Spodní vlny anorexie

Lidé si často myslí, že kdyby ty holky začaly jíst, bude tím všechno vyřešeno. Obvykle se i rodiče domnívají, že si holku prostě ohlídají, aby už nehubla. Tato manifestní složka, symptom, po kterém má každý chuť skočit, je to viditelné, volající po rychlém řešení, protože probouzí úzkost.

Jsou samozřejmě chvíle, kdy je důležité být zaměřený na symptom a je potřeba jít po jeho léčbě. V případě anorexie lze použít příměr k drogové závislosti. I zde je možné sledovat chování, pod kterým je vrstva hlubinně psychologická. Ve chvíli, kdy drogy dostanou určitou podobu, kdy to jedince ničí a je v ohrožení života, je potřeba řešit nejprve to, co se ukazuje jako akutní.

V případě anorexie je to nutná hospitalizace s cílem dodat tělu živiny a dosáhnout určité váhy. To hlubší, z kterého všechno vzniká, není podstatné. Dělat v tuto chvíli terapii by bylo i složité, stejně tak jako ji dělat s člověkem na pervitinu, který ji bude používat jako alibi. Nic zásadního se dít nebude.

Bohužel právě v tom je konflikt mezi manifestní a skrytou rovinou. Mezi symptomem a tím, co se děje uvnitř. Mezi „dejte té holce svobodu“ a „omezím tě, dostaneš umělou výživu, pokud nebudeš jíst a nepřibereš“. Tyto dvě roviny jdou bohužel krutě proti sobě. A to je problém.

Minové pole dospívání

Je potřeba zmínit, že poruchy příjmu potravy se rozehrávají ve specifickém věku, v dospívání, jehož cílem je pozvolné oddělování od rodičů, získávání vlastní autonomie, sebezodpovědnosti, vlastní vůle, vlastního chtění a tím postupného vyzrávání v nezávislou osobnost.

Uvnitř dítěte se začnou objevovat nové impulzy, měnící se tělo se chová, jako by si dělalo, co chce, beze mě. U dítěte tím vyvstává série otázek. Kam se proměňuju? Jaká mám být? Jde o otázky ženské identity, erotiky, vztahu s mámou. Impulzy, které dítě nemá pod kontrolou, ho zúzkostňují. Něco se mu vymkne z kontroly.

Začne dospívat, menstruovat, starý řád světa se rozpadá. Bezprostřední holčičce, která si brala sukýnku, šla s kámoškami do školy, vyrazila s tátou bobovat, svítilo sluníčko a nic jiného nebylo potřeba řešit, se tento svět rozpadá a nový přináší řadu nekontrolovatelných věcí, které ji hluboce znejisťují. Touží po ztrátě menstruace, po zastavení tělesných změn. Bojí se dál žít.

Jak by řekli Vladislav Chvála a Ludmila Trapková, rodinná děloha má za úkol dítě vypudit: kontrakcemi, konflikty, postupným zráním. Stává se, že se porod v nějakém stadiu zastaví a je třeba sáhnout po určitých zákrocích, k císařskému řezu. Terapie může být mimo akutní fázi užitečná. V podstatě podporuje kontrakce, cestu ke svobodě. Snaží se laskavě být blízko a podporovat přirozený průběh, probouzí zájem o to, co je venku, snižuje strach z toho, co je venku, podporuje touhu být sám sebou, být dospělá žena a někdy i rušit harmonické vazby, které třeba v rodině jsou.

Ukazuje se, že i příliš podpůrná rodina, která nestimuluje, ale příliš ochraňuje, může být obrovský problém. Zúzkostní společně s dítětem a celá rodina se zacyklí. Tak jako při vývoji čehokoli jiného je důležitá přiměřenost. Rodič, který předčasně staví dítě před něco, co ještě nedokáže, stimuluje ho velkými nároky, učí ho předčasně chodit, dělá chybu. Stejně tak ale rodič, který z vlastní projikované úzkosti neumožní dítěti se stavět na své nohy (všude kolem vnímá spoustu nebezpečí, dítě chrání, stále ho nosí a na nohy ho nepostaví), jeho vývoj poškodí úplně stejně.

Ženy a dívky v pozdějších letech v terapii často zmiňují předešlé konflikty s otcovskou postavou. Jako by ta holka byla znejistěná tím, jestli je v pořádku, dost pěkná, dost dobrá pro tátu, pro kluky. Všechny tyto malé přítoky řeky se šťastně, nebo nešťastně začnou zviditelňovat přes fenomén kontroly a moci nad příjmem potravy.

Dívky s anorexií nemohou uvěřit, že by mohly sdílet se světem své pravé já. Často mají na sebe obrovské nároky. Jsou přesvědčené, že světu musí nabízet pouze své dokonalé já, a tuto dokonalost pak navěsí na své tělo. Jde často o falešnou dokonalost třeba 50 kil. Za nedokonalost, která na ně všude číhá, se trestají nebo hluboce zlobí a stydí. Vygenerují obraz, v kterém jsou se sebou v zápase. Často je tam konflikt s tělesnou představou a nárok, jak má vypadat, který je často až militantní. Pokud dokonalé nejsou, protože snědly víc nebo nejsou dost hubené, následuje sebedevalvace.

Co si dovolím, co k sobě pustím

Vrátíme‑li se zpátky k tématu závislosti, na počátku bývá cosi, co má sloužit původně dobrému (zdravě jíst, jíst méně cukrů, sledovat složení potravin, mít chytré hodinky), a to získává v životě dívky větší a větší hodnotu. Hrozí, že skrze sledování počtu uběhnutých kilometrů a snědených kalorií se stane symptom závislostí jako každá jiná (na počítači, na mobilu, na drogách…).

Mladý člověk danou věc obsedantně obsadí nějakým sledováním, neboť tím získá kontrolu nad svým výkonem, nad množstvím kroků, nad množstvím kalorií a to mu začne dělat dobře. Má nad tím kontrolu, moc to nějak ovládat. Už tam ale nevidí to, že z hezkého dne, procházky, cesty do školy nebo z odpoledního běhání okolo řeky se stane šílený podnik. Nemůžu se dnes najíst, neuběhla jsem dost, ještě bych měla cvičit víc, nebo naopak dneska to byl dobrý den, protože jsem to splnila.

Velmi snadno se nějaký displej, nějaký nástroj začne patologizovat. Ne že by byl z podstaty špatný, ale my ho začneme špatně používat. Tak jako jakýkoli jiný předmět. Třeba nůž, který také není špatný, ale přesto s ním jde zabíjet. Je k tomu ale potřeba porozumět impulzům, kterými ten nůž obrátíme proti někomu nebo proti sobě. Mladý člověk si třeba zničí svobodný pohyb. Něco tak původního, přírodního, co dělá radost, protože to začne kontrolovat, měřit a diagnostikovat.

V té samé době, o které hovoříme, se mění dětský harmonický obraz vztahu dívky s matkou. Dívka by s matkou chtěla být kamarádka jako dřív, být jí nablízku, chtěla by něhu, přijetí, ne rivalitu, která se najednou objevuje. Někdy cítí to a někdy zase ono. Jsme dvě ženský. V jednom bytě.

Máma se mi nelíbí, nebo naopak je ta máma moc pěkná a já se bojím, že vedle ní budu nula, třeba malá tlustá. Máma ožívá nějakou konfliktností, kterou si můžeme představit na vztahu k vlasům, při výběru oblečení, aktivit, stravování. Není náhoda, že anorexie odkazuje na oralitu: jestli dívka bude svobodná, jestli si bude rozhodovat o tom, co jí. Chce si to sama kontrolovat, mít tu moc. Je to o moci. Co do sebe pustí. Kým bude.

V terapii

Matky anorektických dívek obvykle zasahují do terapie, kontrolují proces. Jsou nespokojené. Holka pořád hubne. Paní doktorko, co s ní děláte? Není to efektivní. Mají o dítě velký strach. My terapeuti se snažíme, aby proces terapie byl té dívky, aby patřil jí.

Snažíme se důvěřovat jí, nebýt kontrolující, mocenští. Intuitivně cítíte, že v tu dobu dívka potřebuje jinou ženskou autoritu. Tu, která se doptává na její vnitřní svět. Bere vážně její vnitřní prožitek a říká: No počkejte, Aničko, co vy byste vlastně chtěla?

Stává se, že terapie vyšumí. Dívka se lekne intimity, která vzniká, důvěry, kterou má – najednou neví, co by si s ní počala. Jak byste měli mít důvěru ke světu, když je vám patnáct, šestnáct? Je vlastně bezpečnější ji nemít než mít. Dívka se může svým způsobem lekat, že se terapie daří. Najednou tam vzniká něco nového a ona si připadá nějak divně. Musela by pak přijít změna.

Pokud připustíme, že terapie je vlastně nová zkušenost, nová věrohodná zkušenost – než udělat změnu, je snazší to raději zničit. Udělat změnu při anorexii navozuje velkou úzkost. Raději z toho uteču, protože je to nebezpečné. Mám své vlastní způsoby, jak zacházet s tímto světem.

Otázka „co s tím“ nemá význam, protože bychom i my byli plní úzkosti. Voláním po expertech se člověk vzdává porozumění zákonitostem normálního lidského života. Voláme po mimořádných stavech, po nových nástrojích, které nás uklidní. Nejdůležitější je porozumět, co se v člověku děje.

Je tam vrstva, která ukazuje na lidský strach, úzkost mladého člověka, který se sám dynamicky mění: v těle, v sexualitě, ve vtazích k rodině, ve vztazích k vrstevníkům a to všechno v něm probouzí strach, jak to v něm skutečně je a jak v tom světě bude fungovat.

Jako kdyby pak jídlo, péče o jídlo a počítání jídla vyjadřovalo v nějaké vnější externalizované rovině symptom a symptomové chování, které vlastně toho puberťáka uklidňuje, protože to má vně sebe. On nějak měří, váží, pronásleduje sebe, matku, probouzí pocity viny, útočí na ni, protože není dobrá matka, přivolává její péči, po které touží, ale které by se také nejraději zbavil. Když tomuto procesu porozumíme, máme šanci předcházet krajním důsledkům.