Spokojený mozek

Dny běží jako splašené, narvané k prasknutí. Jsme v poklusu v práci i doma. Rychle do posilovny, na spinning, na jógu. Vyzvednout děti, stavit se do lékárny. Uvařit, uklidit, připravit se na zítřek. A teď si dát pohodu. Svalit se na gauč a odpočinout si. Dívat se na seriál a nemyslet. Brouzdat po sociálních sítích do absolutního znudění. Někdy se v noci dostaví úlevný spánek, někdy je hlava v obřím víru myšlenek a ne a ne vypnout.

Vzpomínám si na příběh jedné své klientky, říkejme jí Pavlína. Pavlína prožívala nešťastný život. Vztah, ve kterém byla osm let, byl dobrý, ale ne perfektní. Stále se objevovaly pochybnosti. Čas od času prohlásila: „Jo, kdybych se do někoho zamilovala nebo kdyby se někdo zamiloval do mě, tak bych Petra dokázala opustit. Musela bych mít jistotu. Někoho dalšího. Jinak bych rozchod nezvládla. Já nechci být sama.“

V pracovním prostředí se to dalo vydržet – vedoucí byl fajn, práce bylo sice hodně, ale kolektiv to vykompenzoval. Současné vztahy s rodinou by popsala jako normální, vlažné, udržované spíše na dálku. Odstěhovala se z rodného města a žije si po svém. Poslední měsíce zažívá Pavlína intenzivní vnitřní smutek. Nespokojenost a neradostnost. Už by si ani nevzpomněla, kdy naposled byla opravdu bytostně šťastná.

S životem bojovala. Také bojovala sama se sebou. Byla na sebe hodně přísná, uměla se zkritizovat téměř za cokoliv. Při pohledu do zrcadla v mžiku dokázala vyjmenovat deset věcí, které se jí nelíbí: špeky na břiše, krátké nohy, neforemné vlasy, kruhy pod očima, vráska na čele… Zato otázka, co se jí na sobě líbí, Pavlíně dala pěkně zabrat. Potřebovala čas do dalšího setkání, aby vůbec na nějakou odpověď přišla. Když nakonec na sobě něco hezkého našla, stejně tomu úplně nevěřila. Jako by snad pozitivní smýšlení o vlastní osobě bylo špatné. Jako by sebechvála byla hřích.

Lásku si musíš zasloužit

Pavlína vyrůstala v poměrně drsném prostředí. Rodiče ji nechválili, naopak. Oba se projevovali kriticky. Od matky si dokázala vybavit mnoho poznámek ohledně postavy, příšerné volby oblečení nebo divného účesu. Ať se snažila hubnout, nebo celkově vypadat tak, jak matka požadovala, nikdy nebyl výsledek dle jejích představ.

Otec zase nebyl spokojen s jejími školními výkony. Když slyší slovo „táta“, ihned si vybaví jeho opovrhující pohled. Na maturitní ples ani nešel. Neustále jí dával najevo, že se za ni stydí. Pavlína vlastně nikdy úplně nechápala proč. Vzala to jako fakt. Je špatná. Nezaslouží si chválu, pozornost a možná ani lásku.

Oba rodiče dávali zřetelně přednost jejímu staršímu bratrovi. On byl vzorem dokonalosti. Neustále o něm mluvili. Když bratr něco povídal, rodiče s nadšením poslouchali. Když povídala Pavlína, ani jeden pořádně nevnímal. Období, kdy kvůli tomu Pavlína brečela, má už za sebou. Ale rány to zanechalo.

Když jsme s Pavlínou došly k otázkám, co hezkého pro sebe udělala, jak se odměnila nebo jak odpočívá, bylo dlouhou dobu ticho. Přemýšlela, co to pro ni vlastně znamená. Nikdy takto nepřemýšlela. Nikdy nezkoumala, zda si vlastně dokáže odpočinout a hlavně zda se dokáže vůbec odměnit. Dopřát si pro sebe něco hezkého. Hýčkat se. Rozmazlovat se.

Pavlína byla a je „hodná duše“. Kritice a hádkám se nevzpírá. Pokud ostatní říkají, že je s ní něco špatně, nejspíše to tak bude. To ona se musí víc snažit, víc na sobě pracovat, být lepší, hezčí, hubenější. A dokud to tak nebude, nic hezkého si nezaslouží. Takto Pavlína přemýšlela. To bylo její velmi destruktivní životní schéma nebo, chceme‑li, životní scénář.

Umění odměnit se

Odměňovat se není jen tak. Je to dovednost – a osvojit si ji vůbec nemusí být jednoduché. Některým lidem je umožněno ji rozvíjet v dětství. Vidí to u svých rodičů a milující rodiče je v tom podporují. Ukazují svým ratolestem, jak důležité je myslet na drobné radosti. Chvilky pro sebe, laskavosti. Na momenty, kdy si dovolíme nedělat nic nebo něco, co je jen zdrojem radosti. Nemusí to dávat smysl, nemusí to mít žádnou hodnotu. Děláme to jen tak, protože na to máme chuť. Protože nás to těší.

A jak asi tušíte, tato dovednost je úzce spjata s tím, jak si vážíme sebe samotných. Pavlína s tím měla velký problém. Dovolit si pro sebe něco hezkého bylo zapovězené. Vždyť si to přeci nezasloužím, říkala si v duchu. Na mysl jí přicházela pouze možnost: „Až něco opravdu dokážu, tak pak si můžu odpočinout.“ Pozor, to ale není odměna. To je naprosto regulérní odpočinek po náročné činnosti. Po maratonu přirozeně očekáváme, že bude běžec pár dnů odpočívat. Nebereme to jako odměnu, ale jako nutnou regeneraci.

Někteří lidé mají sami nad sebou velmi nekompromisní bič. Odpočinek či odměna přichází až po něčem. Až si to zasloužím. Až to zvládnu a dokážu to. Přičemž laťka se může časem posouvat. Nic není dost dobré. Nic není bez chyb. A tak se stane, že moc hezkých věcí si takový člověk nedopřeje.

Někomu na mysl daleko snáze přicházejí tresty. Co ještě musíme, v čem jsme selhali a co je potřeba udělat pro nápravu. Co si odepřít, co po sobě ještě chtít. K jakým výkonům se donutit. Pavlína byla schopná vyjmenovat nespočet věcí, ve kterých by se měla změnit nebo zlepšit. Co by ještě měla dokázat, kam se posunout, jak zapracovat na svém vzhledu. Místo odměn jen samé tresty, úkoly, povinnosti. Toto zvládala její mysl bravurně. A troufám si říct, že v tom Pavlína není sama. Že mnoho lidí dokáže vymyslet spoustu úkolů, požadavků a činností, než si budou moci dopřát zaslouženou odměnu.

Pavlína postrádá pocit, že si něco hezkého zaslouží, už od svého dětství. Ani teď není zcela přesvědčena, že si zaslouží odměňovat se. Ale nebude mít na vybranou. Začne totiž od konce.

Stal se zázrak

Někteří psychologové či terapeuti velmi rádi využívají tuto techniku v rodinné či párové terapii, pokud klient řeší vztahové obtíže. Technika Otázky po zázraku se však dá využít pro jakékoliv nesnáze, které řešíme. Zmínku o této kouzelné metodě bychom našli už v práci Alfreda Adlera, který hovoří o takzvané Question, tedy důležité otázce: „Jak by se váš život lišil, kdybyste byli v pořádku?“

Za tvůrce otázky po zázraku jsou považovaní Insoo Kim Berg a Steve de Shazer, průkopníci krátké terapie zaměřené na řešení. A jaké je její přesné znění? Předpokládejme, že když budete dnes noci spát, stane se zázrak. Ten zázrak způsobí, že problém, se kterým jste dnes zde, bude vyřešený. Ale vy nevíte, že je vyřešený, protože spíte. Čeho si zítra ráno všimnete, že je jiné, co vám řekne, že se stal zázrak?

Jak je možné tuto otázku využít v případě, že máme problém se odměnit? Když si nejsme jistí, zda si už odměnu zasloužíme? Zda jsme již udělali dost, splnili všechny úkoly a požadavky?

Zkusme si představit, že ano. Že jsme „to“ provedli báječně, ať už je to cokoliv. Že jsme perfektně zvládli všechno, co po nás chtěli rodiče, partneři, kolegové či vedoucí. Že excelujeme v tom, co děláme. Že jsme prostě udělali dost a teď si zasloužíme klid, pohodu, odměnu, a to jakoukoliv naše duše či tělo zrovna potřebuje.

Jako bychom to vzali od konce a nejdříve se odměnili. S chutí a elánem, bez výčitek. A hlavně vědomě s tím, že si to zasloužíme. Bez myšlenky, že bychom ještě něco měli. Vlastně vytvoříme novou cestu, nový způsob. Ukážeme své mysli, že to jde. Stál se zázrak a my to dokázali (ať už to bylo cokoliv). Teď je čas odměn.

Možná vám to teď zní divně. Možná, že se usmíváte. To je přece nesmysl! To mám jít napřed do kavárny na dort a až pak sportovat? Vždyť přece odměna přichází vždy po výkonu. Svým způsobem máte pravdu. Takto jsme naučení. Takto jsme zvyklí, že by to mělo být. Jenomže pro někoho to nefunguje. Pro někoho to není použitelné pravidlo, jelikož žádný výkon není dostačující. Žádný není dost dobrý, aby si odměnu zasloužil. Někdo zkrátka potřebuje odměnu do svého života jako sůl, jelikož bič je prozatím silnější, drsnější a hlasitější.

Spokojený mozek

Otázka po zázraku nefunguje jen sugestivně, konstruktivně, ale také biochemicky. Co to znamená? Asi jste již slyšeli o centru odměny. To je lokalizováno v limbické části našeho mozku a ve vývoji člověka mělo za cíl zajišťovat přežití a rozmnožování. Nicméně do našeho života vstupuje i jinak. Systém odměny má za úkol rozpoznat biologicky důležitý podnět, který nám přinesl uspokojení. Následně tomuto podnětu přidělí emoční hodnotu a spustí behaviorální reakci. Jednoduše přeloženo: Co přineslo štěstí, radost, dobrý pocit, toužíme prožít znova.

Takto fungujeme biologicky. Jakmile si dopřáváme něco hezkého, co nám přináší potěšení, vylučuje se dopamin, a co je důležité, ve velmi komplexní neuronové síti se vytváří dráhy, které nám začnou spojovat původně neutrální podněty s pozitivním prožitkem. De facto začneme učit svůj mozek, že může prožívat něco hezkého, a ukazujeme, kde to získá. Někdy se stane, že takto „naučíme“ svůj mozek bažit po jídle (krátce po jeho požití se cítíme uvolněně a relaxovaně), někdy dokonce po alkoholu, cigaretách či jiných drogách. Ale v případě Pavlíny začneme její hlavě ukazovat, kde a jak najít potěšení.

Prozatím je její život spojen hlavně s tresty. Odměny a potěšení nepřicházely ani zvenčí, ani od ní samotné. Jako by v její hlavě existovala pouze dráha: Něco jsi pokazila, musíš se potrestat. Musíš víc zabrat. Jinak si nic hezkého nezasloužíš. Pavlína dostala úkol, pro ni velmi těžký: každý den pro sebe vědomě udělat něco hezkého. I kdyby si myslela, že si to nezaslouží. I kdyby zrovna ten den udělala nějakou chybu v práci, nepohodla se s partnerem nebo s vedoucím. I tak měla přemýšlet, čím hezkým se odmění.

Její mysl byla tlačena k tomu, aby začala fungovat jinak než doposud. Byla nucena k přenastavení neuronových drah. Její centrum odměny začalo být zásobováno novými podněty. Pavlína začala zkoušet různé věci. Zajít si po práci na výběrovou kávu do vyhlášené kavárny. Objednala si pro sebe večeři, udělala koupel, pustila romantický film. Zabalila se do županu a udělala si pleťovou masku. Půlden se procházela po lese, bez mobilu, jen tak pro radost. Zašla si na masáž a ke kadeřnici. Koupila si vonnou svíčku. Byla venčit pejsky z útulku. Drobnosti, ale důležité. Naučila se přemýšlet, čím se potěší.

Najednou jako by začaly postupně mizet myšlenky, že se musí trestat nebo bičovat, když se něco nezadařilo dle velmi striktních a přísných představ. Naopak každý maličký úspěch, každá drobnost, která se Pavlíně povedla, byla náležitě odměněna. Pavlína se čas od času rozzářila. Něco jí opravdu udělalo radost. Pomalu, opatrně se začínala těšit na chvíle, které pro sebe vymýšlela. Když se něco nezadařilo, už to tolik nevadilo – stejně si pro sebe vymyslela něco hezkého.

Pavlína si všechny hezké věci pečlivě zaznamenávala. Co jí udělalo radost a kdy. Jak moc šťastně se kvůli tomu cítila. Někdy dokonce, když se něco opravdu nepodařilo, nepropadala svým výčitkám a sebetrýznění, ale přistihla se, že už přemýšlí, jak si to vykompenzuje. Jak se těší, až se doma naloží do vany, zapálí svíčku a pustí si hudbu. To byl teprve krok!

Jak jste se dnes odměnili vy?

Pavlína není sama, kdo bojuje s pocitem, že si nic dobrého nezaslouží. Tento pocit je vtíravý, nepříjemný a všeobjímající. Dokáže znepříjemnit všední dny a vetkat jim sžíravý trýznivý pocit. Mnozí z nás to nemají lehké. Nebyl jim dopřán pocit, že jsou báječnými bytostmi tak, jak jsou, a zaslouží si prožít plno krásných věcí. A někdy se stane, že okolí, které toto vycítí, místo aby o takového člověka pečovalo, využije jeho submisivnosti a pokračuje v kritice a úkolování.

Pak přichází na řadu otázka, co jsme schopni pro sebe udělat my sami. Jak jsme schopni se odměnit, pochválit a stejně tak, co si dovolíme odpustit. Co přijmeme jako svoji součást nebo svoji chybu a přestaneme se za to trestat.

Ať budeme mít na mysli biologickou stránku odměn, či nikoliv, je někdy potřeba, abychom se my sami rozhodli pro sebe dělat hezké věci. Jen tak, bez důvodu. Bez toho, abychom plnili nějaká kritéria či úkoly. Nepodařila se prezentace před vedoucím? Nevadí, zajdu si alespoň na výbornou kávu, že jsem se s tím popasovala a vydala ze sebe pro tu danou chvíli maximum. Porušila jsem dietu a přibrala vše zpět? Nebudu si to vyčítat, prostě to tak je. Bylo to těžké období a zkrátka neměla jsem sílu nezdravým věcem odolat. Dám si teď hezkou procházku městem a zajdu na víno s kamarádkou.

Domnívám se, že tresty nám jdou někdy velmi snadno. S odměnami je to horší. Velmi snadno k sobě dokážeme být tvrdí a nekompromisní. Vlídnost a laskavost tak lehko nejde. A proto se zeptám znova:

• Co hezkého jste pro sebe dnes udělali?
• Co hezkého jste si dopřáli?
• Jak jste se odměnili?

Pokud ještě nic, zkuste něco vymyslet. Ať už se dnes dařilo, nebo ne. I kdybyste za sebou měli náročný den plný neúspěchů, vykašlete se na to. Zkuste teď úplně obrátit a zapřemýšlet, co hezkého pro sebe ještě můžete udělat. Tento článek vznikl v kavárně s výbornou kávou, za odměnu – prostě tak. Bez důvodu. Jen pro radost.

Ať už vás tedy napadne cokoliv, směle do toho. Zasloužíte si to jen za to, jací jste. Bez výkonů, požadavků či splněných úkolů.