Srdce na dlani

Babička je mrtvá, mně se honí hlavou stovky věcí a dělá se mi blbě. Do toho chodí divné zprávy od Tomáše – už poněkolikáté se ujišťuje, jestli se s ním chci ještě vidět, jako by na tom závisel něčí život. Nevydržela jsem v podnájmu, musela jsem chodit. Vyrazila jsem stejnou cestou, jakou jsme šli večer předtím spolu, a po cestě mě zlákaly otevřené dveře knihkupectví. Četla jsem názvy knížek na policích a hledala odpověď nebo aspoň nějakou indicii, co to všechno znamená a co mám teď dělat. A pak se to stalo.

Prohlížela jsem spodní regál, koukala na název knížky Pitevní praktikum pro pokročilé a hlavou mi blesklo, že je to jinak – žádné pitvy, je to kniha esejů. Dotkla jsem se rukou země, abych neztratila balanc, a jako by se spojil nějaký obvod, ten největší obvod na celém světě.

Sepnulo mi úplně všechno najednou, jako když má člověk otevřené všechny soubory v počítači zároveň a všechny si čte, všem rozumí. Tisíce knížek, které jsem přečetla, stovky skript, všechny ty informace, kterými jsem si za celý život nacpávala hlavu, všechno, co jsem kdy četla, viděla, zažila, všecko se to spojilo do jediné veliké skládačky, obrázek se roztančil a já jsem se začala smát.

Ocitla jsem se v transu. Vyšla jsem ven z obchodu a posadila se na lavičku naproti. Blesklo mi hlavou, že se snad na mě všichni domluvili. Čekala jsem, že se odněkud vynoří bratr a bude se smát se mnou, že jsou domluvení i s prodavačem, že tam tu knížku nastražili, aby mi to došlo. Svět se celý zakulatil, zostřil a zpomalil. Moje vnímání se proměnilo v obrovskou čočku, pod kterou každá maličkost získávala nesmírný význam.

Kdybych tenkrát padla do rukou nějakému psychiatrovi, patrně by můj stav vyhodnotil jako psychotický. Ale já jsem psychiatra po ruce neměla, měla jsem spolubydlící, která ten den odjížděla pryč, a na mobilu kluka, který hrál podobně vysokou hru jako já.

V dalších dnech jsem se viděla se dvěma spolužačkami, které zůstaly v Brně. Potvrdily mi, že se děje něco zvláštního, ale že nejspíš nejsem blázen. Viděly stejně jako já podivné shody okolností a uklidňovaly mě. Uklidňoval mě i zvláštní předmět, který jsem objevila v jednom zapadlém krámku. Byl z keramiky, měl nepravidelný tvar a uvnitř něco chrastilo. Vypadal jako dračí vajíčko.

Držela jsem ho neustále v ruce, spala jsem s ním, abych se ujistila, že to, co prožívám, je skutečné. Pořád bylo hrozné horko, stávala jsem u okna a dívala se do ulice. Na povrch se vynořovaly další a další vzpomínky, pocity. V oknech naproti se objevovali poloodění spoluobčané. Říkala jsem si, že jsme tady zavření proto, abychom se otevřeli, že to vedro a tlak mají smysl, aby lidé odhodili bloky a zábrany. Cítila jsem obrovskou sounáležitost se všemi lidmi, s jejich  starostmi. Poprvé v životě jsem se cítila členem lidského druhu, nějaké skupiny.

Do země

Večer před babiččiným pohřbem mi zase psal Tomáš – byl dneska na odběru, prý nikoho tak bledého ještě neviděli a ptali se ho, jestli ten zákrok nechce odložit. Zajímal se o každou maličkost. Zase se ptal, jestli se s ním opravdu chci ještě vidět a jestli mají pravdu přísloví. Napsala jsem mu, že ano, stejně jako jsou pravdivé pohádky, ať už se tomu nevzpouzí.

Na pohřbu byla celá rodina, i dcera mojí sestřenice, kterou po půl roce operací, chemoterapie a ozařování pustili z nemocnice. Ukázala jsem jim svůj keramický kámen. Její otec ho vzal do ruky, položil ho na stůl a řekl aha, tak tady je spodek. Proč myslíš, vykulila na něj oči. Protože jenom takhle se dá položit na stůl, řekl jí, a prý by ho zajímalo, co je uvnitř a jak se to tam sakra dostalo. Vzala jsem ten kámen, dala mu ho do ruky a řekla, proč ho chce proboha pokládat na stůl a zkoumat, když ho může vzít do ruky a pohladit. Oba ztichli, on se na ni kouknul, vzal ji za ruku a dal jí pusu.

Nepamatuju si všechno, co se v těch dnech stalo, ale všechno to bylo podobně nabité významy, a nejen pro mě. Užila jsem si zádušní mši, měla jsem opravdu mystické pocity. Když šla rakev do hrobu, jen stěží jsem potlačila chuť dát knězi pusu. Všechno jsem vnímala zostřeně, ale neuronila jsem jedinou slzu, spíš jsem měla slavnostní, významnou náladu.

Před odjezdem jsem seděla na schodech s naším psem, hladila jsem mu uši a šeptala, že brzy přijedu znovu, ale už nebudu sama. Věřila jsem tomu. Věřila jsem, že se to všechno krásně usadí, že budeme s Tomášem spolu, že jeho malé sestře pomůže jeho kostní dřeň. Že jsme se našli a že se podržíme, že všechny ty pohádky opravdu nelžou.

Další den jsme se setkali na stejném místě jako poprvé. Vláčel mě po neuvěřitelných pajzlech, choval se divně. Chvílemi jsem měla strach, že mě někam zavleče a podřízne mi krk, necítila jsem se vůbec dobře. Snažila jsem se mu vylíčit, co se všechno stalo, tvářil se čím dál zachmuřeněji. Druhý den mi poslal zprávu, že se k sobě nehodíme a že to věděl celou dobu.

To bylo naposledy, co se mi ozval. Na pusy nedošlo, vlastně jediný náš tělesný kontakt spočíval v tom, že mi jednou nechtě šlápnul na nohu. Dodneška si neumím přebrat, co se tenkrát stalo. Myslím, že ho trochu vyděsilo, co všechno se dalo do pohybu, že to neunesl. Já jsem ho vyděsila.

Všechno bylo špatně, soukolí se zadrhlo. Pořád jsem ovšem byla v transu, pořád bylo horko, od úmrtí babičky jsem celý týden prakticky nic nejedla. Věřila jsem, že je to jenom nějaká další zkouška, že musím nějak dokázat, že se neleknu, že jsem statečná, že něco obětuju.

Další den jsem vyrazila zase stejnou cestou, snad jsem doufala, že ho tam někde potkám. Blížilo se poledne a mobil nikdo nebral. Dostala jsem hrozný strach, že se něco stane, že musím něco udělat, ale vůbec jsem nevěděla co. Bylo mi jasné, že se musím něčeho vzdát.

Nejcennější, co jsem měla, byl ten keramický kámen. Najednou jsem věděla, že ho musím hodit do té studny na Petrově a že to musím stihnout, než bude poledne. Po cestě jsem si zula boty, sundala jsem si hodinky. Peněženku s veškerým svým majetkem jsem dala paní, která tam žebrala, odložila jsem tašku i mobil, měla jsem jenom ten kámen. Na Petrov jsem doběhla chvíli poté, co dozněly zvony. Už mi to bylo jedno. Pustila jsem ho do studny, jednou zamotá archeologům hlavu.

Začne to v šest

S prázdnýma rukama a uštvaná jsem se vydala zpátky. Mobil a hodinky zmizely, taška s doklady a klíči byla na svém místě, boty taky. V parku jsem si sedla ke kašně, vyndala láhev s vodou a po krátkém zaváhání ji vylila do špinavé kašny – napadlo mě, že voda má třeba taky žízeň. Byla jsem odhodlaná, že už nikdy nebudu nic ani pít, že už od nikoho nic nepřijmu.

Vlezla jsem do kašny a utrhla si leknín. Cestou se ke mně přitočil neznámý muž a nabídl mi pohlavní styk. Pozdě, chlape, kde jste všichni celé ty roky byli. Šla jsem domů, strčila hlavu pod kohoutek a vybrečela asi litr slz. Přece to se mnou jednou musí seknout a bude klid.

Zapnula jsem si rádio Proglas, běžela odpolední pohádka. Šlo tam o nějakého prince, který umře, když nedostane včas srdce. Hlas vypravěče gradoval a v podkresu se ozvalo tikání hodin. To už jsem nevydržela. Nastavila jsem budík a postavila ho do otevřeného okna. Nechala jsem všechno doma, i klíče, zase jsem šla bosky. Šla jsem se zeptat do toho rádia, jak to dopadne.

Šla jsem do kopce jako v pohádce, nezastavit se, neohlížet se napravo ani nalevo. Našla jsem zvonek rádia, nějaký technik otevřel okno, vedla jsem s ním další smysluplnou konverzaci a šla zpátky. Tak tohle není ono, chce se po mně něco jiného. Zazvonila jsem na sousedy a vlezla domů přes jejich balkón. Zase jsem si namočila vlasy. Zaklapla budík, který se mezitím rozezvonil, a šla opět do města.

Na dveřích jednoho baru byla cedule, že dnes probíhá soukromá oslava a že to začne v šest. Byla jsem připravená tam přijít a dožadovat se vysvětlení. Slyšela jsem v hlavě hudbu a viděla všechny své spolužačky v kole, smály se a říkaly, my jsme se bály, že ti to nedojde, že čekáme na tebe, aby nás bylo devět. To už byly nefalšované halucinace.

Do šesti zbýval nějaký čas, tak jsem vyžebrala pár drobných a šla jsem zavolat našim. Možná je to naposledy. Jestli nenajdu, co hledám, jestli to všechno bylo marné, klidně půjdu skočit někam pod vlak. Nebo pod splav, to bude stylovější. Vytočila jsem číslo a chvíli jsme se bavili. Pak mi matka řekla, že můj malý synovec byl kolem poledne velice neklidný, nechtěl jíst, měl teplotu a hrozně moc plakal.

V ten moment jsem vystřízlivěla. Taky jsem se po celých deseti dnech snesla na zem a začala uvažovat. Blahořečila jsem nebesům, že žiju v anonymním městě, kde nikoho nevyvede z míry, když někdo běhá bosky, rozhazuje peníze, leze do kašny a mluví z cesty. Od těch dob se málo starám o to, co řeknou lidi. Lidi jsou neuvěřitelně otrlí, kdybyste šli po rukách, ani si toho nevšimnou.

Pokorně jsem se vrátila do podnájmu, omluvila se bytné za ten budík a šla se vysprchovat. Venku začalo hřmít a mně se spustila opožděná menstruace. Stupeň dehydratace mého organismu byl v tu chvíli značný, ale i tohle jsem přežila. Navíc jsem za pár dní musela nastoupit do své první práce a předstírat, že jsem inteligentní svéprávná osoba.

Další den jsem si nechala zkrátit vlasy na půl centimetru a nachystala si hromádku věcí, které ještě chci odložit. Půjčila jsem si pár peněz a šla koupit láhev vody. Když jsem ji tlačila ve vozíku, zase jsem se začala malinko smát, protože babička měla nemocné ledviny, byla těžká, plná vody a náš hřbitov je do kopce, takže rakev se nenesla, ale vezla na vozíčku, dočista jako v supermarketu.

Dokončení příště.

Adéla, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.