Smutek a hněv

Mladý muž, říkejme mu Pavel, mě požádal o konzultaci týkající se výchovy čtyřletého syna. Nečekaně přichází i s partnerkou Katkou. Mladí, hezcí, inteligentní, úspěšní. S sebou mají pětiměsíčního Lukáška, Marečka (toho čtyřletého) prý hlídá babička.

Naštvaný Pavel

Pavel i Katka jsou chytří – on zejména ve smyslu analyticko‑syntetickém, ona sečtělá, filozofující. Výchova Marečka je, zdá se, ohniskem sporu. Pavel líčí, jak je dítě rozmazlené, jak se vzteká a Katka kolem něj jen skáče. Kluk by klidně mohl chodit do školky, ale nechodí – maminka pečuje (sdělení doplňuje významný pohled směrovaný ženě).

Katka se brání, argumentuje údaji o emočním vývoji v předškolním věku, frustrací dítěte při příchodu sourozence, kterou nechtěla nástupem do školky ještě navyšovat. Pavel pokračuje líčením scén „rozmazleného“ dítěte a chování „rozmazlující“ maminky, ona mu s hořkostí v hlase vysvětluje, že Marečkovi nerozumí, vlastně ho nezná.

Pavel nesouhlasí, argumenty o minimu času tráveného s dítětem odráží nutností vydělávat, splácet hypotéku. Jí se dle jeho slov nic takového netýká, žije si jak v bavlnce, nechápe jeho starosti. Katka se brání: „Však si to zkus, být s nimi celý den doma!“ Od Pavla přicházejí další výčitky a obviňování.

Poslouchám je a pozoruju. A cítím velkou lítost. Lítost nad přetížeností obou, nad tím, že jeden druhému nenaslouchají. Nad vzájemným neuspokojováním citových potřeb. Moje lítost je jejich lítostí. Oni sami si ji však nedovolí cítit. Místo toho se hněvají, zejména Pavel. Celé první sezení.

V psychoterapii je to někdy terapeut, kdo cítí onu druhou stranu mince, lítost za naštvaného klienta a zlobí se za lítostivého.

Na druhém Katka pláče. Už nemůže dál, je toho na ni moc. Pavel jí s ničím nepomůže. Dnes ráno potřebovala pomoct s Markem: vztekal se, když kojila. Hodil na zem chleba a zašlapal ho i s pomazánkou do koberce – a Pavel nejen že jí nepomohl, ale ještě ji obvinil, že se Marek vzteká kvůli ní! A Pavel se zlobí i přede mnou: „Vidíte, kam to rozmazlování vede?!“ ptá se významně.

Snažím se Pavlovi zprostředkovat i jiný pohled. Povídáme si o specifikách chování čtyřletých dětí, o možných přístupech rodičů. Zůstáváme však na teoretické rovině, hlouběji to nejde.

Až při třetím sezení se podaří určitý průlom. Zatímco Katka kojí, probírám s Pavlem, jak to má těžké. Celé dny v práci, starosti, zodpovědnost, náladová šéfová – asi by si chtěl a potřeboval doma především odpočinout? Jenže s Marečkem to moc nejde…  a Pavel se dostává k citům, které zůstávaly dosud skryté, a dovoluje si ukázat i svou slabou stránku.

Přiznává, že na děti vlastně žárlí – proto ho tolik štve, jak milá a chápající je Katka k Markovi, když na pochopení jeho nemá energii. A kolik ze svého těla dětem dává! Tolik dotyků a něžných pohlazení.. . a on nic! Jeho akorát odstrkuje. Pavlův vztek z prvních sezení má nyní velkou příměs smutku, stále více vystupuje sebelítost. Katka má pohled upřený na Lukáška, nicméně cítím, že napjatě poslouchá.

Chvíli je ticho. A pak Pavel dokonce přiznává, že vlastně žárlí i na Katku. Je si s dětmi tak blízká. A on k nim má tak daleko. Lukášek se mu v náručí často rozpláče a Marek se ho bojí. Ví, že je to tím, že na ně nemá čas a energii. Mrzí ho to. Pláče. Vztek se nyní přelil do čisté lítosti, do smutku. Dlouho neříkáme nikdo nic, jen Katka položila svou ruku na Pavlovu.

Plačící Monika

Monika se přišla poradit, co dál. Cítí, že už takhle nemůže. Je v práci dlouhodobě přetížená a zároveň nedoceněná. Šéf se jí vyloženě vysmívá. Tuhle už to nevydržela a z porady, kde jí oznámil, že práci za nemocnou kolegyni převeluje na ni, s pláčem utekla. Samozřejmě si ji pak za to šéf patřičně podal: „hysterické výlevy“ si prý má schovat na doma.

Zatímco Monika pláče, ve mně sílí na jejího nadřízeného naštvání. Co si to ten chlap dovoluje?! Klientce nezastírám své názory a otevřeně komunikuji i emoce. Zlobím se vlastně za Moniku, která si to z nějakého důvodu nemůže nebo nechce dovolit. Probíráme pak docela racionálně možnosti, jaké má. Co by se stalo, kdyby se šéfovi postavila? Jaké má možnosti, kdyby přišla o zaměstnání?

Teprve při dalším sezení se Monika začíná zlobit. Přemýšlela prý o tom, co jsem jí říkala, a zjistila, že mám pravdu! Najednou nevnímá šéfa jako někoho, komu se musí bez výhrad podvolit, uvědomuje si svá práva, ujasňuje možnosti. Zlobí se na něj! Je to úlevné. Negativní emoce vzteku jí poskytuje energii bránit se. A tím přináší i pozitivní emoci – Monika vypadá živěji a dokonce radostněji.

Kluci se učí prožívat zlost jako zástupnou emoci za smutek, a holčičky se zase naučí vyplakat z frustrace, jíž se nesmějí postavit čelem.

Nějakou dobu se jí tato změna daří jen za dveřmi poradny. Postupně to ale jde i jinde, a časem dokonce na pracovišti. Šéf je prý „překvapen“. Postupně rozkrýváme souvislosti, okolnosti a kořeny Moničina problému vyjadřovat (a přiznat si) zlost.

Monika je stále na stejné pracovní pozici ve stejné firmě. Se šéfem však prošla několika „ostrými střety“, jak to popsala. Jednou jejich spor dokonce řešil společný nadřízený. Nebylo to příjemné, ale Monika si uhájila adekvátní pracovní zatížení a též chování šéfa se změnilo – sarkastické poznámky si už nedovolí. Pozitivní změny zažívá Monika i v dalších vztazích. Celkově se cítí sebevědomější, šťastnější.

Dvě strany mince

Vztek je agrese směřovaná ven, smutek se obrací dovnitř. Někteří lidé mají problém jednu z těchto emocí prožívat. Na frustraci tak reagují vztekem či naštváním, i když někde hluboko a neuvědomovaně jsou smutní (jako Pavel), nebo naopak pláčou a trápí se, ač by bylo na místě naštvat se (jako Monika).

Malé děti reagují na frustrující podnět nejčastěji výbuchem vzteku. Obvykle rodičům doporučuji nechat je svobodně vyvztekat, počkat. Zlost obvykle přejde do lítosti. Dítě, které vřeštělo, kopalo a snažilo se nám ublížit, najednou zkrotne, natáhne ruce a chce se nechat utěšit.

A v tu chvíli je dobré je vyslyšet, vzít do náruče a pomoci mu smířit se – s frustrací i s námi. Pro dítě je opravdu těžké smířit se s tím, že máma sušenku před obědem nedovolí, ačkoli ono má hlad i chuť, po sušence touží a babička by mu ji jistojistě dala. Je dobře, když dokážeme dítě pochopit a přijmout i s jeho pocity.

V psychoterapii je to někdy terapeut, kdo cítí onu druhou stranu mince, lítost za naštvaného klienta a zlobí se za lítostivého. Tak jako já jsem cítila smutek za naštvaného Pavla a naštvání za Moniku.

Gender a výchova

V popsaných případech to byl muž, kdo si nebyl schopen připustit smutek, a žena, kdo měl problém s hněvem. Může jít o náhodu. Mám však zkušenost, že mezi těmi, kdo mají potíže s lítostí či smutkem, opravdu výrazně převažují muži, zatímco ženy zase častěji obracejí svou agresi dovnitř a jsou smutné. Částečně se může jednat o testosteronovou záležitost, domnívám se však, že podstatný vliv má i výchova a genderové stereotypy.

U malých kluků a holčiček (batolat a malých předškoláků) je reakce na frustraci obvykle stejná: vztek přechází v lítost. U školních dětí však již pozoruji popsaný genderový posun, daný patrně tím, že my dospělí lépe snášíme plačící holčičky a vzteklé chlapečky než naopak. A nemusíme ani říkat okřídlené „kluci nebrečej“ či „tak takhle se hodná holčička nechová!“ Děti jsou velmi citlivé k tomu, co schvalujeme a co se nám nelíbí – a reagují i na naše nevyřčené soudy.

Kluci se tak učí prožívat zlost jako zástupnou emoci za smutek, a holčičky se zase naučí vyplakat z frustrace, jíž se nesmějí postavit čelem.

Využívejte celý web.

Předplatné