Smutek dospívání

Proč se rodiče bojí slz?

Žádné dospívající dítě není a ani by nemělo být neustále šťastné, protože život v tomto věku prostě takový není. Žádné dítě by také nemělo zůstat „zavřené“ v duševní nemoci jen proto, že dospělí bagatelizují jeho prožívání. Je naší odpovědností nabídnout pomocnou ruku tam, kde už smutek přesahuje únosnou mez – ale také přijímat běžné emoce, které jsou nevyhnutelné.

Začít dítě „posilovat“ ke zvládání smutku můžeme už od raného dětství. Psychologické studie a výzkumy v oblasti resilience a teorie attachmentu zdůrazňují, že schopnost dětí tolerovat a zpracovávat negativní emoce jako smutek a frustrace je klíčová pro rozvoj emoční inteligence a duševního zdraví v dospělosti.

Představte si třeba batole, kterému se rozbije oblíbená hračka. Následuje srdcervoucí pláč, zrudlý obličej, pocit, že se zhroutil celý svět. Většina rodičů v takové chvíli instinktivně sahá po nejbližší další hračce, bonbonu nebo jiném rozptýlení, jen aby ten příval smutku rychle zastavila.

Tento okamžitý impuls je pochopitelný. Vidět vlastní dítě nešťastné a zoufalé – to nás bolí. Ale ve snaze ochránit je před sebou samými často děláme medvědí službu jejich emočnímu vývoji. Proč se rodiče ze všeho nejvíc bojí toho, že jejich dítě bude smutné nebo zklamané?

Strach rodičů z dětského smutku má kořeny v lásce a ochranitelství. Evolučně jsme naprogramovaní minimalizovat utrpení našich potomků. V dnešní době se k tomu přidává i společenský tlak na „šťastné dětství bez mráčků“. Rodiče se často cítí, že selhali, pokud jejich dítě prožívá negativní emoce.

Tento rodičovský „emoční radar“ je neustále v pohotovosti a běžné, přirozené emoce zaměňuje za hrozbu, kterou je nutné okamžitě a efektivně vyřešit. A to často dříve, než si dítě vůbec stihne uvědomit, co cítí, natož to zpracovat.

Smutek není hrozba, ale učitel

Smutek a zklamání nejsou samy o sobě nebezpečné. Jsou to jen zprávy z vnitřního světa dítěte, signály, že se něco nepovedlo, něco skončilo nebo něco nevyšlo podle představ. Ignorování nebo potlačování těchto zpráv nezpůsobí, že emoce zmizí – spíše se děti jen naučí, že selhaly.

Dítě, které nemá možnost být smutné, naštvané nebo zklamané, přichází o zásadní lekce emoční inteligence. Například to, že emoce přicházejí a zase odcházejí. Dítě se má naučit, že i ten nejhorší pocit časem odezní. Když rodič emoci okamžitě „vypne“ rozptýlením, dítě si tento přirozený cyklus neosvojí. Dítě by mělo vydržet určitou míru nepohody. Život není vždycky růžový a schopnost nezhroutit se při prvním neúspěchu je klíčová dovednost.

Nelze ji trénovat v neustálém komfortu. Učme děti, že selhání neznamená konec světa. Zklamání, prohra nebo špatné známky nám dávají lekci v tom, že selhání je dočasné a zvládnutelné. Cílem tedy není „opravit“ smutek, ale přijmout ho.

Když dítě pláče nad rozbitou hračkou, nepotřebuje okamžitě novou. Potřebuje pochopení a uznání svých emocí. To dítě učí, že jeho pocity jsou v pořádku a že je v bezpečí, i když jemu ouvej. Rodič by měl být bezpečný přístav, ne „vypínač problémů“.

Dopřejme tedy dětem právo na slzy, vztek a zklamání Je to ten nejlepší trénink do dospělosti, jaký jim můžeme dát. Tím, že jim nyní dovolíme cítit se špatně, jim dáváme sílu cítit se dobře v budoucnu.