Spoutaní

Diagnostická nálepka mi pomohla uchopit a pojmenovat, co se se mnou děje, a zároveň jsem výrazně snížila své nároky na sebe, když mi došlo, že nemám povinnost zpracovávat všechny věci „normálním“ způsobem nebo rychlostí jako „normální“ lidi, když sama „normální“ nejsem. A že to neznamená selhání nebo nedostatečnost, přibližuje jedna ze čtenářek článku Nemůže za to svou pozitivní zkušenost s diagnózou.

Podobně fungují i jiné než diagnostické nálepky, které nabízejí vysvětlení našeho utrpení: třeba vyhoření, trauma, klimatický žal nebo diskriminace. Jenže jak je možné, že někomu pomohou, zatímco jinému můžou ublížit? Začnu u své vlastní zkušenosti s banální obtíží: Co zažívám, když ve svém vnímání sebe sama měním „bojím se výšek“ na „trpím akrofobií“?

Jako první cítím úlevu z toho, že nejsem srab, ale mám nemoc. Přestávám se stydět za pár emocionálních excesů, kdy jsem se v horách zachoval hloupě – patří k té nemoci, říkám si.

Navíc získávám pojem, skrze který o té diagnóze budu umět mluvit s dalšími lidmi. Aby pochopili, že se moje akrofobie liší od obyčejného strachu, že nepotřebuju, aby mě někdo na skalní stěně motivoval. Použitím odborného slova vlastně naznačím, že je s mým strachem potřeba zacházet nějak speciálně, odborně; že to není ten obyčejný strach, který každý zná.

Člověk a nálepka

Zároveň mi to slovo nabídne nějaký výklad i pro mě samotného. Mohl bych se smířit s tím, že se ve výškách bojím, když pro to mám odborný pojem. Ale moje osobní zkušenost je právě opačná.

Dokud jsem zůstával u obyčejného lidského strachu, bral jsem ho jako vcelku samozřejmou součást své identity: dobře běhám, špatně plavu, létat neumím vůbec a na skále se mi rozklepou kolena. Jenže pokud nejsem Vojtěch, jemuž se na skále klepou kolena, ale Vojtěch, jemuž na skále rozklepe kolena akrofobie, chci se té věci zbavit!

Obvykle ale „diagnóza“ funguje opačně. Spíš než motivaci ke změně přináší pocit, že budu takový, jací lidé diagnostikovaní takovou poruchou typicky bývají. Takže pokud mi někdo diagnostikuje depresi, dost možná se změní mé vnímání sebe sama i v tom smyslu, že u sebe začnu hledat a nacházet příznaky deprese.

Psychiatrická porucha navíc většinou budí dojem něčeho trvalého, zejména pokud ji chápeme jako biomedicínskou záležitost. V některých případech se dokonce zdá, že to jakýmsi omylem vyplývá z podstaty takové poruchy:

• S tím, že zapomínám, můžu něco dělat – ale s „neurovývojovou poruchou ADHD“ toho moc neudělám, problém je v mozku.
• S tím, že se cítím nervózní, můžu něco dělat – kdežto trpím‑li „následky traumatu“, problém je v minulosti.
• Pokud moc piju, můžu pít méně – jestliže „jsem alkoholik“, už to tak zkrátka je.
• Pokud jsem náladový, můžu to na sobě měnit – když však „mám poruchu osobnosti“, je ve mně něco špatně udělaného.

Obvykle se ale jedná o nedorozumění. Když se dozvím, že mám angínu, zjistil jsem něco nového: mám v sobě nějaké bakterie. Ale pokud mi někdo sdělí, že mám akrofobii, poruchu osobnosti nebo depresi, jen popisuje můj stav. Podobně, jako kdyby mi finanční poradce řekl, že mám podprůměrný příjem. Na mém příjmu to vůbec nic nezmění, jen už teď vím, že se tomu říká podprůměr. Stejně tak mi psychiatrická diagnóza obvykle neřekne nic o mém prožívání – pouze mi sdělí, že psychiatři můj problém označují právě takhle.

Pokud dostanu nějakou diagnózu, nejspíš to změní, jak nad svými obtížemi přemýšlím. Jestli to bude dobré nebo zlé, záleží na konkrétním člověku a na situaci. A taky na úhlu pohledu.

Já jsem na jednu stranu získal naději, že můj strach z výšek jde změnit. Na druhou stranu mě ten můj strach začal frustrovat víc než kdy dřív. Těžko říct, zda je to dobře: snažím se svůj strach „vyléčit“, občas dosáhnu drobného úspěchu a mám radost, občas ne a jsem smutný, že mi to nejde. Je to lepší, nebo horší, než když jsem bral strach z výšek jako samozřejmost?

Diagnóza naznačuje jedno řešení – a tají všechna ostatní

Představme si Marii, mladou výzkumnici, která je nešťastná. Připadá si, že má moc práce, že svou práci nezvládá a že jí musí obětovat všechno. Bojí se, aby neudělala chybu. A štvou ji kolegové, že jí přidělávají další zbytečnou práci. Nepřestává přemýšlet, co si o ní a její práci asi myslí. Špatně spí, špatně se soustředí, práce ji netěší a neodsýpá jí. Navíc nemá čas na běžný život: málo se stýká s kamarády, špatně jí, protože nemá čas vařit a nakupovat, přestala sportovat.

Mariiny problémy můžou mít tisíc a jedno pojmenování. Pokud identifikujeme jejich příčinu v práci, můžeme její obtíže chápat jako syndrom vyhoření. Syndrom vyhoření není duševní porucha, ale spirála, kdy je člověk nespokojený se svou prací natolik, že mu ta nespokojenost způsobuje další pracovní problémy, což onu nespokojenost ještě prohlubuje.

Z tohoto pohledu si Marie může říct, že je zdravý člověk na nezdravém místě. Nejspíš stačí odejít, nabrat nové síly a bude se zase mít dobře! Anebo si vzít dlouhé volno, odpočinout si a posléze trvat na tom, že bude pracovat v takovém prostředí a s takovými kolegy, aby se jí pracovalo dobře.

Zároveň Marie zřejmě trpí nějakými úzkostnými obtížemi. Možná je problém v tom, že se moc bojí. V tom případě možná bude Marie očekávat, že jí pomůžou léky nebo psychoterapie. A že se v horším případě bude muset smířit s tím, že patří mezi úzkostné lidi, kteří prostě nezvládnou všechno, co by chtěli. Možná bude taky dávat smysl odejít z náročné práce – ovšem s tím rozdílem, že tentokrát bude odcházet nezdravá Marie ze zdravého místa.

Pokud budeme mít pocit, že obtíže vycházejí z přílišné závislosti na tom, jak ji a její kariéru hodnotí ostatní, můžeme je vnímat jako poruchu osobnosti. V takovém případě si Marie může připadat prostě „porušená“. A rovnou se smířit s tím, že není dost dobrá. Léčba toho nejspíš moc nezmění, je se mnou něco trvale špatně, může si myslet. Možná kvůli nějakému traumatu, možná kvůli genům, možná kvůli výchově – každopádně je to už dané.

Každý z těch pojmů postihuje jen část Mariiny situace. Marie reaguje úzkostí na stresory v práci. Situace by byla jiná, kdyby pracovala jinde nebo kdyby měla sklony na stres reagovat spíš vztekem. Nebo třeba kdyby byla méně závislá na názoru ostatních. Nebo kdyby pocházela z jiné rodiny, nebyla zklamaná svým ex‑partnerem, udržovala jinou životosprávu, žila v jiné kultuře… Každé z vysvětlení jejích obtíží může Marii navést ke způsobu řešení, který pro ni bude užitečný.

Marie se taky může nechat svou diagnózou příliš ovlivnit. Pokud si svůj stav pojmenuje jako burnout, může zbytečně obviňovat okolí, zbytečně odcházet pracovat jinam, zbytečně se cítit ukřivděná. Nevšimnout si, že by jí třeba pomohlo zaměřit se na svou úzkost a reflektovat, že možná nějaké detaily moc řeší.

Pokud svůj stav pojmenuje jako úzkost, může zbytečně hledat problém u sebe, místo aby postavila kolegy a zaměstnavatele do latě nebo odešla za lepším. Přijmout, že „nestíhá nakupovat a dobře jíst, protože je úzkostná“, místo aby se prostě zvedla, nakoupila si a najedla se.

A pokud se pozná v popisu nějaké poruchy osobnosti, může si připadat „porušená“ a rezignovat na snahu něco na sobě nebo své práci měnit úplně. A nejen na práci: pokud se s tou diagnózou sžije příliš, může najednou začít vidět problémy i ve vztahu s rodiči, který zatím považovala za bezproblémový. Její táta se často chová cholericky, což zatím brala jako jeho vlastní problém – ale pokud má ona porušenou osobnost, dost možná za to může právě ona, řekne si.

Všechny tři nálepky navíc její stav označují jako nenormální a neuspokojivý. Popisují situaci odbornou terminologií, která může zbytečně komplikovat i docela banální situace. Mariiny pocity jsou občas normální i u lidí, kteří mají svou práci i život rádi.

Jestliže jim dáme jméno, začnou žít svou vlastní existencí: už nepůjde o hromádku různých strastí, které občas prožívá každý, ale o něco speciálního, co je zapotřebí řešit. Zvládne se Marie navzdory diagnóze zamyslet nad svými obtížemi i docela obyčejným způsobem, nejen jako nad symptomy?

Diagnóza je jako cesta k sobě – anebo do druhé ligy

Možná Marie odejde z náročné práce, místo toho bude malovat a bude šťastná a spokojená. Pokud se tak rozhodla bez ohledu na diagnózu, je situace vyřešená. Jenže co s tím, pokud odešla „kvůli úzkostné poruše“, která se tím odchodem vyléčila? Měla by se vrátit zpátky, když už tu poruchu „nemá“? Vyléčení by mohlo pro Marii znamenat problém. A vidina takového problému může být důvod k tomu, aby se Marie vyléčit nechtěla: obvykle se to označuje za „sekundární zisk“ z onemocnění.

Obludných rozměrů může sekundární zisk nabývat, pokud člověk na své poruše založí i svou identitu. Mohl bych si třeba říkat lezoucí akrofobik a být hrdý na to, že ve své soukromé paralympiádě vylezu aspoň do čtyř metrů. A v podniku akrofobik léčí fobie na svou poruchu lákat klienty.

Musel bych sám sobě demonstrovat, že je akrofobie opravdu těžká porucha, abych odůvodnil, v čem je můj paralympijský výkon tak obdivuhodný a jak mě má porucha opravňuje k tomu, abych radil ostatním. A že se jedná o celoživotní postižení, abych se náhodou nevyléčil, nevypadl ze své druhé ligy a nemusel opět závodit s ostatními, jimž v lezení nestačím. Nastává paradox: musím vylézt dost vysoko, abych vítězil ve své paralympiádě – ale ne tak vysoko, aby mě z ní vyloučili.

Kdybych se se svým strachem smířil, nepotřeboval bych paralympiádu. Jistě bych mohl být hrdý, že svůj strach překonávám, a mohl bych s jeho překonáváním pomáhat i jiným lidem – ale nestal by se z toho středobod mého života.

Psycholog Jakub Kuchař nepřímo definoval duševní zdraví jako schopnost pracovat, milovat a hrát si. Pokud mi přijetí diagnózy uvolní ruce k práci, lásce a hře, bral bych to jako úspěch. Jenže sebeidentifikace coby akrofobika by mohla ruce svázat, kdyby se z mé poruchy stalo příliš zásadní téma, které by mi metastázovalo do celého života.

Mé pocity jsou občas podobné těm Marininým. A umím si představit, jakou úlevu bych cítil, kdyby mi v tu chvíli nějaká autorita řekla: „Vojto, jsi naprosto skvělej! Být obyčejným člověkem navzdory úzkosti (vyhoření, diskriminaci, traumatu, poruše osobnosti…) je naprosto úchvatný výkon!“ Jak jedinečný bych se najednou cítil! Jaký pocit, že někdo ocenil všechnu mou snahu! Jenže bylo by mi to ku prospěchu i dlouhodobě? Napadají mě dva scénáře.

Pokud by mě diagnóza vedla k zamyšlení nad tím, jak si nastavit svůj život tak, abych v něm dobře fungoval, nejspíš bych z ní těžil. Dal bych si dohromady, že se o sebe potřebuju starat a že potřebuju trochu klidu a důvěry, abych se mi žilo a pracovalo dobře. Samotná diagnóza by v tom hrála minimální roli. Bylo by docela jedno, co by to bylo za diagnózu – klíčové by bylo, že bych se díky ní přijal jako jedinečný člověk.

Pokud by mě diagnóza vedla k pocitu, že patřím do druhé ligy, nejspíš by mi ublížila. Možná bych si taky vyjednal sám se sebou i s ostatními podmínky pro to, abych se o sebe staral. Tentokrát bych ale argumentoval právě diagnózou – potřebuju speciální zacházení, kvůli diagnóze. Jenže jak bych měl to speciální zacházení odůvodnit?

Možná bych svou hodnotu svázal právě s tou diagnózou. „Bojuju za práva úzkostných, traumatizovaných, vyhořelých a narušených,“ říkal bych sobě i ostatním. Jenže v tu chvíli bych musel pořád prokazovat, že mám za co bojovat. Anebo bych v sobě hledal nějakou kompenzaci: „Mám poruchu, ale zase jsem nesmírně krásný, inteligentní a pracovitý!“ Ale to bych zase musel nadosmrti demonstrovat, že jsem sice „porušený“, ale přináším něco navíc.

V těchto případech si neumím představit, že bych byl otevřený práci, lásce a hře – protože bych pořád nesl břímě nutnosti prokazovat svou hodnotu.