se můžeme upřímně smát, být sví a nemáme pocit, že nás někdo posuzuje. Kde můžeme vyjádřit svá přání, mluvit o svých myšlenkách a zájmech.

Aneto, a jaký prostor máte na mysli? Co to tedy je? Sportovní klub, fitko, skupinová terapie. Dobrovolnictví u seniorů, programy pro děti, zájmový kroužek, výlety s dobrodruhy, zájezdy pro nadšence v obdobném duchu, jako jste vy. Víkend s jógou, setkání absolventů, arteterapie, skupinové běhy, kurz improvizačního divadla, volejbal, fotbal, klub turistů. Dobrovolník na farmě, brigáda v kavárně, kde můžeme být v kontaktu s lidmi.

Asi tušíte, že to je jen volná asociace – nápady, které mi během chvíle proletěly hlavou. Může to být aktivita, kterou jste si jako mladí přáli dělat, ale nikdy na ni vlastně nebyl tak úplně prostor, čas, vůle. Může to být přání někam se podívat, něčemu se věnovat, něco se naučit. Třeba právě teď by to stálo za zkoušku.

Být naprosto šťastní bez vztahu si troufám směle říct, že nejde. Možná bez romantického, milostného vztahu, ale nikoliv bez vztahu. Nejsme stvořeni, aby nám bylo dobře ve skrýši, daleko od lidí. Potřebujeme cítit blízkost, vlídnost, bezpečí, přijetí. Toužíme po úsměvech, přátelství, sdíleném smutku, radosti, lásce. Toužíme, abychom se mohli dotknout a aby se někdo dotýkal nás. Tak to příroda zařídila, k tomu byly naše těla, naše mysl i duše nastaveny.

Nicméně úměrně prožívané bolesti se mnohdy potřebujeme bránit. Potřebujeme se zachránit, schovat se před dalším zraněním. Udělat si kolem sebe bezpečný prostor. A tak se na potřebný čas obrníme. Uzamkneme se do sebe, utichneme v rozhovoru a bojíme se to zkoušet znova. Chápu. Nedivím se. Druzí lidé někdy mohou zanechat takové šrámy, že jsou bolestnější než lecjaká bolest fyzická.

Obrníme se tak, že můžeme jen naučeně říkat: „U mě všechno dobrý…“ Děje se jistota. Jistota, kde jsme ve skrýši a nikdo tam nesmí vkročit. Nikdo další nás nesmí zranit. Ale po čase nám nejspíš něco začne chybět. Nějak nám vlastně není úplně fajn. Toužíme sdílet. Dívat se do očí a být vidět. Toužíme, aby tu pro nás někdo byl a stejně tak abychom byli my pro někoho.

A to je ta chvíle, kdy možná potřebujeme podpořit a povzbudit. Kdy se potřebujeme o někoho opřít, než se do kontaktu vrhneme. Kdy můžeme oslovit dobrého kamaráda či kamarádku, kolegu, souseda… nebo terapeuta, aby nám pomohl jít vstříc vůči druhým. Vezmeš mě s sebou do fitka? Můžu s tebou na procházku? Můžu si s tebou, s vámi o tom všem popovídat?

To je skvělý a odvážný začátek. Petr ví, že potřebuje vyjít ze svého bezpečného domova ven. Uvnitř cítí velký strach, že se mu zase stane něco bolestného, že přijde jen další člověk, který ho zraní. Jde na to ale pozvolna. Začal s kolegou jezdit na kole, každou sobotu dopoledne. Nic víc. Čas od času přiberou někoho dalšího. Občas zkusí zapříst rozhovor s nějakou „neznámou kamarádkou“. Chodí pravidelně na konzultace. Potřebuje mluvit o svém iracionálním strachu, úzkosti, obavách, o tom, že je nezajímavý, neatraktivní. Potřebuje se ujišťovat, že tu pro něho někdo je.

Když píšu tento článek, vyskakují mi na mysli dvě slova: soucit a čas. Soucit k sobě, ke svému osudu a k příkoří, která se stala. Čas na samotu a stejně tak čas na vhodnou chvíli, kdy to s lidmi zase znova zkusit.

Tímto bych tedy ráda předala čtenářům kus toho dobrého soucitu. Kus citu a myšlenky, že jejich příběhy jsou vskutku těžké na žití. Že vztahy, jimiž si prošli, mohly být bolestné a náročné. Nicméně věřím, že přijde i dobrý čas, kdy budou cítit, že potřebují do svého života někoho pustit a dovolit i sobě zažít něco jiného. Prožít zkušenost bezpečné vazby, která nezraňuje a má sílu hojit předchozí rány.