Špatný den

Právě vám bych tímto článkem chtěla říct, že vás chápu. A nedivím se – mě to zlobí taky. Ještě před pár lety mě to zlobilo mnohem víc. Vím, že někdy je fajn „pustit to“. Není ten správný čas. Možná je potřeba dělat něco jiného nebo si odpočinout, nedělat nic, a je to tak v pořádku. Je toho poslední dobou zkrátka moc, existuje důvod, proč mi to nemyslí. Není špatně, že teď nefunguju. Budu odpočívat a bude to v pořádku… To se snažím sama sobě říkat, když mi něco nejde. A podobná slova bych ráda předala čtenářům a posluchačům.

Ono totiž není samozřejmé ani obvyklé odpustit si, že nefungujeme. Přijmout, že je v pořádku, když nepodáváme žádný výkon, když selháváme, chybujeme, nepřemýšlíme. Vždyť jsme se vyspali, najedli, dali si kafe…, tak přece musíme fungovat. Nikdo na nás nebude čekat. Nikdo nám neodpustí, když uděláme něco špatně. Nikdo se nás neptá, jestli zrovna máme dobrý, nebo špatný den. Musíme pracovat, fungovat, jednat a myslet tak, jako vždycky. Jak od nás čekají ostatní… Takhle se to zkrátka dělá.

Někdy to prostě nejde

Míla se stará o svoji maminku. Hodně nemocnou maminku, a i když požádala mobilní hospic o pomoc, cítí ten obří tlak, strach a vyčerpání, které jí tato péče přináší. Čas od času hlídá vnoučátka. Chce pomoci své dceři. Snaží se to brát jako úlevu, změnu, ale uvědomila si, že se vlastně zase stará o někoho dalšího.

Míla má ráda svoji práci. Vždycky jí tam bylo fajn. Ale teď jako kdyby si to nedokázala užít. Nesoustředí se. Čím dál tím víc se bojí, že udělá nějakou chybu. Nikdy jí to tak nepřišlo. Co se změnilo? Jak to, že je tak ve stresu? Někdy cítí, jak jí buší srdce, a jako by se snad ani nedokázala nadechnout. Co je se mnou špatně?

Vždyť neřeším nic zvláštního. Většina mých kamarádek se stará o své rodiče i vnoučata a pracuje. To je přece normální… říká Míla sebetrýznícím hlasem. Trestá se za to, že to nezvládá. Vyčítá si, že nefunguje ještě lépe. Měla bych být lepší babička a dcera. Nemůžu být taková padavka. Musím tu být pro svoji maminku, dokud jen můžu. Musím pomoci dceři a vnoučátkům. Ti všichni mě potřebují. Vždyť to mají tak těžké.

Míla je na sebe tvrdá. Vidí bolest ostatních, ale na tu svoji zapomíná. Já přece nemám právo si stěžovat nebo se litovat… Jako bychom se na sebe naštvali dvakrát. Jako bychom si nemohli dovolit mít to chvilku těžké. Politovat se, říct si o pomoc, postěžovat si. Někteří lidé dokážou být velmi silní. Tak silní, že podpírají všechny ostatní a zapomínají, že mají právo myslet také na sebe a nechat si pomoci.

Musím si to vybojovat. Musím to zvládnout. Musím si tím projít a něco se naučit. Musím na sebe být tvrdá… Jako by chvilka slabosti, lítosti nebo pláče byla známkou něčeho špatného. Jako by to znamenalo, že jsme selhali a nenaplnili naši roli nebo povinnosti. 

Všem takovým myšlenkám, větám a prohlášením bych chtěla říct, že je tomu podle mě přesně naopak. Že přesně ony chvilky, kdy přijímáme, že jsme zkrátka jen lidé, kteří nemohou nést všechna těžká břemena sami, nás činí silnější.

Protože ono toho někdy zkrátka moc je. A většinou to není otázka několika těžkých dnů, během kterých zatneme zuby. Většinou jsou to týdny, měsíce, někdy i roky, kdy musíme být silní. Kdy musíme zvládnout něco těžkého, nečekaného, kdy vlastně bojujeme na více životních frontách.

Povinnosti, úkoly, požadavky nebo omezení přibývají postupně, mnohdy nenápadně. Do našeho životního baťůžku nakládáme jednu věc za druhou. Míle k starostem o nemocnou maminku přibyly starosti s vnoučátky a dcerou, jež se ocitla v nelehké životní situaci. A pracovní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně a pomalu se vrstvila jedna obtíž za druhou, až sama Míla cítila, že je na hranici svých možností a sil. Že už to sama nezvládá.

Někdo by teď mohl říct: No co, tak to měla Míla těžké, půjde si pro pomoc, odlehčí si a bude to fajn. No… kéž by. Kéž by to opravdu tak fungovalo. Jenomže to nejtěžší, co by se mělo odehrát, je, aby se Míla či kdokoliv jiný přestali trestat za to, že chvíli něco nezvládají, nestíhají nebo že něco nejde.

Co ty máš za starosti?

Vraťme se společně na začátek článku. K naprosto běžnému prohlášení: Dneska není den. Dneska mi to nemyslí a nechce se mi. Když tohle říkáte, jaká myšlenka přijde potom? Dělej se sebou něco. Zmobilizuj se. Zatni zuby a makej… případně jiné v mírnější formě? Nebo: To je v pořádku. Zítra to bude lepší – a když ne, nic se neděje. Je teď zkrátka těžší období. Opečuji se, ulevím si, jak jen to je možné. Nebudu na sebe tlačit. Naopak. Teď pro sebe udělám maximum dobrého, protože mám naloženo až hrůza…

Jestli vás tento článek vtáhl, myslím, že asi volíte první možnost. A já se nedivím. K té druhé je jen málokdo vedený. K tomu, že je v pořádku čas od času přinést pětku, selhat, dělat chybu, netrestat se za omyly. Že je v pořádku před něčím utéct, bát se, něco neudělat, selhat, zmýlit se, jít špatnou cestou, nebo dokonce nevykročit.

Takhle přece dnešní svět nefunguje. Měli bychom růst, pracovat, studovat, dělat smysluplné, naplňující aktivity, mít plnohodnotné vztahy, dobře vychovávat své děti a já nevím, co všechno ještě. Ale že bychom měli umět odpouštět sami sobě, dovolit si na něco nestačit, něco neumět nebo v klidu z něčeho odejít, něčemu nečelit a něčeho se bát, to se až tolik neučíme.

Mnoho z nás má v sobě obří strach, že jakmile vyskočí ze svého režimu, na chvíli poleví, stane se něco hrozného. Vidíme katastrofy na všech frontách. A okolí se mnohdy nebojí nás tím strašit: Co čekáš od nové práce? Myslíš, že tam to bude jiné? Neříkej, že chceš být bez práce! Jak si to jako představuješ? Kde budeš brát peníze? To mi nenamlouvej, že je to jen na chvíli! Víš, jak bude těžké zase naskočit?

Ty chceš nechat školy? Po těch letech?! Víš, co peněz nás to stálo? A tolik energie, co jsi do toho dal/a! Jak to myslíš, že to pro tebe nemá smysl? Co je to za hlouposti?! Prostě to dokončíš a je to. Nebo vůbec „povzbuzující“ věty: Copak ty můžeš mít za starosti, podívej se, jak to mám já! Ty si chceš stěžovat? Ty víš houby, co jsou to opravdové problémy…

No a tak zatneme zuby a jdeme dál. Ale to je škoda. Velká škoda. Mnohdy to ví naše tělo a dává nám to zřetelně najevo. Mnohdy to ví naše duše a začne mluvit skrze emoce, které třeba nemáme úplně pod kontrolou. Může se objevovat intenzivní pláč, protivnost, frustrace, hněv nebo agrese. Zkrátka to, co se děje uvnitř, vyčerpání, bezradnost a nedostatek sil, začne vycházet na povrch.

A já nechci říkat, že je na něco pozdě. To rozhodně ne, ale někdy by zkrátka bylo fajn poslechnout sebe samotné a začít odpočívat dřív, než se stres nasčítá a povede například ke zdravotním problémům.

Sami sobě přítelem

Velmi důležitým krokem je začít k sobě mluvit s kapkou větší vlídnosti. Teď je to opravdu těžké. Děje se toho hodně. Nestačí mi síly. Prostě to tak je. Cítím, že se potřebuji o něco nebo o někoho opřít. Na chvíli si oddechnout. Tímhle tempem to nejde dál. Je mi těžko, smutno, úzko, jsem bezradný/á. Potřebuji čas se nadechnout. Potřebuji získat odstup, energii, potřebuji trochu péče.

Ono to totiž mnohdy v životě je tak, že se zdánlivě neděje nic hrozného. Práce, rodina, děti, kamarádi, tělesné zdraví, psychické zdraví… mohou to být zádrhele v některé z těchto životních oblastí. Nachlazení, hádka, e‑mailové nedorozumění. Jako by se střádaly drobné šrámy a bylo toho zkrátka moc.

Nad vším můžeme mávnout rukou. Jenomže podle mě nevýznamný dlouhodobější stres neexistuje. Ne pokud trvá dlouho a nemůžeme jej vyřešit sami, vlastními silami nebo vlastním rozhodnutím. Míla napíná veškeré síly, aby na všech frontách pomohla a udělala maximum. Ale jako by její snaha vycházela nazmar a místo dobrého pocitu přichází frustrace, že nedělá dost.

A to má teda Míla jen tak všeho nechat? Její maminka se určitě o sebe nepostará a stejně tak nemůže přestat chodit do práce! A já taky ne… já taky nemůžu jen tak vynechat schůzky, povinnosti, musím zabezpečit chod rodiny, účty, domácnost. To nejde, jen tak si lehnout a nedělat nic!

Musíte toho mnoho. Ale možná, možná se najde alespoň nějaká činnost, kterou nemusíte. Zkuste chvilku hloubat. Jen tak tiše sedět, třeba i se zavřenýma očima, a přemýšlet, jakým způsobem vlastně žijete a zda se sami nesrážíte na kolena. Zda si sami nepřiděláváte nějakou těžkou práci či povinnost, kterou byste mohli alespoň na nějakou dobu pustit.

Možná ne – možná je vaše životní situace opravdu tak tvrdá. Ale mnohdy si opravdu můžeme hodně ulehčit my sami. Něco málo vynechat, omezit, zvolit jiný způsob práce. Využít pomoci z okolí. Snížit na nějakou dobu úvazek nebo práci změnit. Můžeme omezit kontakt s člověkem, který nám bere mnoho energie. Přestat vykonávat činnost za někoho, komu jsme původně chtěli ulehčit. Alespoň na chvíli.

Mluvím ze zkušenosti své i svých klientů. Protože když se tělo rozhodne, že už nebude fungovat, že už toho bylo moc, jinou možnost než zvolnit vlastně nemáme. Pak musíme…a někdy je nám možná líto, že jsme nezvolnili dříve.

Někdy jako by se všechno jen komplikovalo a nic nešlo tak, jak má. Když nemáme den, něco nám nejde a nefunguje, možná jen dostáváme znamení: odpočívej, nic nedělej, to nevadí, ono to zase půjde, až načerpáš síly. Až si odpočineš… a třeba až si necháš pomoci…

Ráda odkazuji na některé knížky, které i mně dávají porozumění různým životním situacím. A zde bych moc ráda zmínila autora Bessela van der Kolka a jeho knihu Tělo sčítá rány. Uvědomit si, co se v nás vlastně děje, vyžaduje dovednost, kterou můžeme nazvat být se sebou v kontaktu. Nepopírat své potřeby. Poslouchat se. Rozumět svému tělu, únavě, bolesti, námaze. Umět si dopřát to, co zrovna potřebujeme. A někdy ne jenom umět, ale umožnit a dovolit si to, co zrovna potřebujeme.

Protože někdy třeba jen potřebujeme spát. Odříct večerní akci s kolegy či s kamarády. Nebo naopak jít ven a provětrat si hlavu. Vstát od práce, která nás vtahuje na nekonečné hodiny. Je možné, že nepotřebujeme ani velké věci, jen chvíli třeba nedělat nic. Protože prostě není správný čas.

Možná se to někomu zdá až snové nebo nereálné. Jen tak si určovat, že zrovna teď nebudeme dělat nic. Protože je toho možná na nás moc nebo protože prostě není den. Jenomže když nebudeme sami poslouchat tyto drobné náznaky, které jdou zevnitř nás, troufám si říct, že si to naše tělo za čas rozhodne samo.

Pokud jste zrovna teď v těžkém období, sotva popadáte dech a dočerpáváte energii, zkuste na moment alespoň trochu zpomalit. Podívat se, jestli opravdu musíte uhánět tímto tempem. Jestli byste si nemohli dopřát kapku odpočinku, klidu, relaxace. Jestli byste nemohli mít nějaký čas pro sebe. Třeba to pak vše bude o něco snazší, snesitelnější nebo příjemnější.