Srdce ví

Úkolem rodiny je vytvořit prostor bezpečí, přijetí a radosti. Pro dítě v jeho zranitelnosti je to základní zdroj nejen tělesné výživy, ale i vztahového sycení. V prvních asi dvou letech si v kontaktu s prostředím buduje základní neurobiologické kameny pro vztahovou vazbu ke světu a zhruba do pěti let skrze širší sociální kontakt staví podlaží pro svou budoucí identitu.

Malé děti nemají moc možností, jak prostředí měnit. Trvající nepohoda prosakuje do kvality vztahů. I tomu se děti přizpůsobí, nemají jinou možnost. Zvýší svou toleranci, co je a není zdravé, a přijmou chronický stres jako normální. Zvyknou si na frustraci. Intuitivně tvoří strategie, které jim pomáhají nepříznivé situace zvládat. Dělají to nejlepší, co mohou.

První nezralé plody tohoto přizpůsobení se ve vztahové oblasti ukážou v období puberty a adolescence a potíže většinou pokračují v dospělosti. Minulost se začne propisovat do intimních vztahů.

Volání po změně

V takové vztahové konstelaci láska musí dokazovat, že si sama sebe zaslouží. A to, jak už asi všichni víme, není láska. Je to vzájemné opakování dramatu z dětství, které se často přenáší z generace na generaci. Příběh se zasekne jako jehla na desce, úsek skladby se stále opakuje a píseň nezní dál. Vypadá to jako prokletí. Nebo je to osud?

Boris Cyrulnik, francouzský lékař a etolog, který v pěti letech uprchl před deportací do koncentračního tábora, píše v knize Láska nad propastí, že odolnost je vzpoura proti osudu. Jak se tedy vzepřít a zastavit gramofonovou jehlu našeho osudu? Nejprve se zastavit, rozhlédnout se, porozumět. Nejde o to vše vypátrat, ale podívat se s odvahou na přítomnou situaci, která o něco žádá.

Všichni v sobě máme bezpodmínečný prostor, kde je mír, vnitřní domov. Nemluvím o abstraktním oblaku v hlavě nebo dětské fantazii. Ani o myšlenkách, které v nás proudí jako nevypnuté rádio. Mám na mysli vnitřní osobní prostor, který má konkrétní parametry dané spojením fyziologie našeho těla, vědomí svobody volby našeho Já a uvědomění toho, kdo jsme, kým se stáváme.

Tyto tři oblasti našeho Já jsou s námi stále a každý den si říkají o pozornost. Mají své potřeby a přání, ale také svou historii a zranění. Jsou ve vzájemném vztahu a ovlivňují se. Jakmile se na ně naladíme, začneme rozšiřovat svůj svobodný prostor a tím i volit cesty, které jsou více nezávislé a osvobozené od vlivu nedosycených potřeb z dětství.

Do některých vztahů spadneme jako do řeky a ony nás pak zavedou někam, kde nám není dobře. A něco uvnitř nás nám říká: už jdi pryč, nemusíš tam být, zasloužíš si více lehkosti a radosti. Ale je v nás také část, která odejít nechce. Je od dětství trénovaná na vysokou hladinu frustrace. Je jí to známé a nechce jít někam, kde to nezná. Tím se naše nitro rozdělí na dvě poloviny. Zůstat, nebo odejít? A tak nějaký čas setrváme v něčem napůl.

Je to jako v pohádce o chytré horákyni, která se má dopravit na zámek ani ustrojená, ani nahá, ani pěšky, ani na voze… Online vztah může být také takový rébus. Jsme s tím druhým na blízko i na dálku, dotýkáme se i nedotýkáme, vidíme se i nevidíme. Řešení ale nenajdeme v logice. Naopak je zapotřebí vypnout vše známé. Jít jinudy, než jsme od dětství zvyklí. Jinak se znovu ocitneme ve frustraci nebo pocitu viny.

Hledejme cestu uvnitř našeho srdce

Asi to působí naivně, romanticky. Srdce však není pouhým symbolem lásky. Je to tělesný orgán, který vzniká mnohem dříve než mozek. Od prenatálního vývoje detekuje senzorickými neurity podněty z prostředí a tyto informace posílá do mozku prostřednictvím bloudivého nervu a autonomního nervstva. Srdce také vytváří jedinečné elektromagnetické pole ovlivňující celé tělo. A co to znamená pro vztahy?

Vypadá to, že naše srdce ví mnohem dříve než naše mysl, v jaké situaci jsme. A také pozná, zda to, co se děje v prostředí, je mu známé, nebo ne. Je to paradox – můžeme pak být přitahováni známými, ale nefunkčními vztahy, které drží gramofonovou jehlu na stejném místě. A proto je důležité tyto signály srdce brát vážně a rozhodovat se více vědomě. Nenechat svůj život napospas automatickým reakcím. Ale to nestačí.

Je zapotřebí naučit srdce novým frekvencím lásky – takovým, které nás provedou ke vztahům zdravým a vzájemným. Moudrost srdce je opravdu nezměrná, je to přizpůsobivý orgán. Pokud se rozhodneme, že gramofonovou jehlu chceme posunout z neúspěšných vztahů, tak je nutné srdce začít ladit na nové srdeční záznamy. Na frekvence klidu. Říkáme jim sebeláska. Bez tohoto to nepůjde. Potřebujeme se mít rádi stále a nezávisle na vnějších událostech.

Jedna z cest může vést přes trénink propojení se svým srdcem. Například pravidelné vědomé dýchání, meditace nebo praxe mindfulness významně regulují a harmonizují autonomní nervový systém, a zvyšují tak kapacitu zažívat se a žít ve větší rovnováze. Sociální zapojení s ostatními pak bude mnohem dostupnější a zdravější. Velmi poutavě o tom vypráví neurochirurg James R. Doty v knize Krámek s kouzly. Sám prožil velmi složité dětství a může být na této cestě inspirujícím průvodcem.

Ano, je to kouzelné. Intenzivnější kontakt se svou jedinečností a vnitřním životem nám ukáže cestu. Nejsme zrcadlem toho, jak nás ostatní definují. Máme svou vlastní navigaci. A to je opět vedle výmluvného symbolu velmi prozaický popis skutečnosti. Fyziologický stav našeho autonomního nervového systému významně ovlivňuje, jak vnímáme svět a vztahy.

Pocit bezpečí

Stephen Porges v zajímavé, i když vědecky nepotvrzené teorii polyvagálního nervu popisuje klíčovou úlohu aktivace sociálního zapojení skrze autonomní nervový systém (parasympatikus). Informace o bezpečí v sociálním kontaktu se předává přes bloudivý nerv, který spojuje mozek s našimi vnitřními orgány včetně srdce. Je to taková „antivirová sociální kontrola“ bezpečné vztahové vazby. Má zajistit, abychom nejdříve otestovali bezpečí a pak se teprve začali sbližovat a navazovat citové napojení.

Problém je, že se pořadí v kontaktu s prostředím může obrátit. Nejprve navážeme vztahovou vazbu a až pak si začneme zjišťovat, s kým jsme, a uvědomovat si, jak se ve vztahu cítíme. Začneme si například všímat a připouštět, že vedle partnera zažíváme pocity nejistoty, nervozity, samoty nebo studu. Náš způsob sociálního zapojení je nestabilní. Zjišťujeme, že jsme navázali vztahové pouto s někým, kdo pro nás není zdravý.

Jednou z možností, jak k obrácenému pořadí může dojít, jsou právě nefunkční vzorce z dětství, kdy potřeby druhých měly opakovaně přednost před našimi potřebami. V rozvíjejícím se organismu nebyla zautomatizovaná přirozená obranná reakce chránit se a odejít ve chvíli, kdy mi s druhým není dobře. Také hraje roli zvýšená touha po blízkosti, která je z dětství nedosycená.

Uvedené poznatky vedou k novému chápání duševního zdraví, cest ke zvyšování duševní pohody a rozvoje zdravých vztahů. Potřebujeme, aby se naše těla stala klidnějšími. Potřebujeme znovu začít důvěřovat moudrosti, kterou disponují, a využívat ji k hojení bolavé minulosti. Nejde to ale samo od sebe.

Je zapotřebí zařadit do svého života aktivity posilující tonus bloudivého nervu a zlepšit tak kondici našeho sociálního zapojení. Můžeme tak postupně zpracovávat zátěž z minulosti a žít přítomný život. Naše vztahy budou ve větším klidu a harmonii.

Bloudivý nerv, latinsky nervus vagus, předává informace mezi mozkem a vnitřními orgány. Řídí tělesné funkce v době odpočinku a relaxace. Tato důležitá nervová dálnice vychází z mozkového kmene a odtud se větví do uší, krku, plic, srdce a následně se vrací průdušnicí do hrtanu. Bloudivý nerv si můžete představit jako strom, jehož větve jsou ve spojení s téměř každým orgánem v těle. Bloudivý nerv zachycuje informace o fungování orgánů a také posílá informace z mozkového kmene zpět do těla, čímž pomáhá kontrolovat trávení, srdeční frekvenci, hlas, náladu a imunitní systém.

• Pokud nevědomé sociální zapojení vyhodnotí vnější signály prostředí jako ohrožující, vagální tonus se sníží a organismus reaguje bojem, útěkem nebo zmrznutím.
• Dobré způsoby, jak stimulovat bloudivý nerv a zvyšovat pocity pohody a odolnost vůči stresu, jsou jóga, meditace, relaxace, dechová cvičení, plavání, masáž a procházky v přírodě.

Kdy se dočkám lásky?

Známe to všichni. Čekáme, až se někdo pro nás rozhodne, čekáme, zda nám ten pravý nebo ta pravá napíše, čekáme, až si druzí všimnou, že jsme chytří, hodní, krásní… A také čekáme, až se zamilujeme, abychom mohli býti šťastní. Je to jako sedět v čekárně na štěstí. A jsme zase v dětství, kde většinou příběh čekatele začíná. Jak ho můžeme vysvobodit, co pro něj můžeme udělat? 

Viktor Frankl řekl, že svobodu můžeme najít v prostoru mezi podnětem a reakcí. Každá zkušenost se tedy může stát dveřmi, jak se dostat ven z čekárny. Zkusme si třeba vybavit své mladší Já, které snilo o životě, hledejme jeho hravost a také důvěru v život. Rozpomeňme se, že v čekárně na štěstí jsme neseděli od narození.

Řekněme osudu, že náš záměr žít plně svůj potenciál přebírá kormidlo a vykročme z čekárny. Můžeme to zkusit sami, s přítelem nebo s psychoterapeutem. A do kapsy na cestu si dejme citát paradoxní teorie změny Arnolda Beissera: „Změna přichází, když přijmeme to, čím jsme, nebo když jsme více v kontaktu s tím, kým jsme, místo abychom se snažili stát se někým jiným.“