Sopka před výbuchem

Považujete se za celkem klidného a vyrovnaného člověka. Ale jednou za čas se vám stane, že přijdete domů a seřvete partnera za to, že nechal na stole použitý hrnek od snídaně. Zavolá vám babička a stěžuje si, že v seriálu odešla její oblíbená postava, a z vás vyklouzne jízlivá poznámka, že její starosti byste chtěli mít. Do běla vás rozpálí i to, že je výtah v nejvyšším patře, když už tak moc chcete domů. Najednou jako byste to nebyli vy. Nepoznáváte se. Z flegmatika je najednou čertík připravený vyskočit z krabičky.

Začíná to obvykle nenápadně. Máte za sebou několik náročných dnů, týdnů, možná i měsíců a kromě složitých úkolů v práci a otrávených kolegů se ještě přidá dítě s poznámkou ze školy. Cítíte, jak se to ve vás vaří jak v papiňáku. Do poslední chvíle to zvládáte, až z ničeho nic vybuchnete.

Najednou se nepoznáváte. Seřvete šéfa, dítěti vlepíte facku a mámě vztekle prásknete telefonem. V tu chvíli na vás dotyčný zírá a absolutně netuší, co se děje. A vy taky ne. Šéf vám pouze sdělil, že teď na vás nemá čas, dítě si neuklidilo hračky a máma se jen zeptala, jestli se taky někdy zastavíte.

Stoupající hladina

Když jednou za čas trochu uberete, hladina stresu se možná na chvilku zklidní a zvenku to vypadá, že je všechno v pořádku. Ale vy vevnitř cítíte, že sopka jen na chvilku usnula. Výbuch doutnající sopky přijde jakoby z ničeho nic. Protože sice cítíte, že je toho na vás moc, ale nevíte, kde by šlo ubrat, nebo přesvědčujete sami sebe, že to ještě zvládnete.

A pak přijde to „něco“ – půlcentimetrový pohyb tektonické desky. Partner dopil mléko a nekoupil nové. Bum prásk, v sopce se začnou ozývat děsivé zvuky a vařící láva se chrlí ven. Nevybírá si a páchá škodu na všem, co jí přijde do cesty. Jste v šoku stejně jako oběť vašeho hněvu. Pomalu vám začíná docházet, že jste to přehnali. Je vám to líto a možná jste naštvaní už i sami na sebe.

Stres funguje podobně jako zákon o zachování energie. Energii nelze vytvořit ani zničit, dá se pouze přetransformovat na jiný druh. Stres je vlastně taková forma energie. Ukládáme si ho do vnitřních baterek, a když už není kapacita na uschování, musíme baterky vybít. Někdo se vybije ve sportu či jiné fyzicky náročné aktivitě, další dá svou energii do hraní počítačových her, jiný je schopný ji přeměnit při meditaci či čtení.

Nesmíme ale zapomínat, že o tom, jak bude energie využitelná, rozhoduje také napětí. Pokud je napětí příliš vysoké, je nebezpečné a energie z něj je v podstatě nepoužitelná. Když se napětí sníží a energie se nám dostane z drátů vysokého napětí až do zásuvky, máme široké spektrum, jak takovou energii využít.

Vidíte podobnost se stresem? Rozčílí vás šéf a vy na něj vyjedete – je to nebezpečné (s ohledem na váš vztah) a nepoužitelné (problém to stejně nevyřešilo), možná i kontraproduktivní. Optimální hodnota stresu nás motivuje k tomu, abychom něco změnili – vadí mi neumyté nádobí, tak ho dojdu umýt. Jenže právě ta optimální hodnota se špatně udržuje a navíc se neustále mění dle aktuálních podmínek.

Stres, vnímáme‑li ho jako určitý signál, že se kolem nás něco děje, může být šikovným pomocníkem. Pokud je ho moc najednou anebo ho dlouho (více či méně úspěšně) ignorujeme, nastřádá se a z dobrého sluhy se stává zlý pán.

Tři stadia stresové reakce

Lékař Hans Selye, dnes považován za otce moderního zkoumání stresu, popsal v roce 1936 generalizovaný neboli všeobecný adaptační syndrom (GAS). GAS nám říká, jak reagujeme na stres, proto je někdy označován obecně jako reakce na stres.

Kdykoliv se dostaneme do kontaktu se stresorem, kterým může být cokoliv (rozchod i svatba, onemocnění v rodině i narození dítěte, ale i nespokojenost v práci či „pouze“ nepovedená zkouška), spouští se v těle stresová reakce, která slouží k tomu, abychom mohli problém vyřešit. Jenže ne vždy se to daří. Dle Selyeho má stresová reakce tři stadia:

1. Poplachové stadium: Pomoc!

Při prvním kontaktu se stresorem se nám v těle během milisekund spustí spousta chemických reakcí. Slouží k tomu, abychom mohli se zdrojem stresu bojovat, nebo od něj utéct (tzv. fight or flight). Můžeme u sebe pozorovat silnější bušení srdce, zrychlené dýchání, napětí ve svalech či pocení. V těle se nám toho však děje mnohem více a je to pro celý organismus extrémně náročná situace. To, co jsme schopni takto výrazně cítit, je jen špička ledovce.

Toto stadium obvykle netrvá příliš dlouho, ale může se v některých případech protáhnout. Pokud jsme se stresoru úspěšně zbavili, tělo se vrací zpátky do běžného fungování (homeostázy), pokud ne, dostáváme se ke druhému stadiu.

2. Stadium adaptace: Jak se s tím vyrovnám?

Pokud stresor na organismus působí delší dobu (třeba i ve snížené intenzitě), hledáme na vědomé i nevědomé úrovni možnosti, jak se s danou situací vyrovnat. Necítíme už akutní projevy jako v poplachovém stadiu, ale mnoho z těch reakcí v těle stále probíhá – i když v nižší míře. Organismus se nadále snaží být připraven k maximálním výkonům, protože se stále cítí být ohrožen. Jenže zároveň potřebuje odpočinek, který si ale dle dostupných informací z těla i mysli nemůže dovolit.

Ve fázi adaptace stále probíhají velmi energeticky náročné procesy, které se navenek projevují např. podrážděností, nespavostí, únavou, různými bolestmi (svalů, zad), vyšším krevním tlakem, zhoršenou imunitou nebo třeba tloustnutím i bez změny jídelníčku (při stresové reakci tělo nemá možnost správně trávit a využít živiny – spíš ukládá, protože to vypadá, že energie bude potřeba v budoucnu).

Toto stadium může trvat minuty i roky – záleží na tom, s čím se potýkáme a jestli jsme schopni najít řešení situace. Organismus nám (ne)nápadně naznačuje, že pokud s tím něco neuděláme, přestane sloužit. Kontrolka v autě svítí, jedete na rezervu. Pokud nenajdete způsob, jak doplnit palivo anebo (ideálně) jak se stresoru zbavit, blížíte se mílovými kroky k nevyhnutelnému.

3. Stadium vyčerpání: Už nemůžu dál

Pokud jsme stresoru stále vystaveni a nenašli jsme, jak se s problémem vyrovnat, dochází k úplnému vyčerpání. Došly energetické zásoby, tělo zkrátka nemá kde brát. Dochází ke zhroucení, v krajním případě i ke smrti. Projevy zhroucení jsou velmi různorodé. Mezi nejznámější patří infarkt a mrtvice, propuknutí deprese nebo jiného psychické onemocnění. Organismus prostě přestane fungovat, protože už nemá zdroje. Auto se zastavilo, došel benzín a prostě se nejede dál. Zhroucení a úplné vyčerpání je vlastně takovým posledním záchytným bodem.

Člověče, zastav se

Ale co s tím? Možná si uvědomujete, že vás čeká ještě daleká cesta k vytyčenému cíli, ale síly strašidelně rychle docházejí. Zkuste se tedy na chvilku vědomě zastavit, než vás zastaví to, že došla energie. Jen třeba na minutu, ale klidně můžete cvičení protáhnout i na čtvrt hodiny. Udělejte sami sobě laskavost a buďte chvilku tady a teď, sami se sebou (instrukce ke cvičení najdete níže).

Všechny relaxační techniky jsou určeny k tomu, aby optimalizovaly fyziologické procesy v těle. Fyziologické – tedy takové, které jsou našemu tělu vlastní a prospěšné. Relaxační techniky jsou vlastně takové finty, abychom si mohli na chvilku odpočinout od všeho, co nás vyčerpává.

Poplachovému stadiu nemůžeme úplně zabránit, ale adaptivní fázi můžeme poměrně dobře ovládat. Některého stresu se nemůžeme zbavit úplně, ale pomocí relaxačních technik a dalších jiných forem boje proti stresu dáváme tělu zprávu, že nyní nemusí běžet na 110 procent – naopak, teď je čas na zklidnění a síly se nabírají. Jsme na benzínce, čepujeme palivo a možná i trochu umyjeme okno, abychom lépe viděli.

Jednou za čas je však potřeba také větší údržba. Buďte k sobě pozorní a najděte si svoji kontrolku, která vám včas připomene, že je potřeba zase na chvilku zastavit a doplnit zásoby.