Starej se o sebe

Když jsem dostal podnět napsat něco o „přijetí zodpovědnosti za svůj život“, mojí první vnitřní reakcí bylo: to bude nuda a souhrn pouček, to se mi vůbec nechce. Dal jsem si dva týdny na rozhodování, jestli to vůbec půjde. Rád píšu o duši a zodpovědnost mi na první dojem přišla jako téma, které sice představuje důležitou pravdu pro naše životní cesty, ale i nadužívané bezbarvé klišé.

Pak jsem přemýšlel, že možná nebudu sám, kdo má toto slovo obsazené něčím, čím ani není, čím být nemá a nemusí. Představil jsem si Zodpovědnost jako bytost či sílu a řekl jí, ať mi sama ukáže, co mi chce sdělit, a že to klidně hodím na papír. Nakonec to bylo jedno z nejzábavnějších psaní. Děkuju, že Zodpovědnost se mnou měla trpělivost a nabídla mi hlubší přátelství.

Krom obecných definic zodpovědnosti máme každý svůj příběh, kdy jsme toto slovo slyšeli a třeba se nám nelíbilo, protože nebylo uvěřitelné či dobře pojaté, kdy jsme viděli špatné příklady uchopení zodpovědnosti, kdy o zodpovědnosti mluvil někdo, kdo sám o ní moc nevěděl, kdy se za zodpovědnost převlékla manipulace, kdy strach. Hodně lidí bylo vychováváno strachem pod záminkou zodpovědnosti – jestli nebudeš dělat to a to, počkej, jak v životě dopadneš a podobně. Raději jsme tedy dělali to, co se nám říkalo, to „správné“ alias „zodpovědné“, a zodpovědnost se dostala do sféry superega s jeho pravidly, příkazy a zákazy pod vládou principu dokonalosti.

V takovém případě se ze zodpovědnosti může stát pouze břemeno a bič na sebe v podobě výčitek a pocitů, že nestojím za nic, nejsem dost dobrý atd. Ostatně jakékoli sebepoznání, které se dostane do rukou superega, se může stát mučicím nástrojem. Proto je třeba dávat velký pozor (i v terapii), co se děje dál s tím, jak člověk či klient sám sebe poznává. Pokud se uvědomování sebe nestává mapou, která umožňuje lepší pohyb po krajině života, ale nástrojem mechanismu výčitek, je sebepoznání kontraproduktivní.

Patří k zodpovědnosti terapeutů, aby nepodporovali utlačování klientů jejich superegy, přísnou vnitřní instancí, která má tendenci dominovat a někdy i týrat. Jinak je výsledkem sebepoznání pouze pocit viny, a nikoli zodpovědnost. O zodpovědnosti doporučuju mluvit víc popisně a vycházet ze zkušenosti, než moralisticky, s apelem (mělo by se… musíš… nesmíš…) a strašením.

Chutná zodpovědnost

Zodpovědnost asi vnímáme spíš jako neemoční slovo, které nechutná – možná jako potravinu důležitou pro naše tělo, ale bez chuti, kterou jíme jen proto, že „je zdravá“. Může zodpovědnost chutnat? Je to docela prosté – zodpovědnost chutná, když vývoj dítěte probíhá dobře.

Dítě se rádo učí (většinou do doby vstupu do školy), rádo poznává a chce si vyzkoušet všechny možnosti a rozvíjet své schopnosti i nakládání s nimi, pokud mu dáme vhodné podmínky, pokud se nemusí bát, není nadměrně hodnoceno, ponižováno, přetěžováno, zanedbáváno a jsou „dostatečně dobře“ naplňovány jeho potřeby. Dítě je hrdé na to, že něco zvládne, chce to dokázat sobě i druhým a má radost, když je za něco odpovědné. V každém vývojovém období se rozvíjí část toho, co může vytvořit onu sympatickou či „chutnou“ zodpovědnost.

Můžeme se inspirovat psychoanalytickou vývojovou teorií Erika Eriksona, podle níž vývojová stadia přinášejí zápasy o klíčové složky osobnosti. A raději bych tady vycházel z původních Eriksonových jazyků, němčiny a angličtiny (Erikson byl Němec, který emigroval před válkou do USA), protože zaužívané překlady v češtině trochu posunují a zužují originál, což je škoda.

Když dítě splní vývojový úkol daného období dobře, získá určitou schopnost (virtue – více než o ctnost, jak se zde ustálil český překlad, jde spíše o určitou moc, sílu či přednost). Zodpovědnost je spojena hlavně s třetím obdobím (3–5 let), kdy dítě řeší otázky iniciativy, uchopování věcí a situací do svých rukou a zakoušení, že iniciativa vede k dobrému výsledku a uspokojení.

Důležitým a emočním aspektem je skutečnost, že zodpovědnost je při dobrém vývoji spojena s uspokojením, není tedy nějakou abstraktní neemoční věcí, která se do dítěte nacpe pouze zvenku. Neúspěch vlastních akcí a iniciativ se projeví v pocitech viny, které jsou podle mě jedním ze skutečných nepřátel zodpovědnosti – na rozdíl od běžně prezentované lenosti, která je často spíš zamaskovaným strachem či nerozvíjenou schopností chtít ovlivňovat svůj život a své okolí, potažmo svět.

Každé období je podle Eriksona spojeno s určitým typem identity člověka. Zvládne‑li dítě dobře třetí i předchozí stadia, získá cílevědomost (Zielgerichtetheit, což není totožné s českým překladem záměr či účelnost) čili určitý typ zodpovědnosti. Já je v tomto třetím stadiu definováno jako „jsem to, co si umím představit, že se stanu“ (opět překlad podle přesnější německé verze).

Můžeme vidět, že zodpovědnost má překvapivě souvislost i s představivostí čili domovským územím duše, nikoli ega nebo superega. Nenapojení na tyto hlubší vrstvy osobnosti může tvořit důvod, proč zodpovědných lidí a činů není moc, přestože se zodpovědností ve společnosti a v rodinách zaklínáme, kde se dá.

Postavit se za sebe

Zodpovědnost se dá vnímat více způsoby. Na jednu stranu je v centru tohoto konceptu nezávislost – vnitřní nezávislost na druhých. Jinak by šlo jen o poslušnost malého dítěte. Když se dítě učí zodpovědnosti, potřebuje k tomu dostat šanci, svůj prostor, prostor pro dělání chyb a ochutnání důsledků své „nezodpovědnosti“.

Jako rodiče musejí fyzicky pustit dítě z rukou, aby mohlo udělat samostatný krok, puštění musí nastat i v emoční a mentální oblasti. Dítě si nutně musí projít i fází, kdy zodpovědnost jakoby odhazuje pryč od sebe – je to období hledání identity. Zde boje o „zodpovědné chování“ mají na první pohled nejhorší výsledky, ale zároveň jsou nutnou bitvou, jakýmsi zasvěcením, kdy dospívající zodpovědnost odhodí, aby se k ní (v těch lepších případech) vrátil a byla už skutečně jeho, aby „zodpovědně“ neplnil jen rodičovská přání či společností očekávané vzorce jednání, vztahování apod.

Odmítnutí té prvoplánové, rodičovské zodpovědnosti je důležitou fází procesu zvnitřnění hodnot, za které pak člověk může a chce bojovat. Přidám psychoanalytickou poučku, že součástí vnitřní separace, která zahrnuje vytvoření vlastní nezávislosti a přijetí zodpovědnosti za svůj život, je vlastně zrada – dítě zradí tím, že se z něj stane dospělý. Zodpovědnost tedy nevzniká poslušností, ale v určitém (výše popsaném) smyslu skrze zradu.

Je to významný motiv, jehož neznalost vede ke zbytečnému trápení a znesnadnění cíle, kterým je, aby se člověk postavil na vlastní nohy a za sebe. Postavit se za sebe znamená i určité jednání ve vnitřním světě – zažívám‑li emoční diskomfort, můžu se na sebe buď zlobit a stále si něco vyčítat, nebo můžu k emocím přistupovat s laskavostí, se snahou porozumět a můžu se postavit za to, co potřebuji, jak vidím svět, aniž bych si musel vydupávat, že budu mít vše, co mě zrovna napadne.

Být s tím, co cítím

Zodpovědnost souvisí se svobodou – pokud si nemůžu vybrat, nejsem svobodný a nemůžu být ani zodpovědný. Často se zdůrazňuje, že svoboda zahrnuje zodpovědnost, že jsme svobodní, jen když jsme zodpovědní. Jde však o dvousměrný vztah. Nemůžeme být zodpovědní, aniž jsme (aspoň trochu) svobodní. Za co vlastně cítíme zodpovědnost?

Eckhart Tolle říká, že zodpovědní můžeme být jen za stav svého vědomí, své mysli – co s ní děláme, čemu ji vystavujeme, jak jí věnujeme pozornost a podobně. Zodpovědnost je v tomto pojetí hlubší věcí, než je náš etický souhlas s pravidly slušného chování.

Zodpovědnost za své emoce je odhodláním být s tím, co cítím, ochota učit se naslouchat své duši, reagovat na ni, snažit se vnímat, chápat, vyjadřovat i umět emoce odložit, pustit, nechat sebou projít, dospět ke stavu „jsem víc než mé emoce“. Zodpovědnost je práce na hlubší a jemnější rovině než znalost informace, že nemám chodit na červenou a kdy mám včas platit daně.

Radši nic nepokazit?

Zodpovědnost se týká i našich rozhodování. Někdy nás natolik paralyzuje strach, že radši nečiníme rozhodnutí a zůstaneme v iluzi, že tak nic nezkazíme. Pasivita se může vydávat za zodpovědnost. Všichni známe méně či více úsměvnou lež politiků nedělajících nic (či nic potřebného) pod záminkou „bylo by nezodpovědné, kdybychom věc řádně nepromysleli…“ a bla bla. Ostatně tento fígl používá a vyučuje i psychologie vyjednávání, což je někdy eufemický název pro výcvik v manipulacích.

Nerozhodujeme‑li se, jsme většinou spíše nezodpovědní. Dostáváme pak málo a dáváme málo. Možná by nás mohlo mobilizovat známé biblické podobenství o hřivnách, kde služebník, kterému byly svěřeny talenty (dříve platidlo, dnes má slovo jiný význam) a vrátil je v pořádku nepoškozené zpět, dostane trest za to, že s nimi nějak nenakládal a nerozmnožil je. Důležité je nepřehlédnout zmínku, že daný služebník měl strach – trest (který lze chápat i tak, že si ho dáváme sami) je pak vlastně za to, že dovolil, aby strach ovládl jeho duši a zabránil mu v rozhodování a aktivitě.

Vstoupíme‑li do oblasti rozhodování, ochutnáváme zodpovědnost. Poznáváme složitost našich voleb, což nás může chránit před moralismem. Thomas Moore vidí moralismus jako jednoduchý seznam pouček bez přemýšlení a jako nepřítele zodpovědnosti. Černobílý svět je obranou před hlubokou morálkou, která po nás vyžaduje víc – poznat konflikt různých hodnot, tříbit je, hledat různé úhly pohledu a nést nejistotu, že nevíme, jak by vypadala cesta při jiném našem rozhodnutí.

Zodpovědnost k něčemu

Z jiného úhlu pohledu je zodpovědnost svobodným připoutáním k něčemu, k někomu, k hodnotám, které poznávám, zakouším a se kterými rezonuju. Zodpovědnost za sebe je základním kamenem, u kterého to však nemusí a snad ani nemá končit. Zodpovědnost může znamenat překročit sebe, postavit do středu svého života něco jiného než vlastní ego.

Zodpovědnost za druhé ve smyslu spoluúčasti, empatie, nelhostejnosti souvisí s našimi vztahovými vazbami, typem attachmentu. Tento druh zodpovědnosti tedy vzniká jako důsledek vztahových zkušeností. Ale i zde máme určitou zodpovědnost, jak naložíme s tím, že jsme třeba nemohli zažít tolik lásky, kolik bychom potřebovali. Existují náhradní možnosti zakušení dobrého vztahu, psychoterapie či příp. spirituální cesty. Psychoterapeut asi nezaklepe na naše dveře sám od sebe (kdyby ano, utíkejte!) – zde nám pomůže vnímat potřebu a touhu něco dostat, k něčemu v sobě se dostat a převést touhu v akci a počátek nové cesty.

Zodpovědnost jako spoluúčast může vést k pocitům vděčnosti za propojenost s ostatními a s větším celkem. Hezkou ukázkou je dialog v Pánovi prstenů, kdy Frodo nesoucí prsten do Mordoru už nemůže a jeho druh Sam mu říká: „Když nemůžu nést prsten, můžu nést vás, pane Frodo.“ Některé věci nejsou naším úkolem ani naší vinou, ale i tak můžeme být vůči nim vnímaví a nějak aktivní. Každý je sice odpovědný za své jednání, za své pocity (ve smyslu, co s nimi udělá, ne za to, jaké má, v tom si vybrat úplně nemůžeme), ale to neznamená, že naší jedinou odpovědí je ta z učebnice asertivity – to je ale tvůj problém. Můžeme odpovídat na to, co kolem nás ostatní trápí, a svobodně jim nabízet větší či menší spoluúčast.

Téměř každý člověk má potřebu být k něčemu poután, s něčím být identifikován, něčemu či někomu se zodpovídat. Jung říkal, že to je to místo v duši, které nějak intuitivně náleží Bohu. (Ti, kterým toto slovo z různých důvodů nechutná, ho mohou nahradit aspoň s částečnou podobností bytostným já, vesmírem, středem a podobně). V tomto smyslu je „zodpovídání se“ aktivním principem v každém jedinci a nikdo není ne‑zodpovědný.

Problém však může být, čemu a komu se zodpovídáme. Potřebujeme‑li psychopatické vůdce, kteří nám nabízejí jednoduché vidění světa, zodpovídáme‑li se ideologii, moci, národu, rase, nemůžeme čekat, že výsledek bude dobrý.

Potřeba ochrany před vlastními vnitřními strachy přehrávaná ve vnějším světě dnes vyhrává volby nezodpovědným díky tomu, jak využívají tento outsourcing zodpovědnosti ustrašených, a je součástí dnešního smutného pohledu na společnost a jevy v ní. Zodpovědnost má představovat opak – je to mentální insourcing, zvnitřnění dobrých zkušeností se vztahy a hodnotami, které chci dál svobodně hájit a předávat.

Odpovídat na výzvy života

Zodpovědnost souvisí s odpovídáním na dané situace, výzvy, rukavice hozené životem. V angličtině se dá slovo responsibility rozvést do response ability – schopnost odpovídat, reagovat. To kotví zodpovědnost i do přítomnosti a oživuje ji z pouhého abstraktního či morálního principu do pulsujícího srdce. Máme odpovídat na to, jaké karty nám život rozdal, a s nimi hrát. Jsme zodpovědní za to, co uděláme ze všech našich stavebních materiálů – zkušeností, darů i ztrát, příležitostí i omezení.

Zároveň můžeme odpovídat na to, co nás obklopuje, na situaci našich blízkých i na stav světa. Zodpovědnost se liší od viny i tím, že ji můžeme uplatňovat v situacích, které jsme nezpůsobili. Nezpůsobili jsme holocaust ani (zcela) nemůžeme za stav životního prostředí, avšak můžeme cítit zodpovědnost za to, aby se nacismus znovu neprobouzel nebo aby příroda a náš postoj k ní byl zodpovědnější. Zodpovědnost ukotvená v hloubce duše nás paradoxně přivádí jak k sobě, tak i za sebe, za naše ego.

Přijímání zodpovědnosti je procesem a součástí našeho širšího životního příběhu. Doporučuju dát si svobodu poznávat svou zodpovědnost, být s ní v kontaktu, vědět, jak teď vypadá, jak se má, co potřebuje, co nám říká. Můžeme si ji sami nastavovat – nejlépe po vnitřním dialogu a reflexi svých emocí, myšlenek a postojů.

Zodpovědnost se může (a podle mě i chce) vyvíjet stejně jako celá bytost. Nemusí být zkostnatělou strukturou vytvarovanou v dětství – může se měnit i rozšiřovat to, jak ji prožíváme, v čem ji uplatňujeme. Někdy také prochází smrtí a transformací a je třeba, aby tento proces mohl proběhnout, aby se probudila nová zodpovědnost odpovídající nové situaci, našemu životnímu stadiu a naší identitě.

Můžeme se i ptát, jaký typ zodpovědnosti je nám vlastní. Podobně jako každý živočišný druh je jinak odpovědný za své potomky – jaké „zvíře“ jsme my? I v jiných kontextech než ve výchově.

Potřebujeme být bdělí a zkoumat, kdy se za zodpovědnost vydává strach, kdy chceme být zodpovědní, abychom se uchránili bezmoci, kde jsou meze naší zodpovědnosti, kdy nás někdo nabádá k zodpovědnosti a nakládá na nás břemeno, které sám nenese (či minimálně které my nést nemáme), kdy je výzva k zodpovědnosti jen lhostejností druhého být s naším trápením a kdy povzbuzením dobrého trenéra, který chce probudit vnitřní sílu.

Potřebujeme si být vědomi své motivace k zodpovědnosti či nezodpovědnosti: zda nás k zodpovědnosti volá perfekcionismus, nebo soucítění, laskavý přístup k sobě či úzkostný moralismus. Nejde tedy jen o to, zda zodpovědnost ano či ne, ale o porozumění a případně uzdravení hlubšího systému motivace, aby nám zodpovědnost chutnala a byla prospěšná i ostatním.

Zodpovědnost může být těžká, ale pokud neseme svůj kříž, a ne kříž, který nám nepatří, měla by tíhu vyvážit smysluplnost. Zažíváme‑li tíži, vzpomeňme na Kunderův motiv lehkost versus tíha, jak může být děsivé žít život, který nic neváží, nemá žádnou závažnost (viz Nesnesitelná lehkostí bytí – je v ní podle mě víc moudrosti a krásy než v psychologických poučkách).

Zopakuji zde i myšlenku, kterou mám velmi rád – rozdíl mezi vězením, které zažíváme jako tíživé a omezující, a klášterem, který může navenek vypadat podobně jako vězení, je v našem postoji. V klášteře jsem svobodně, je to moje volba, moje zodpovědnost. Svoboda výběru a zodpovědnost za to rozhoduje o tom, co budu prožívat.

Vyzývá‑li nás někdo, abychom „přijali zodpovědnost“, můžeme se tím určitě dovědět něco o daném člověku, možná vnímat nějakou jeho představu, potřebu, někdy touhu po manipulaci. Ale také se můžeme rozhodnout, že zakoušíme paradox, který můžeme zkusit nést a ochutnat. Je to paradox podobný křesťanskému „přikázání lásky“ – lásku také nejde přikázat. Takto prvoplánově to Ježíš myslet nemohl.

Není‑li to tedy blbost nebo moralismus, musí být pravda nějak hlubší a musí nás dráždit, držet u sebe, abychom ji postupně víc chápali. Třeba i manipulátoři našich životů a vyzyvatelé k zodpovědnosti jsou našimi zamaskovanými anděly. Zkusme věřit na „zamaskované anděly“, můžeme být obohaceni.

Dodnes vzpomínám, jak mi jedna klientka vypravovala, že důležitým bodem její změny bylo náhodné setkání s drzým teenagerem na ulici, který ji odbyl větou Starej se o sebe, ty krávo. Když odpreparovala tón hlasu a nevzala si osobně, že chlapec neměl v úmyslu jí pomoci, zaslechla něco důležitého pro sebe – konečně se o sebe začít starat, brát se vážně. Jsme‑li vnímaví, může se zodpovědnost rodit třeba i z drzosti či podivného setkání.

Každému hledajícímu, myslícímu a cítícímu bych přál, abychom znovu a lépe poznávali Zodpovědnost jako princip lásky schopný na naší cestě měnit náš vnitřní i vnější svět, a nikoli jako nicneříkající pravidlo či protivnou pedantskou sestru vůle.

Za průvodkyni na tuto cestu bych vybral lišku z Malého prince, která říká: „Jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.“ Když uslyšíme svou duši a budeme (z)odpovídat, můžeme zakusit, že naše zapnutá response ability je užitečná a chutná. Zodpovědnost může být spojencem pro smysluplný, tak trochu lehko‑vážný život, který má v sobě jak potřebnou lehkost, díky které zakoušíme svou nezávislost, tak i pevnost či vážnost, díky které náš život něco váží a stojí za to žít.