Správné tělo

Proč? Protože naše váha je vždy „správná“ – je jen zrcadlovým obrazem našeho života vnitřního i vnějšího. Vždy je z hlediska našeho těla zapotřebí právě taková váha, jakou aktuálně máme, neboť tělo si vyhodnotilo, že to, jak žijeme, vyžaduje určité množství tukových zásob.

Váha je výslednice naší přítomnosti (jak žijeme teď), ale i minulosti (jak jsme žili dříve – včetně všech našich diet, nemocí, stresových období, traumat atd.). Tělo moc dobře ví, co dělá.

Ve skutečnosti nikdo mimo naše vlastní tělo neví, kolik bychom měli vážit – dokonce ani náš lékař, partner nebo maminka. Neexistuje výpočet, který by nám na tuto otázku spolehlivě odpověděl. Lze jen předpokládat, že k dané váze existuje vždy velmi dobrý důvod.

Pochopit symptom

Jak už asi tušíte, váhu pojímám z velmi celostního pohledu. Je pro mne komplexním a ne zrovna snadno uchopitelným fenoménem, který má psychicko‑fyziologický charakter, tedy je ovlivněn jak naší biologií, tak naší psychologií. Faktorů váhy je celá řada – výživové, metabolické, emoční, genetické, sociální… Je nasnadě, že abychom pochopili, proč zrovna vážíme tolik, kolik vážíme, je nutno vzít v potaz ideálně všechny z nich.

Váha, pokud je nějak výrazněji vychýlena nad náš obvyklý rámec, je tedy v prvé řadě symptomem. Jako u každého symptomu platí, že se nevyplatí ho jen potřít (k čemuž může sloužit např. redukční dieta), ale je dobré vyhledat jeho příčinu. Ráda mluvím o těchto věcech obrazně, tedy se ptám:

• Jaké je poselství této zprávy?
• Přichází spíše od těla, nebo od duše?
• Nebo od obojího?

Je třeba zachovat si zvědavost a zájem, a nikoliv hned jít do likvidace pro nás nepříjemného symptomu.

Klíčem k pochopení tendence vytvářet zvýšené tukové rezervy je stresová fyziologie v těle. Jakmile je aktivován náš sympatikus a v těle se začnou hromadit stresové hormony (např. inzulin a kortizol), začne tělo fungovat na úsporný režim a ukládat dostupné kalorie z potravy do zásob.

Z toho tedy plyne, že jakýkoliv stresor v našem životě je teoreticky spouštěčem tohoto mechanismu. A věřte, že většinou je těch stresorů celá řada, přesto jen některé jsou v našem životě dominantní a jsou onou hlavní příčinou.

Existují zcela „objektivní“ stresory, např. ty spojené s naší stravou (nízká kvalita stravy s vysokou chemickou zátěží a nedostatkem určitých živin, potravinové alergie a intolerance, nedostatek vlákniny, nadměrná kvantita stravy…) nebo s naším zdravím jako takovým (užívání některých léků, porody, operace, toxiny v naší domácnosti a v životním prostředí kolem nás…).

Tyto vnější, jasně dané stresory můžeme někdy ovlivnit velmi a někdy pramálo, ale rozhodně má smysl se jimi v souvislosti s váhou zabývat. Všechny z nich totiž budou působit na rovnováhu fyzického těla, zejména na endokrinní systém, který je do velké míry zodpovědný za funkčnost našeho metabolismu.

Jak už začíná být pomalu jasné, nejsou to primárně přijaté a vydané kalorie, které určují naši váhu, byť tato teorie vládla i v odborných kruzích desítky let. Dnes se mluví častěji o hormonální teorii váhy, podle níž je váha určována primárně hormonálním prostředím v našem těle – ano, tam spadají i ony stresové hormony.

Stresující myšlenky

V tomto malém seriálu se nebudu příliš zabývat oněmi „objektivními“ stresory, protože se jimi zabývá kdekdo a navíc je stále přítomno mnoho nejasností, co nám prospívá a co nám škodí. Osobně mne zajímají mnohem více „subjektivní“ stresory, tedy ty, které si vytváříme sami svými vlastními myšlenkami, emocemi a následným chováním.

Jedním z takových stresorů je třeba „oblíbené“ pravidelné vážení se. Váha podle mého soudu patří maximálně do ordinace lékaře, ale určitě ne do naší domácnosti. Vážení se produkuje totiž často poměrně vysokou stresovou fyziologii, kdy se permanentně čísla dlouho dopředu obáváme, fixujeme se na něj, stresujeme se kvůli němu, cítíme se pak nedostatečně atd. Pocit kontroly nad svým tělem, který nám to (aspoň iluzorně) dává, nevyváží to množství pravidelně vyplavovaných stresových hormonů…

Podobně působí diety a jakékoliv jiné sebeomezující stravovací metody, kdy dochází z hlediska těla i psychiky k omezení dostupných zdrojů a často i k drastickému snížení přijímaných kalorií. Mnohokrát už se prokázalo, že tělo reaguje na tato omezení pokynem ukládat o to více tukových rezerv, přesto stále přežívá víra, že „méně jíst“ automaticky znamená hubnout. Z pohledu těla jde ale o velmi reálný stresor – najíždí opět do nouzového stavu, protože velmi rychle zaznamená úbytek zdrojů a také psychickou nepohodu, která většinou tyto vynucené režimy doprovází.

Je to však pouze opačný stav, tedy klidová fyziologie, ve které jsme vůbec schopni něco ze svých rezerv pouštět takovým způsobem, aby se nám nevrátily zpět jako bumerang s velkým přídavkem navíc, což se přesně děje u cílených diet. Statistika totiž uvádí neúprosný fakt, že více než 95 % osob do dvou let po dietě shozenou váhu nabere, a to obvykle ještě vyšší.

Pokud jsme do snižování váhy tlačeni kýmkoliv, sebou nebo druhými osobami, je to samozřejmě samo o sobě stresor. Ani z lékařského hlediska mi tento nátlak nedává smysl – i proto, že váha je s nejvyšší pravděpodobností pouze jedním z mnoha symptomů nerovnováhy v těle či psychice, a nikoliv příčinou našich potíží.

Chceme‑li tedy zlepšit naši kondici, ulevit kloubům či zamezit vzniku cukrovky, nezaměřujme se fanaticky na co nejrychlejší shození kil – takové chování může být velmi kontraproduktivní a celý problém jen prohloubit. Smysluplnější bude podívat se na celkový výčet našich životních stresorů, které nejspíše stojí za všemi těmito zdravotními problémy i za nadváhou.

Ty objektivní, způsobené vnějšími vstupy, většinou rozpoznáme ještě celkem snadno. Ty, se kterými přicházíme my sami, jsou někdy rafinovaně skryté a někdy se naopak tváří jako to, co by nám mělo pomoci – viz programy na hubnutí, zejména ty, kde je důraz na počítání kalorií, odvažování jídla, vynechávání oblíbených pokrmů, nesmyslné vyřazování mnoha druhů potravin atd.

Nejvíce skryté jsou pak ty, které působí na hlubší nevědomé úrovni – naše přesvědčení, strachy, tužby, postoje k sobě, jídlu a tělu… Mám podezření, že právě tyto skryté stresory přitom působí nejsilněji.

V příštím dílu tohoto seriálu si povíme o tom, jak nastolit klidovou fyziologii tehdy, když se chystáme jíst, a během samotného jídla díky vědomému přístupu k jedení. Také si povíme o tom, proč je důležité si jídlo namísto odpírání povolit, jak jíst intuitivně, čím se řídit při výběru stravy, jak určovat velikost porcí, kdy je pro nás nejvýhodnější jíst anebo jak je to s hubnutím a pohybem.