Spodní proudy přitažlivosti
Láska nemá důvod. Setrvávání ve špatném vztahu obvykle ano.
„Mám přítele pořád ráda, i když bych neměla,“ napsala do redakce jednatřicetiletá Simona. Přestože po racionální stránce nahlížíme, že je náš vztah nezdravý a zatěžující, po té emoční ho můžeme prožívat zcela odlišně. Je tam „něco“, co nás k danému člověku táhne, co nás u něho drží – přes všechna zranění, která nám způsobil a která jsme si způsobit nechali. Často tak vzniká vnitřní konflikt, který působí jako další stresor, protože nevíme, jak ho vyřešit. Umocňuje ho nepochopení okolí: „Jak můžeš s takovým padouchem, s takovou mrchou být? Podívej se, jak se k tobě chová. A ty si to necháváš líbit.“ Takové názory dále živí naše pochybnosti o sobě. Pokud by nám totožný vztah, v němž se nacházíme, popisoval kamarád nebo kamarádka, jednoznačně bychom jim navrhli rozchod. Je to přece na první pohled naprosto jasné!
Může být těžké z tohoto kruhu vystoupit. Zároveň je ale náročné v něm setrvávat. Roli může hrát také to, že se snažíme partnerovi vyhovět v jeho představě o nás. Tím se však odkláníme sami od sebe, nejsme autentičtí. Když se po určité době ke svému já vrátíme, způsobí to totožné konflikty a střety, kterými jsme již prošli. Tím může docházet k cyklickému charakteru vztahu, který popisuje čtenářka Nikol.
Daný člověk pro nás něco symbolizuje – něco, co je jenom naše a pro okolí to může být těžko pochopitelné. Vztah dvou lidí bývá také vztahem jejich nevědomí, do něhož se promítají skrytá přání, motivace, fantazie a přenosové záležitosti. Velmi lákavé je, když se zhmotní náš sen o tom, jakého partnera jsme si vždy přáli, ať už to znamená cokoliv. Daný protějšek tímto může disponovat pouze částí své osobnosti a ty ostatní bývá velmi snadné přehlížet, protože to, co je naším splněným snem a představou o vztahu, je tolik atraktivní a lákavé.
Dalším důležitým krokem tedy je podívat se na to, jak naše mentální reprezentace odpovídá realitě. Posunuli jsme se totiž my i náš partner. Je to obdobné jako s rodiči. Stává se, že na ně dlouho do dospělého věku nahlížíme prostřednictvím své mentální reprezentace, kterou jsme si kdysi vytvořili. Ta bývá složena z naší zkušeností s nimi, pohledem na ně, který spadá do dřívějšího vývojového období, než ve kterém se nyní nacházíme.
Tato mentální reprezentace je také ovlivněna idealizací. Máme svou ideální představu o tom, jací by rodiče měli být, jak by měli fungovat a jak by se měli chovat. Stejně jako my se však i rodiče svým specifickým způsobem vyvíjejí, procházejí svou individuací. V praxi se tedy může rozcházet, že jsme už dospělí, máme svou rodinu, ale mentální reprezentace rodičů, kterou si v sobě neseme, uvízla v našich třinácti letech. Pak je těžké přijmout je i s jejich chybami a nedostatky, tedy přijmout je v jejich lidskosti.
Rodič v partnerství
Čtenářka Simona z úvodu článku dále pokračuje: S přítelem jsme spolu necelé tři roky. Nebyl to moc hezký vztah, je gambler a alkoholik. Dluží mi spoustu peněz. Celou dobu vztahu se řeší akorát jeho problémy, které si dokolečka sám způsobuje, není schopný za nic převzít zodpovědnost, celou dobu všechno přehazuje na mě. Mě ten vztah akorát vyčerpává, nemám pořádně čas na nic jiného.
Když jsme nějaký čas od sebe, jsem vždy odhodlaná vztah ukončit, jenže pak se vrátím domů a on mě zase zahltí natolik, že to odložím. Následně má ještě nějaký citový výlev, jak mě potřebuje, hrozně mě miluje a všechno ho mrzí, a mně je ho líto natolik, že to nějak nedokážu udělat. A zase začnu věřit tomu, že v jádru není špatný. Jak ho vůbec ještě můžu mít ráda po tom všem, co udělal? Může to být o pocitu, že mě potřebuje? A jak se tohoto mentálního nastavení zbavit?
Že nás někdo potřebuje, může být na jednu stranu až opojné, avšak na druhou poněkud svazující. První varianta nám může sytit pocit, že jsme důležití, možná až obtížně nahraditelní. Disponujeme něčím, co je pro druhého cenné. Pod tím si můžeme opět představit celou řadu atributů.
Druhá varianta může být dle své intenzity omezující a více či méně vědomě manipulující. Malé dítě nás potřebuje, je na nás závislé, není v jeho možnostech se o sebe postarat samo. Jenže partner či partnerka není malé dítě. Je to dospělý člověk nesoucí za sebe zodpovědnost. Pak už je jejím či jeho vývojovým úkolem mentálně dospět a fungovat ve světě za sebe.
Dále se nabízí otázka, nakolik na onu notu pocitu, že nás partner či partnerka potřebuje, „naskakujeme“. Co to vlastně pro nás znamená, co to s námi dělá, do jaké míry si klademe na svá bedra mu nebo jí dělat průvodce dospělým životem a v podstatě druhého provázet za ruku. Může nám to například dávat pocit jistoty a kontroly nad vztahem.
Jindy je problémem vystupňovaný pocit zodpovědnosti. Vlastně se k druhému v určité míře vztahujeme jako k dítěti (otázka je, do jaké míry v nás tento pocit vyvolává svým vztahováním se k nám), nevěříme, že by to bez nás zvládl. A děti se přece neopouští, nenechávají se napospas svému osudu. Je to nezodpovědné a kruté. Jenže partner či partnerka jsou dospělí lidé, nesou zodpovědnost sami za sebe. Nelze ji přebírat za ně.
Motivace pro setrvání v nefunkčním vztahu je komplexní téma. Nabídli jsme si několik pohledů, jak se na ně dívat. Každý z nich bývá nápomocný v hlubším pochopení sebe sama a svých vnitřních pochodů. Následně pak můžeme pracovat na tom, aby pro nás vztah byl příjemným a bezpečným místem a sytil naše potřeby. Na základě toho je rozhodování, zda ve vztahu setrvat, nebo z něho vystoupit, o něco jednodušší. Jde ale o dlouhodobější proces a rozhodnutí by v nás mělo skutečně dozrát.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..