Soucit k sobě

Nejsi dost dobrá. Podívej se, co všechno dělá ona. A kde jsi ty? Nic neumíš pořádně. Nic nedokážeš. To, co zvládáš ty, zvládají všichni ostatní. A podívej se na ty špeky. Na ty divné vlasy, co máš. Komu myslíš, že se tohle může líbit? Partner je s tebou beztak jen z lítosti, říká si v duchu Alena.

Pavlovi zase často v uších zní: Nemáš jí co nabídnout. Uteče ti s někým lepším. Jsi žabař a vždycky jsi byl. Tvůj brácha je šikovnější, chytřejší i hezčí. Všichni ho mají radši. Nikdo tě neposlouchá. Nemáš žádný respekt. V rodině nic neznamenáš. Nezasloužíš si pozornost.

Pavel ani Alena nejsou sami, kdo zápasí – nikoliv s cizí osobou, ale sami se sebou. Tento boj může být velmi těžký, vyčerpávající a v mnoha situacích frustrující. Ze svých vnitřních dialogů jsou už vyčerpaní. Ve chvílích, kdy by potřebovali zklidnit, pohladit, pochválit, dodat odvahy, podpory a porozumění, přijde facka. A to od nich samotných, čímž je všechno ještě těžší.

Vnitřní hlas

Dá se s tím vůbec něco dělat? Dá se hlas našeho vnitřního kritika alespoň ztlumit? Porozumět, proč si to děláme? Osobně věřím, že dá, i když to nemusí být lehká cesta. Ale byla by škoda to vzdát a uvěřit hlasu, který může být sice důrazný a hlasitý, ale ve stejné chvíli naprosto mylný.

Možná si teď říkáte: Vždyť vy o tom „hlasu“ mluvíte jako o nějaké další osobě. To ale není cizí hlas – jsme to my sami. A ano, máte pravdu. Vnitřní kritik je naší součástí. Ale pojďme si ho na moment představit jako někoho, kdo žije vedle nebo uvnitř nás. Kdo k nám promlouvá a my promlouváme k němu.

• Zkuste jej zhmotnit. Do postavy, zvířete, mytického stvoření. Do čehokoliv, co vám vyskočí na mysli. Můžete jej zkusit i pojmenovat, nakreslit nebo jinak umělecky ztvárnit.
• Už jen teď by mě zajímalo, jak váš kritik vypadá. Je malý, velký, mladý, starý? Je vám sympatický nebo odporný? A jak vy se vůči němu cítíte staří? Zažíváte vůči němu nějakou emoci?

Možná se vám nedaří vnitřního kritika k ničemu připodobnit. To vůbec nevadí. Je to jen jedna z možností, jak s ním navázat dialog. Jedna z technik, kterou bych zde ráda čtenáři nabídla.

Původně tuto techniku externalizace přinesla narativní psychologie. To, co nás trápí, vyjmeme ze svého vnitřního světa. Oddělíme to od nás samotných a sledujeme, jak tento symptom, toto naše trápení, funguje. Rodinní terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková popisují externalizaci jako postup, při kterém se v mysli důsledně odděluje příznak od osobnosti. Jde o to, že na příznak pak můžeme nahlížet s větším odstupem a lépe se s ním tak vypořádat.

S vnitřním kritikem opravdu často bojujeme. A často mu také podléháme, jelikož přesně ví, kam dloubnout, na jakou nedokonalost poukázat. Zná naše citlivá místa, naše nejniternější obavy a s chutí nám je potvrzuje. Obvykle jsme vůči němu maličcí, nevýznamní, bezcenní a není vůbec snadné mu argumentovat.

Vnitřní kritik je mistrem ve svém oboru. Často dělá svoji práci velmi pečlivě a důkladně. Shodí každý náš úspěch, kompliment, každou pochvalu. Jako bychom z ničeho nemohli mít opravdovou radost.

• Pokud jsme si jej zkusili externalizovat, představit si před sebou či vedle sebe, další krok může být začít s ním diskutovat. Zahájit dialog. Zpochybnit jeho pravdy.
• Dobré může být zkusit si napsat na papír před sebe vše, co říká, nebo to alespoň nahlas přeříkat. Už jen když tyto drsné a kruté věty vyslovujete či píšete, jako by trochu ztrácely na pravdivosti. Jako byste je lehce zpochybnili. Možná vidíte jejich absurditu, přehnanou krutost a nemilosrdnost.

Jedna z nejhorších věcí, které pro sebe můžeme udělat, je držet si vnitřního kritika jen u sebe v hlavě, bez zpětné vazby, pouze v myšlenkách. To je pro něj podhoubí jako stvořené k tomu, aby si dělal, co chce. Nemusí čelit realitě, že říká nesmysly.

Co mi jde?

Teď vám položím jednoduchou otázku: V čem jste báječní? Doufám, že teď mě v mysli zahrnujete smrští vašich charakteristik a řádně se chválíte. Někteří z nás ale na tuto otázku nemohou najít slova. Možná se i červenají a potí se. Je jim v tom nepříjemně, jako kdyby pochválit se bylo něco špatného.

V češtině máme rčení samochvála smrdí. Já s ním hrubě nesouhlasím. Samozřejmě všeho moc škodí, ale být si vědom svých předností a umět jich využívat je báječná, životu velmi prospěšná dovednost. A rozhodně bychom si ji měli v sobě hýčkat.

Měli bychom svému vnitřnímu kritikovi oponovat a nenechat mu tolik duševního prostoru. Měli bychom jeho tvrzení rozporovat. Být si vědomi svých předností přináší úlevu. Vždy na sobě můžeme najít věci, vlastnosti či nedostatky, které nám vadí, to ale neznamená, že nemáme i tu pozitivní a báječnou část osobnosti. Takže co vás teď napadá?

• V čem jste dobří?
• Za co si vás váží vaši přátelé a rodina?
• Co vám jde?
• Kdy jste dostali pozitivní zpětnou vazbu od okolí?
• Jak jste na tuto zpětnou vazbu reagovali?

Možná jste doposud nad chválou či komplimentem mávli rukou, sami před sebou je shodili. Zkuste ale na moment věřit, že blízcí vám říkají pravdu. I chválu můžete začlenit do svého života a neznamená to, že jste samolibí či narcističtí. Můžete se ocenit a pochválit – a je to tak správně.

Jsme zvyklí přemýšlet o tom, v čem jsme horší, ošklivější a co nám nejde. Nejspíš bychom měli více běhat, cvičit, vydělávat víc peněz. Měli bychom lépe stíhat práci, péči o sebe, partnera a děti. Měli bychom umět brát život s nadhledem, lehkostí a užívat si jej. Měli bychom být báječní jako ti druzí. Ideál je na dosah a musíme se jen víc snažit. Být lepší. Neselhávat. Bičovat se a dosáhnout těch samých výsledků jako naše vzory.

Určitě cítíte tu beznaděj a marnost. Tu nereálnost požadavků, které na sebe kladou Pavel, Alena a mnoho dalších lidí. Tudíž, zkuste se teď uvelebit v nějakém pohodlném křesle či na pohovce. Zavřete oči a přemýšlejte:

• Co všechno už jste dokázali?
• Kam jste díky vlastním silám došli?
• Komu jste ve vašem životě pomohli?
• Jaký dobrý skutek jste pro někoho udělali?

Věřím, že jste našli alespoň na jednu otázku odpověď. Pochvalte se za to. Teď. Nahlas. Před sebou. Nejsou to malé věci, ale často je bereme jako samozřejmé: To by přece zvládl každý. Nedělám nic speciálního. Není důvod se za to chválit. Já ale myslím, že je. Protože podle mě sebechvála nesmrdí. Když je jí moc, může z ní bolet hlava, ale pokud je v rovnováze, stává se pro nás i naše blízké příjemnou potěchou.

Vědomý soucit

Alena i Pavel bytostně uvěřili všemu negativnímu, co jejich vnitřní kritik říká. Tolik let vůbec nerozporovali jeho tvrzení, neptali se, jestli má pravdu, nebo ne. Prostě to tak bylo.

Jakákoliv chvála z jejich nebo cizích úst se míjela účinkem. Pokud to cítíte obdobně a na chválu je ještě příliš brzy, dobrý mezistupeň může být soucit. Tolerance a shovívavost k vlastním nedokonalostem. Umění odpustit si. V psychologii dokonce vznikl celý směr, terapeutická teorie vycházející z vývojové psychologie, buddhismu a teorie attachementu nazývaná Compassion‑Focused Therapy.

Jejím cílem je za pomoci meditace, přítomného okamžiku, imaginace a sebeuvědomění zvyšovat soucit k vlastní osobě. Jsou zde využívány buddhistické myšlenky, které člověku pomáhají pustit minulost a soustředit se na to, kde aktuálně jsme a s jakými lidmi. Slyšet, co nám skutečně říkají, a zároveň opustit domněnky, které jim vkládáme do mysli my sami.

Nemusíme předstírat, že se radujeme z toho, jací jsme. Že jsme přešťastní nebo že si na sobě vážíme vlastností, pro které od ostatních slyšíme jen kritiku. Možná prozatím jen stačí, když budeme dýchat. Když si uvědomíme, že minulost už byla a budoucnost máme ve svých rukou. Budeme chvíli přítomni sami v sobě a odpustíme si věci, které se nám nepodařily. Když si na chvíli přestaneme vyčítat chyby či neúspěchy, které se staly už kdysi dávno.

Možná jsme v životě párkrát selhali, mýlili se nebo učinili kroky, kterých teď litujeme. Nicméně přítomný okamžik nám přece jen dává kapku svobody. Možnost posunout se a nechat minulost minulostí. Dopřát si volný nádech a výdech. Vykročit jinak a jinudy. Už jen toto pomyšlení může přinést úlevu. Už jen to může našeho vnitřního kritika na chvíli umlčet. Protože když neargumentuje minulostí, často mu docházejí slova.

Kritik ničí vztahy

Jestliže jsme po většinu dne masírováni myšlenkami, že nejsme dost dobří, hezcí a výkonní, obvykle se porovnáváme s našimi známými, kolegy, přáteli i nepřáteli. Drsná kritika nás často vzdaluje od ostatních: odsoudíme sami sebe daleko dřív a tvrději, než by to udělal někdo jiný.

V tomto ohledu je dobré opět se pokusit být v přítomnosti bez nároků na to, co bychom měli říkat nebo dělat. Nechat druhému prostor na vlastní názor. Zkusit chvíli počkat s automatickým předpokladem, že jsme špatní či trapní, zvlášť pokud jsme takovou zpětnou vazbu od nikoho nedostali.

Pokusit se soustředit na to, co nám druhý opravdu říká, jak se k nám chová a co dělá. Odpoutat se od vlastních myšlenek a připoutat se myšlenkami k druhým. Nedomnívat se, co si myslí, ale nahlas se jich zeptat. Potvrdit si realitu. Třeba je o moc vlídnější a tolerantnější, než bychom se vůbec odvážili doufat.

Vím, takhle to vypadá snadně. A zmiňovala jsem, že práce s vnitřním kritikem nebývá jednoduchá. Stále jsme to my. Naše vlastní trpké zkušenosti posbírané v dětství, přesvědčení, která nám blízcí lidé vtloukali do hlavy. Dojmy, které jsme nastřádali, pečlivě uložili a ony k nám teď hlasitě promlouvají a přesvědčují nás o všem, co nezvládáme a v čem nejsme dost dobří.

• Při dialogu s kritikem nám může hodně pomoci bezpečná pozitivní zkušenost. Zpětná vazba o nás samotných, kterou si dopřejeme. A co myslím tím bezpečná?
• Můžeme se zeptat naši blízkých, kamarádů, kolegů, rodiny – lidí, kterým věříme, jak na ně působíme, v čem vynikáme, čeho si na nás váží. Můžeme rozšířit náš zúžený pohled. Hlas, který vychází zevnitř nás, má svou sílu, ale to neznamená, že musí mít pravdu.

Dost možná k něčemu sloužil dříve. Třeba nás vnitřní kritik nutil k výkonům, snažil se udělat z nás někoho šikovného, motivoval nás. Ale teď, v tento okamžik, v této životní fázi nadělá víc škody než užitku. Možná už nemusí znít tak hlasitě, bránit nám navazovat vztahy, odpočinout si nebo se pochválit. A rozhodně nám nemusí bránit mít se rádi.

Pokud jste v situaci, kdy máte pocit, že vás vnitřní kritik válcuje při každém nádechu, nebojte se vyhledat terapeutickou pomoc. Jestliže vám nedovolí ani na moment uvěřit, že tak, jak jste, máte světu co nabídnout, nechte si pomoci. Není to přehnaná samochvála, ale důležitá potřeba vážit si sebe, vědět o své hodnotě a umožnit si žít spokojeně.

Vnitřní kritik dokáže zastínit skutečnost, nafouknout ramena a drtit nás svým hodnocením. A přitom realita a hodnocení ostatních je velmi pravděpodobně daleko soucitnější, vlídnější a pozitivnější. Kritik nám dokáže dát klapky na oči. A byla by škoda kvůli němu to krásné, co v nás je, nespatřit.