Šťastné dětství, druhý pokus

Klára píše: Cítím se v práci neustále jako páté kolo u vozu. Asi se to se mnou táhne už dlouho – mám pocit, jako bych byla zase malá holka. Pro mého tátu byl největší prohřešek „odmlouvat“ a „bejt drzá“. Přišlo mi skoro komické, když jsem se jednou doma zmínila, že mě kolegové asi vyšoupli z jednoho projektu, a on mi radil, abych je konfrontovala.

Když čteme o „ženách, které to dokázaly“, tedy prorazily v mužském světě, někdy je u toho zmínka, že měly dobrý vztah se svými otci, kteří je podporovali. Asi to nebude jediný faktor, ale já to přesto mám svému tátovi za zlé. Jak se má člověk naučit bránit, když odmala slýchával, že nesmí? A jak se toho pocitu ublížení zbavit?

Na své dětství se nyní můžeme podívat z pozice dospělého, samostatného člověka. Velkou výhodou tohoto dospělého stavu je schopnost vnímat své dětství z více objektivní perspektivy, ačkoliv to zpočátku bývá obtížné. Každá naše zkušenost, příjemná či nepříjemná, nás totiž formovala. A třeba jsme se díky bolavým zážitkům naučili větší soběstačnosti, zodpovědnosti, citlivosti na sociální signály a lepšímu porozumění druhým.

Užitečné je tedy odpovědět si na otázku: Co mě z dětství posílilo? Co jsem se díky dětským zážitkům naučil/a? Nenechte se stáhnout do pozice oběti, která ustrne v přesvědčení, že kvůli svému dětství nemůže žít úspěšný a šťastný život.

Dalším momentem, který nám pomůže odpoutat se od zátěže našeho dětství, je přijetí skutečnosti, že každý rodič dělá v daný moment to nejlepší, co umí. Přes všechny chyby dělá své maximum. I když vás může napadat, že to „maximum“ bylo reálně velmi málo, rodič prostě neuměl dát víc. Kdyby uměl, udělal by to.

Zkuste zjistit, z jakého rodinného zázemí vaše rodiče pochází. Možná odhalíte, že ani je jejich rodiče nepodporovali. Že neumí vyjádřit lásku, protože se to neměli kde naučit. Břemena se předávají z generace na generaci. Uvědomění, že rodič není nadčlověk a je zatěžkán spoustou svých témat, může pomoci odpustit mu a propustit tíhu minulosti.

Dalším krokem je rozhodnout se, že už nemusím žít dětské vzorce a programy, například: „Musíš se přizpůsobit. Nesmíš se prosazovat, projevovat svůj názor.“ A následně přemýšlet nad tím, jak chci dané situace vnímat a prožívat nově.

Jaké chování by mi mohlo pomoci? Jak se chci v těchto momentech cítit, co si v nich chci myslet? A potom se touto cestou vydat, třeba s pomocí psychologa, terapeuta – v tom je krása naší dospělosti. Rozhodujeme se, kým chceme být. Nejsme určeni naším dětstvím.

Chyba není vždy ve mně

Klára popisuje, co jí na pracovním prostředí vadí: Je mi 35, vystudovala jsem technickou vysokou školu a nyní asi čtyři roky pracuji ve firmě na oddělení, kde jsem jediná žena, průměrný věk mých kolegů je asi 50 let. Plním tam částečně funkci ajťáka, programuji a vůbec jsem přebrala záležitosti, které se nějak týkají digitální techniky – přišlo mi to logické a navíc mě to baví.

Na začátku za předchozího vedoucího byly čas od času porady, ale jen pro ty starší – já a další mladší kolega jsme nebyli zvaní. Za nového vedoucího porady nejsou už vůbec a vše se řeší po kancelářích mezi čtyřma očima. Vždy se dozvím až výsledky takových jednání a jsou mi předkládány jako fakt.

Když jsem navrhla, že bychom čas od času nějakou poradu mít mohli, že by to vylepšilo komunikaci, vedoucí můj nápad naprosto zavrhl a řekl, že to takhle funguje. A dodává: Vím, že prostředí není ideální, jen se bojím, že se při změně místa bude proces opakovat, že je to spíš ve mně.

Můžeme mít návyk při různých potížích, ať vztahových, nebo pracovních, hledat chybu primárně v sobě. Je určitě užitečné podívat se, když se nám v čemkoliv nedaří, nejdříve na sebe – jestli se mi podobná situace v životě neopakuje, co ve mně s tím, co se děje, může souviset.

Ale ne vždy vychází příčina potíží z mého nastavení a je potřeba něco „opravovat“ v mém systému. Může se prostě a jednoduše stát, že se ocitneme v pracovní pozici, ve které jsme nespokojení, prostředí nenaplňuje naše potřeby a očekávání. Možná zkrátka nastal čas posunout se dál. Načerpali jsme zkušenosti, které můžeme využít v jiné společnosti. Můžeme si dovolit najít práci, která nám bude vyhovovat.

Než se ale rozhodneme změnit místo, je užitečné uvědomit si, jaká je současná sféra našeho vlivu. Často totiž můžeme nevyhovující situaci změnit – třeba tím, že ukážeme nadřízenému, že opravdu chceme danou záležitost řešit. Nenechte se odradit tím, pokud vás šéf už jednou odbyl a nechtěl se o situaci bavit. Bývá to častá taktika: nadřízený nepovažuje problém za velký, tak se ho snaží eliminovat.

Pokud ale vytrváte, nadřízený s větší pravděpodobností pochopí, že se opravdu chcete danou věcí zabývat. Můžete navázat například takto: „Petře, vím, že jsme už toto téma spolu otevřeli, stále mám ale pocit, že jsme neprobrali to důležité. Najdeš si na mě patnáct minut?“

Dobře se na rozhovor připravte. Zamyslete se nad tím, co vede k vaší frustraci. Nejsou vaše nápady realizované? Nevíte, jaké jsou vaše pracovní priority? Chybí vám důležité informace k plnění vašich úkolů? Co způsobuje nedostatečné sdílení informací v rámci týmové spolupráce? Jaké jsou příklady negativních důsledků současného nastavení? Jaká změna by pomohla? Chcete, aby nadřízený sdílel více informací? Přejete si porady celého týmu? Být více zapojení do rozhodování?

Zkuste se také vžít do role vašeho nadřízeného. Co by jemu a celému týmu přineslo, kdyby vyšel vstříc vašim návrhům? Jak se zlepší spolupráce, výkon? A následně mu co nejvíce fakticky představte váš pohled na situaci a řešení tak, aby byl přínos navrhovaného postupu pro vedoucího naprosto zřetelný.

Mějte ale také připravená zadní vrátka. Ačkoliv se důkladně připravíte a povedete rozhovor konstruktivně, nemusí nadřízený požadavkům vyjít vstříc. A proto je užitečné stanovit si svoje vlastní možnosti postupu, když rozhovor neskončí, jak si přejete. Například zda zůstanete, přestože se situace nezmění, budete hledat jinou práci, dáte výpověď hned a tak dále.

Při promýšlení celkové pracovní situace je dobré mít na paměti, kam běžně utíkají naše myšlenky. Často zaměřujeme naši pozornost na to, co nefunguje, co nám vadí. To známe dokonale. Ale to, co nechci, ještě neurčuje to, co si přeju. Je důležité uvědomit si, jak vypadá práce a pracovní prostředí, ve kterém budeme spokojení.

Co vám na současné práci vyhovuje a nakolik to je podstatné? Abychom si mohli najít práci, ve které nám bude dobře, potřebujeme znát sami sebe, naše potřeby a přání. Tak lépe uvidíme cestu k jejich naplnění.

Dovolte si štěstí

Každý z nás má v životě rozdílné rozvojové úkoly. A někdy se může stát, že naše zkušenosti a zranění z dětství v dospělosti dovedeme do opačného extrému. Například žena, která jako dítě zažívala málo svobody a příliš přísnosti, může svým potomkům dopřávat tolik prostoru, až budou trpět nedostatkem hranic.

A stejně tak se může stát, že když žena nemohla jako dítě odmlouvat, bude se chtít umět prosadit za každou cenu i v práci, ve které se necítí dobře. Bude to zkoušet „urvat“, dokázat, že zvládne i v takovém prostředí přežít.

Co kdyby jedna z možných cest byla cesta laskavosti a svobody? Je tolik rozličných pracovních příležitostí. Tolik různých firem, týmů, nadřízených. A stejně tak, jako si nás v rámci výběrového řízení vybírají společnosti z různých uchazečů, často zapomínáme, že jsme to i my, kteří činí volbu nastoupit na pozici.

Co kdybychom si mohli vybrat tým, ve kterém nám bude dobře? Nadřízeného, který nám bude naslouchat? Co když svět funguje takto, a ne v modu přežití? Můžeme mít tendenci rozhodovat se na základě strachu – co když v nové firmě bude ještě hůř?

To je možné. Ale co když tam bude mnohem lépe? A tak i při rozhodování o dalším kariérním kroku je dobré mít na mysli: Jak chci prožít svůj život? Koho nechám o svém životě rozhodovat?