Sólo rodič

Sociologové hovoří o osamělém rodiči tam, kde druhý buď v rodině nikdy nefiguroval, zemřel, anebo se rodiče rozešli a dítě zůstalo v péči jen jednoho. V Česku žije 210 tisíc osamělých rodičů, kteří vychovávají více než 336 tisíc dětí. Většinu z nich (téměř 90 %) tvoří ženy. Samotný termín osamělý rodič či neúplná rodina evokuje, že tu někdo chybí.

Někdy se můžeme setkat s termínem sólo rodič, což nezní tak smutně. Vlastně to trochu evokuje singles – osoby, které žijí dobrovolně samy, bez partnera a bez dětí. Jde ovšem o zásadní rozdíl, v mnohém dokonce opačný extrém. Dospělý bezdětný člověk bez partnera má obrovskou svobodu. Splní pracovní povinnosti a pak si dělá, co chce, kdy chce, kde chce a s kým chce. Svobodně se pohybuje, může dělat spontánní rozhodnutí.

Dítě však tuto svobodu převrátí v pravý opak, sólo rodič se stává nejméně svobodným člověkem. Večer co večer sedí doma, a pokud se nenašel v rukodělných činnostech, s největší pravděpodobností se musel vzdát svých koníčků. Tancovat, hrát volejbal, chodit do kina, zpívat ve sboru, vymetat bary či horolezit s dítětem dost dobře nejde, komplikovanějším se stane též veškeré cestování.

Formální osamělost přitom nemusí znamenat skutečnou osamělost a naopak. Znám matky (i pár otců), kteří sice nemají partnera, ale v péči o potomka se intenzivně angažuje širší rodina. Nejčastěji bydlí osamělý rodič v domě se svými rodiči a ti mu s dětmi intenzivně pomáhají: vyzvedávají je ze školky nebo školy, vodí je na kroužky, pečují o ně, když jsou nemocné… Babička s dědou v jednom domě navíc pro vnoučata vcelku dobře fungují i jako vzor partnerského vztahu.

Na druhé straně znám řadu matek, které žijí v manželství, ale jejich muž je pracovně či jiným způsobem tolik zaneprázdněný, že jsou na dítě či děti prakticky samy. Nemusejí sice řešit existenční otázky, ale děti a domácnost jsou pouze na nich. Dále v článku se zaměříme zejména na rodiče osamělé z psychosociálního hlediska, tedy takové, kteří se nemají o starosti ohledně dětí s kým dělit.

Pro rodiče větší zátěž

Zásadním, logickým a samotnými rodiči nejčastěji zmiňovaným důsledkem toho, že jsou na dítě či děti sami, je obří zátěž.

• Nemám žádný osobní život. Za ty roky jsem si úplně odvykla. Je ze mě taková mašina, která jede. Kdyby se mi objevil nějaký volný čas? Už bych ani nevěděla, co s ním.

Následuje úzkost ze vší té zodpovědnosti, zda to zvládnu a co by se dělo, kdyby mi něco bylo. I obyčejná viróza je problém, když si nemůžete lehnout. O malé dítě se postarat musíte, i pokud vás postihne angína, migréna nebo třeba střevní chřipka.

Náročný bývá zejména náhlý odchod partnera. Ať už partner zemře, nebo od rodiny odejde, protože si našel někoho mladšího, krásnějšího, vtipnějšího či v různém smyslu bohatšího, pro opuštěného je to velmi náročné emočně i prakticky. Pocit zrady, hněv, smutek, osamělost. Ztráta důvěry v blízké vztahy, životní jistoty… A do toho ještě všechny ty praktické záležitosti!

Zatímco muži mívají po odchodu partnerky starosti zejména s domácími pracemi a péčí o děti, ženám přidělává víc vrásek finanční zajištění rodiny. Obojí souvisí se stereotypním rozdělením rolí – stále jsou to většinou ženy, kdo obstarává v rodinách s malými dětmi domácnost, a muži, kdo vydělává.

A když pak zůstane jeden na vše, mívá logicky větší problém s tím, nač není zvyklý. Muž, který si sám občas něco ohřál, má najednou zajišťovat den co den vyváženou, zdravou a chutnou stravu. A žena, jež v souvislosti s narozením potomka přerušila kariéru, do ní má najednou naskočit. I samotné shánění práce je náročné:

• Už na to, abyste chodila po pohovorech, potřebujete hlídání a na to hlídání potřebujete peníze. Ty ale nemáte, protože zatím nemáte práci…
• Málokterý zaměstnavatel je ochoten vzít matku, notabene svobodnou matku. Jasně, že se nesmějí ptát, jak to máte. Ale samozřejmě to zjišťují; taky bych zjišťovala.
• Když už vás někdo jako samoživitelku zaměstná, musíte pak všechno ustát. Jednak jste vázaná vděčností a jednak tu další nejistotu a martyrium pohovorů prostě nechcete opakovat.

Podobné je to se sháněním bydlení. Osamělé matky jsou často předsudečně podezřívány z finanční neschopnosti. U otců tomu tak obvykle není, ti bývají považovaní spíše za hrdiny. Vendula vypráví svou zkušenost z letošního jara, kdy se rozcházela s manželem:

• Nejdřív jsem hledala byt já a to se ukázalo jako velmi problematické. Jakmile pronajímatelé zjistili, že mám dítě, začali couvat. Bylo znát, že mají pochybnosti, zda budu schopná platit nájemné, prostě proto, že jsem matka, mám dítě a nemám stálé zaměstnání. Když se pak o ty samé byty zajímal manžel, nebyl problém. Přitom ani on nemá stálé zaměstnání a dítě má stejné jako já. Jeho však z insolvence nikdo nepodezíral.

Vedle větší zátěže čelí sólo rodiče též vlastním úzkostem. Zvládnu to všechno? Vydělám dost? Co když se mi něco stane – kdo se pak o mé dítě postará? Čelit takovým obavám z budoucnosti nebývá snadné.

Pro děti větší riziko

Neblahé důsledky má absence druhého rodiče i pro děti. Když zbyde na výchovu jen jeden, víc na něm záleží. Na jeho lásce, přístupu, chybách, vlastnostech a schopnostech. Na jeho financích. Prostě není, kdo by se podílel, podporoval, kompenzoval nedostatky, výpadky a chyby, vyrovnával tendence sklouzávat k nějakému extrému. Všechny problémy a slabá místa rodiče proto snáze vystoupí na povrch a potomky ovlivní. Mnozí rodiče si to uvědomují – což je skvělé, neboť se tím zmenšuje riziko nevědomého poškození dítěte. Na druhou stranu jde však o další pramen rodičovské úzkosti.

I když je sólo rodič milionový, dětem žijícím v neúplné rodině schází vzor partnerského vztahu. Jak se k sobě jako partneři chováme, jak projevujeme svou lásku, spolupracujeme, dohadujeme se, řešíme problémy. Jak se podporujeme, žárlíme, urážíme se, chválíme i kritizujeme. Jak se usmiřujeme. Jak snášíme chyby toho druhého, jak se přizpůsobujeme a vymezujeme… To vše děti jen tak mimochodem od nejranějšího věku vnímají a formují svá nevědomá očekávání. Pozorují nás, vstřebávají vzory chování a časem si na to i utvářejí svůj názor. Děti sólo rodičů o tento nejbližší a nejintenzivnější vzor přicházejí.

Dalším rizikem je přebírání role chybějícího rodiče. Rizika jsou zvláště v rodinách, z nichž odejde jeden z členů rodičovského páru náhle a kde děti už nejsou úplně malé. Pro rodiče, který nikdy nevařil, je pak opravdu velmi náročným a stresujícím úkolem denně připravovat jídlo. Pro toho, kdo se nikdy nestaral o technické záležitosti, je zase těžké převzít tuto agendu a tak dále. Empatické, schopné ‑náctileté dítě dokáže zvládnout některé činnosti snadněji než rodič.

Zejména nejstarší dítě téhož pohlaví bývá někdy tlačeno, ať už vlastní potřebou a zodpovědností, či dokonce samotným opuštěným rodičem, aby převzalo roli, zaplnilo chybějící místo. Svůj díl sehrává i empatie k rodiči, který to nedává. Odejde‑li matka, která vařila, prala a připravovala mladším dětem svačiny, je dost možné, že se úkolů nezhostí otec, ale dospívající dcera. V rodině, z níž odešel otec, který vše po technické stránce spravoval, převezme drobné opravy v domácnosti adolescentní syn.

Svým způsobem je dobře, že veškerá zátěž spojená se ztrátou otce nebo matky nepadne na bedra pouze zbylému rodiči. Zároveň je však třeba zvažovat míru zátěže kladené na odrostlejší dítě. Dospívajícímu musí zůstat čas na relaxaci, koníčky a kamarády, aby neměl zodpovědnosti příliš.

Vždy špatný dopad na dítě má, pokud jsou na ně kladeny nároky, aby nahradilo chybějícího partnera na emoční rovině. To je nemístné a přehnaně zatěžující – dítě je nuceno předčasně vyspět a vystupovat v roli, jaká mu nenáleží. Potomek není partner ani kamarád, zbylý rodič mu nemá co vylévat své srdce, vyžadovat soucit a utěšování, podíl na rozhodování v důležitých otázkách či výchově sourozenců. Může se ovšem zeptat na názor, požádat o pomoc a třeba i zatížit nějakou povinností.

Představme si dvě odlišné reakce na situaci, kdy sólo rodič nestíhá dvakrát v týdnu vyzvednout pětiletého syna ze školky. Přítomna je dcera, které je šestnáct.

1. „Ty máš v pondělí a středu odpoledne volno, viď? Bude potřeba, abys vyzvedávala bráchu ve školce a byla s ním, než v sedm přijdu.“
2. „No to je hrozný. Já ho prostě nestihnu vyzvednout! Co mám jako dělat?! Já se z toho zblázním! Ten váš otec, ten…“

První reakce je autoritativní, nicméně jde o tu lepší variantu. V druhém případě empatickému dítěti stejně nezbyde než matku zachránit, navíc ale musí sledovat, jak se jeden rodič ze vcelku banálního problému hroutí, a poslouchat nadávky na toho druhého.

Samostatnější, zodpovědnější

Popsaná rizika znějí asi drsně, ale rozhodně to není tak, že by děti v neúplných rodinách nemohly prospívat. Znám i takové neúplné rodiny, jimž se po odchodu otce či matky ulevilo. Existují totiž bohužel také násilničtí, despotičtí či všelijak jinak osobnostně patologičtí rodiče, kteří představují pro své partnery i potomky nebezpečí. A další sice nejsou násilničtí, ale tak líní a nezodpovědní, že jsou pro rodinu zátěží. Často přitom jde o neschopnost sekundární, danou nějakou závislostí.

I v případech, kdy partner nebyl vyloženě problémový, zmiňují občas matky a otcové určité výhody sólo rodičovství:

• Můžete si dělat věci po svém, nikdo vám do toho nekecá, nikdo nerozporuje vaše rozhodnutí, pravidla, výchovné metody.
• Mám s dětmi nadstandardně dobrý vztah, který bych neměl, kdyby tu žena stále byla. Než zemřela, byl jsem typický víkendový otec. Přes týden jsem pracoval a neměl na děti čas. Kdyby mě okolnosti nedonutily, asi by se to nezměnilo.
• Po manželově odchodu jsem se musela naučit spoustu věcí, hlavně být víc samostatná, rozhodovat. Cítím se teď sebevědomější.
• Děti jsou už dospělé a čím dál častěji si uvědomuju, jak jsou zodpovědné a samostatné. Výrazně více než jejich vrstevníci, řekla bych. Myslím, že je to i tím, že se občas musely postarat o sebe a o domácnost, protože já to všechno s prací prostě nestíhala.
• Oproti svým spolužákům jsou moje děti skromnější. Více si váží věcí i vztahů, protože vědí, že není samozřejmost, že něco máme a že se máme. Když po něčem touží, dokážou si na to počkat a zapojit se. Syn chodí na brigády, dcera loví krásné oblečení v second handech a velice zručně háčkuje.

Ne že by popsané výhody převýšily nevýhody. Autoři výroků by si to takto sami nevybrali. Určitě je však dobré, když si vedle těžkostí a negativ dokážeme uvědomit, že daný stav má i své světlé stránky. V navazujícím článku se podíváme na to, co mohou opuštěné matky a otcové udělat, aby podpořili pozitiva a co nejvíce umenšili negativa svého postavení.