Soucit sbližuje, hněv chrání

Nedávno jsem přemýšlel o odlišnosti hněvu v protikladu ke vzteku. Hněv a vztek totiž podle mě nejsou synonyma a nelze je volně zaměňovat, jak se často děje. A myslím si, že házet vztek a hněv do jednoho pytle „nevhodných emocí“ je zásadní chyba. Ba co víc, že je to součást jednoho velkého problému, který v západní společnosti v současné době máme s hranicemi (geografickými i těmi vnitřními) a pocitem bezpečí.

Vztek je emoce egocentrická. Přichází, když něco není podle našich představ, přání či potřeb. Vyrůstá na zklamání a živí se bezmocí. Hněv je ale něco úplně jiného. Přichází tehdy, když jsme svědky bezpráví: když to, co se děje, není fér. Hněv je tedy emoce úzce napojená na náš etický hodnotový systém – naše osobní chápání dobra a zla, správného a špatného.

Když jsem přemýšlel o hněvu, vzpomněl jsem si, že v tibetském buddhismu existují „hněvivá božstva“, Dharmapálové – ochránci dharmy, a tak jsem se rozhodl si o nich zjistit něco víc. Jen tak, pro případ. A objevil jsem něco, co mé přemýšlení o hněvu posunulo na další úroveň.

Jen stručně: Dharmapálové jsou ochranná božstva. Jsou zobrazována v děsivé podobě – mají většinou černou, modrou nebo rudou kůži, velké tesáky, obrovské oči, jsou ověšeni lebkami – a jde z nich strach. Přitom se nejedná o žádná strašidla a démony, jsou ztotožňováni s Buddhy a bódhisattvy. No a jeden z nejvíce uctívaných Dharmapálů (Mahákála) je emanací bódhisattvy Avalokitéšvary (bódhisattvy soucitu) a reprezentuje, a teď se podržte – hněvivý aspekt soucitu!

Hněvivý aspekt soucitu, to je něco, co mě zarazilo a nad čím jsem se musel pozastavit. Opravdu má soucit co do činění s hněvem? A najednou mi věci začaly dávat smysl – ano, soucit nejenže má, ale dokonce potřebuje hněvivý aspekt.

Brána k aktivní laskavosti

Zatímco vztek vychází z bezmoci, hněv je emoce mocná. Abychom mohli říct Dost! bezpráví, potřebujeme nejen soucit, ale i hněv. Ten nám umožňuje učinit bezpráví přítrž. Hněv je angažovaný, a je proto často startérem akce, která vede ke změně. Je to silný motor. A to se zdaleka netýká jen bezpráví, páchaného na nás nebo na druhých, ale i bezpráví, které pácháme sami na sobě.

V situaci, kdy například chcete přestat kouřit nebo chcete změnit svůj život k lepšímu, kdy máte pocit, že se sebou nezacházíte způsobem, jakým byste si zasloužili, je na místě aktivizovat hněv. Hněv je v takovém případě vlastně pozitivní emoce, protože má pozitivní důvod – hněváme se na sebe, protože nám na sobě záleží.

Hněv je tedy emoce, která pomáhá posouvat věci dál. Hněv na rozdíl od vzteku je tou silou, která vám dodá impulz i energii udělat krok ke změně. Hněv je rovněž aspektem, který nám může pomoci třeba v boji s bezbřehými výčitkami nebo s vnitřním kritikem. Právě hněv nám umožňuje říct si Dost, nedovolím, aby sis tady tohle to dělal. Dá se říct, že o soucit opřený hněv je bránou k aktivní laskavosti, která se neprojevuje jen slovy, ale i činy.

Hněv může být laskavý a spravedlivý (na rozdíl od vzteku), protože vzniká ze soucitu, zatímco vztek vzniká z lpění. Hněv je navíc atribut, který v mytologiích a náboženstvích různých kultur náleží i božstvům. I ve Starém zákoně najdeme zprávy o tom, jak "Bůh vzplál spravedlivým hněvem“, nebo se mi vybavuje archanděl Michael s mečem a další podobné obrazy.

V těchto symbolických obrazech vidíme určitý aspekt řádu a ochrany, který v současné době opomíjíme a jakoby ztrácíme. Hněv a soucit se nám od sebe vzdalují, a to je velmi špatné znamení, protože hněv potřebuje soucit a soucit potřebuje hněv. Hněv bez soucitu se snadno mění v nenávist (a stává se nespravedlivým) a soucit bez hněvu je zase naivní, zneužitelný (a zneužívaný), bezzubý vůči bezpráví, kterého je svědkem. Soucit hněv krotí, hněv soucit chrání.

Správně se naštvat

Aristoteles píše, že naštvat se umí každý, to je snadné. Ale rozhněvat se ze správného důvodu, správnou měrou, ve správný čas a na správnou osobu je obtížné a zvládnou to jen nemnozí.

A já myslím, že je to právě soucit, co dává našemu hněvu tyto parametry a umožňuje nám správným způsobem a měrou, ve správný čas napřít náš hněv správným směrem. Řečeno slovy mého oblíbeného autora Williama Saroyana: „Rozhněváte‑li se, hněvejte se dobře!“

Klíčové je soucit a hněv správně vyvažovat a dávkovat. I tam, kde koexistují, totiž dochází k disbalancím v podobě například opičí lásky (příliš málo hranic – tedy hněvu) nebo despotického autoritativního přístupu (příliš málo soucitu).

Když už mluvím o opičí lásce a autoritativním přístupu, napadá mě, že správný poměr hněvu a soucitu je klíčový i pro rodičovství. Hněv patří do výchovy. Patří třeba do chvil, kdy vaše dítě sype jinému kyblík písku na hlavu.

V takové chvíli je v pořádku říct důrazně a autoritativně dost, případně i jednat a vzít dítěti kyblík z ruky. Ale tím to končí – hněv se má vymezit a zastavit nepravost, soucit pak obstará prostor pro další kroky, protože umožňuje oboustranné porozumění.

Vymezování hranic

Bez ochrany hněvu jsme bezmocní při vymezování si svého životního prostoru, při hledání způsobu, jak žít svůj život vedle druhých a s druhými. Soucit spolu s hněvem nám také dává víc možností při uzavírání dobrých dohod.

Pokud jdete do jednání způsobem Takto to musí být, protože to tak chci!, vzniká tím mezi vámi a partnerem velká propast, protože v tomto modu máte před sebou jenom sebe, své vlastní potřeby. Jak byste mohli porozumět jeden druhému? Jak byste se s druhým mohli potkat? Teprve tam, kde je soucit a solidarita s druhým, je možné porozumění. A porozumění je první předpoklad dobré dohody.

Dalším předpokladem dobré dohody je ale schopnost vymezit podmínky, za jakých bude dohoda platit a co se stane, pokud budou tyto podmínky nedodrženy. A tady máme ve hře zase onen ochranný aspekt, který říká, že loajalita k dohodě není „zadarmo“ a není bez podmínek. A vědomí, že vstřícnost není automatická a má své hranice, zakládá vzájemný respekt.

To je důležité nejen na rovině společenské, ale i v rovině vztahové. Nezřídka se potkávám s klienty (častěji jsou to ženy), kteří jsou úžasně laskaví, vstřícní, spolupracující a… nešťastní. Nefungují jim totiž vztahy. Hodně dávají, ale téměř nic nedostávají. Očekávají vstřícnost za vstřícnost, ale to se neděje. A není divu. Co je samozřejmé, stává se neviditelným. Jejich vklad do vztahu se stává neviditelným, protože je „zadarmo“ a nezávislý na tom, jak se druhý bude chovat. A proto na nich protějšku přestává záležet.

Opět tu vidíme neschopnost ochránit se a vymezit se nejen slovně, ale i činy, která zase souvisí s hněvem. Hněv nám pomáhá říct: Pokud se nic nezmění, udělám toto a dostát tomu, když bude třeba. To pak pomáhá vrátit do vztahu respekt. Vztekat se nestačí. Vztek se obrací k druhému a tlačí na něj: Měl by ses změnit! Vztek tlačí na změnu tam, kde nemáme moc ji prosadit – u druhého. Hněv mobilizuje nás.

Jak ale hněv a soucit kombinovat v procesu osobní změny? Soucit a hněv pohromadě, to je pro mě koncept „soucitného bojovníka“ nebo rytíře, chcete‑li. Tato idealizovaná podoba ochránce dobra, cti a spravedlnosti je pro mě silovým obrazem, který ke mně promlouvá a který dává této kombinaci vlastností nějaký představitelný, byť idealizovaný tvar. Podobu, o kterou mohu usilovat. Hodnoty, které se snažím naplňovat. Váš obraz bude určitě trochu jiný, ale zkuste si najít ten svůj, který bude fungovat na vás.

Rozdílnost a ochrana

Myslím, že i pro naši společnost je důležité znovuobjevit schopnost vyvažovat soucit a hněv, protože to vnese se do našich životů daleko víc bezpečí a daleko efektivněji nám to umožní si spoluutvářet prostor pro společný život. Hněv sám o sobě nepomůže, musíme pěstovat i soucit, aby se nám nestávalo, že sklouzneme do nenávisti, ať už k sobě, nebo k druhým.

Využívejte celý web.

Předplatné