Spory mezi dětmi

Vztahy dětí a jejich kamarádů, sourozenců, spolužáků a dalších lidí, které kolem sebe mají, tvoří významnou součást každého jejich dne. Ne vždy jsou ideální a obejdou se bez nepříjemných rozepří nebo konfliktů. A častým otazníkem pro jejich rodiče je, nakolik jsou tyto vztahy také jejich záležitostí.

Kdy se za své dítě postavit a kdy ho nechat, aby si na řešení přišlo samo? A má mít rodič v dětském konfliktu vůbec nějaké slovo?

Podporujte samostatnost

Patnáctiletý Dominik se ze školy vrátil skleslý a nezvykle zamlklý. Máma začala vyzvídat a po nějaké době se jí povedlo syna zlomit k vysvětlení. „Hecovali jsme se s Jakubem, že si vyměníme bundy, až jsme to fakt udělali. Jenže já jsem si to rozmyslel. Ta jeho se mi zase tolik nelíbí a chci tu svou zpátky,“ vypověděl krátce. Ale pak dostal nápad: „Mami, zavolej mu, že se zlobíš a zakázala jsi mi to. Že ta bunda byla moc drahá a ať mi ji dá zpátky.“ Máma ho pohladila: „Neboj se, hned zavolám jeho mamince, ať Jakub vezme tvoji bundu a přijde ti ji vrátit.“

Samostatnost je nenahraditelný vklad do života. Nikdy nedělejte za dítě to, co dokáže udělat samo. Připravujete ho tím o možnost přijít samo na to, jak dokáže v konfliktu obstát. Mělo by hledat účinné strategie, kterými spor dokáže vyřešit.

Zároveň je to příležitost, kdy se může učit vymezit, prezentovat své postoje, obhájit své pocity… komunikovat v situaci, která pro něj může být nepříjemná, a s lidmi, kteří mají jiný pohled na věc. Dítě je tak konfrontováno se situacemi, kdy nemusí být jen po jeho, učí se hledat kompromisy, spolupracovat.

Mluvte se svým dítětem o tom, jak vy sami řešíte spory a nepříjemnosti v komunikaci. Inspirujte ho v hledání různých přístupů, vybavte možnými variantami postupu a svěřte mu důvěru, povzbuďte ho, aby mělo odvahu čelit i nepříjemnému vyjednávání, a za nalezení řešení ho pořádně pochvalte.

Starejte se o svoje záležitosti

Matěj vběhl do kuchyně s pláčem. „Mami, Filip si vzal moje kolo,“ křičel rozhořčeně mezi vzlyky. Máma se sklonila ke svému devítiletému synovi, konejšivě ho objala a těšila: „V pořádku, já si to s ním vyřídím, až se vrátí,“ a v duchu si sumírovala řeč, kterou udeří na staršího syna, jen co se vrátí domů.

Vaše spory za vás taky nikdo jiný nevyřeší. Věci vašich dětí a jejich sourozenců, kamarádů nebo spolužáků jsou jen jejich. Vztah mezi dvěma lidmi patří jen těm dvěma lidem, kterých se to týká. Je samozřejmě na místě zajímat se, jaké kamarády děti mají a jak s nimi vycházejí. V případě pochybností vyjádřit své obavy, říct svůj názor a poskytnout dítěti náhled, případně radu. Ale zde váš vliv končí.

Dítě, za které někdo řeší všechny souboje, se těžko naučí, jak vyřešit náročné situace, a bude se marně uchylovat k bitkám a hádkám vždy, když bude nazlobené anebo nebude něco tak, jak chce ono. Jak by asi váš drahoušek fungoval ve vztahu s partnerem nebo ve společnosti vůbec, pokud by se už teď neučil, jak slušně obhájit své zájmy a vyjádřit svůj názor?

Zůstaňte mimo konflikt

Desetiletá Eliška a o rok mladší Vojta sledovali televizi, zatímco máma vedle v kuchyni chystala večeři. Pohádka v televizi ale začala Vojtu nudit, a tak se natáhl po ovladači a program přepnul. „Přepni to zpátky,“ křikla Eliška na bratra. „Ne!“ odsekl Vojta a pro jistotu schoval ovladač za záda. Eliška se ale nehodlala vzdát a zvýšila hlas: „Slyšel jsi mě? Hned to přepni!“ – „Nepřepnu. Ovladač mám já a ty máš smůlu,“ poškleboval se Vojta a sebejistě se ušklíbl. „Mááámííí!“ zaječela Eliška v zájmu přivolání spojence. Máma v mžiku přiběhla, zamračila se, a než se stačila nadechnout, zasypaly ji obě ratolesti stížnostmi na svého sourozence.

Zachovejte svou nestrannou pozici. Rodiče jsou často podrážděni kvůli přílišné zodpovědnosti za své děti a jejich dobro. Vstupují do jejich konfliktů a hádek s cílem nastolit klid, ale jejich zásah situaci ještě zhoršuje. Obírají totiž své děti o zodpovědnost řešit konflikt svým přičiněním, nedůvěřují jejich schopnostem.

Spor mezi Vojtou a Eliškou je jen mezi nimi. A je tedy na nich, aby si poradili s jeho řešením. Bez toho, aby si proklestili vlastní cestu k hledání kompromisu přijatelného pro obě strany, se jen těžko naučí domlouvat se a nacházet schůdná řešení konfliktů. Musí se naučit přijímat život s tím, co dává i bere.

Pro rodiče je nesmírně těžké vidět své děti hádat se a škorpit, ale udržet se a do boje nevstupovat. Je důležité si v ten moment uvědomit, že vstup do konfliktu nepřinese žádnou pomoc. Může to pomoci dočasně, ale nenaučí je to vyhnout se další hádce nebo urovnat spor jiným způsobem.

Před vstupem do konfliktu dětí vzpomeňte, že je třeba…

• nastavit hranici: hluk nebo křik můžou být přípustné, vulgarity a nadávky už ne – podobně hádky v dětském pokojíčku jsou v mezích tolerance, v autě nebo ve společnosti přátel, kde omezují další lidi, už nejsou přijatelné
• vyvodit následky: z porušení pravidel je třeba vyvodit logické důsledky
• zasahovat co nejméně: spory mezi dětmi jsou jejich a řešit by si je měly samy
• příliš neochraňovat: děti by měly být podporovány v tom, že jsou dostatečně schopné vyřešit své konflikty samy, pokud tedy není překročena mez ve smyslu fyzického násilí, ničení věcí apod.
• zachovat nestrannost: pokud je nutné zasáhnout, je třeba udržet nestrannou pozici a nesoudit
• hledat předmět sporu: dítě je třeba vést k tomu, aby hledalo důvod konfliktu a samo navrhlo řešení, které ho urovná
• podporovat a chválit: sebedůvěru dítěte nejvíce posílí, když mu rodiče dají jasně najevo, že věří v jeho schopnosti poradit si s řešením konfliktu a za úspěch ho řádně pochválí
• dát čas: ne vždy se dá spor řešit teď hned, občas je potřeba nechat situaci uklidnit a k řešení se vrátit s klidem později
• nepodporovat žalování: je rozdíl postěžovat si, že spolužák dítěti ubližuje, a žalovat, že si sourozenec vzal větší kus koláče
• jít příkladem: ukázat dítěti vzor vlastního chování je ta nejpřesvědčivější taktika, jak zvládne později samo uspět

Kdy už je potřeba zasáhnout?

1. Hádky. Jejich řešení by mělo být na dětech, na rodičích však je, aby stanovili hranici, kde mají hádky svou mez, a také stanovit důsledky za její překročení.
2. Křik. Podobně jako u hádek je třeba vymezit, nakolik bude křik dětí akceptován a kde tolerance končí.
3. Osočování. Velmi častý okamžik, kdy přibíhají žalobníčci, a také skvělá příležitost, jak děti mohou najít vlastní styl obrany proti nepříjemným komentářům.
4. Pláč. Je třeba rozlišovat jeho důvod. Účelový pláč má za cíl přivolat pomoc, která by spor vyřešila, zatímco lítostivý pláč může být následkem fyzického ublížení. V tomto případě by dítě mělo říct vlastní příčinu sporu a navrhnout jeho řešení.
5. Vyhrožování. Může mít různé podoby, ale výhrůžky – ať už slovem, nebo gesty – ve smyslu fyzického ublížení se dostávají za čáru přijatelného chování. Je třeba zvýšit pozornost, aby nepřešly ve skutečné napadení.
6. Vulgarity. Je důležité dětem jasně vyjádřit, že nadávky a vulgarity nejsou přijatelné ani v sebevětším rozčilení a že i vztek se dá ventilovat jiným způsobem než urážkami.
7. Fyzické ubližování. Fyzická agrese je nepřípustná v jakémkoliv případě. Zde je na místě zasáhnout dřív, než si děti ublíží, a po zklidnění popsat situaci, hledat důvod sporu a domluvit se na řešení přijatelném pro obě strany.

Je samozřejmé, že rodič chce, aby jeho dítě nebylo utlačováno, zastrašováno, aby mu nebylo ubližováno nebo nějak nestrádalo. A je přirozené, když se rodič za své dítě postaví a chrání ho. Do určitého věku to jinak rodič ani dělat nemůže, protože dítě je příliš malé na to, aby si své věci vyřizovalo samo.

Čím je však starší, tím více se pouští do světa a postupně si osvojuje kompetence k tomu, aby jednalo samo za sebe. A rodič se z funkce akčního ochránce dostává na pozici chápavého poradce, který svého potomka vyslechne, vybaví radou a podpoří v řešení.

Protože to, že se dítě postaví za své záležitosti, mu zajistí zkušenost, jaké řešení sporů funguje (i když si občas natluče nos). Ujasňuje si tím své hodnoty a učí se, jak si je obhájit. Prosazuje se. Ustupuje. Dělá kompromisy. Formuje svou osobnost. A rodiče mají před sebou výzvu mu tento růst dopřát.

Více k tématu:Rudolf Dreikurs, Vicki Soltzová: Deti ako výzvaJohn Sims Townsend: Hranice a dospívající