Smlouva se životem
Smysl života se nedá připravit do zásoby. Je provázaný s tím, jak žijeme a co děláme.
Nevyplývají nejrůznější osobní problémy u některých z nás především z toho, že jsme se prostě ještě nerozhodli, jestli se do toho života vůbec pustíme?
Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit. Případně: Já jsem se o život neprosil (se skrytou výčitkou co si to jen ti moji rodiče dovolili mě sem přivést!). Takové nálady občas probleskují, když je řeč o smyslu života.
Aktuálně tuto otázku podnítil pondělní článek Romana Žižlavského Smysl toho všeho. Při čtení diskuse pod ním by se mohlo zdát, že lidstvo se dělí na ty, kteří o životě přemýšlejí, a na ty, kteří žijí, v obou případech často s jemnějším nebo i pořádně ostrým ostnem namířeným proti „těm druhým“: Co to řešíte versus Jak jen můžete neřešit?
V poradně se úvahy o smyslu života objevují vesměs u mladých lidí, kterým se nedaří v životě zakotvit – v ničem nevynikají, nic je nějak zvlášť nebaví, mají pocit, že nevědí, jak se pro budoucnost zařídit.
Nejsou tedy nakonec úvahy o smyslu života vlastně jen vedlejším projevem pocitu neúspěchu a nezdaru? Kladli bychom si je stejně, mít naplňující vztahy, uspokojující – nebo alespoň uspokojivou – práci a dobré zázemí? Článek Petera Grejtáka Když nic nemá smysl ukazuje, že to bude složitější. I když si žijete docela dobře, mohou vás přepadnout pochybnosti nebo přímo pocit ztráty smyslu.
Přemýšlení, nebo život
Jako by tu vedle sebe šly dvě linie: náš život, jak jej žijeme – a naše prožívání tohoto života, postoj, který ke svému životu zaujímáme, způsob, jakým o něm přemýšlíme, když se zastavíme a ohlédneme (nebo když nás něco přinutí zpomalit).
Není to tábor „těch druhých“, ale dva stavy mysli: prožívání, nebo reflexe. Málokdo umí provádět obojí najednou, a tak nás pobývání u jedné z těchto mentálních činností většinou dočasně vyřadí z té druhé.
- Intenzivní ponoření do aktivního života dříve či později vyvolá potřebu reflexe.
- Nepohoda zažívaná při přemítání o životě může naopak signalizovat potřebu přísunu zážitků, o kterých by bylo možno přemýšlet.
Pokud mám tedy pocit, že můj život postrádá smysl, možná je to přece jen proto, že se momentálně příliš věnuji přemýšlení o životě a málo životu samotnému. Smysl života se nedá vymyslet, upozorňuje Andrea Platznerová a zavilým „přemýšlečům“ navrhuje vyčlenit si pro přemítání o smyslu života určitý ohraničený čas a ve zbytku klidně i „nesmyslně“ žít.
Smysl života se totiž, jak se to jeví, nedá vymyslet jednou provždy, do zásoby. Období bilancování, přemítání a zpochybňování mohou přinést své ovoce, pokud se budou střídat s obdobími, kdy zkoušíme, vydáváme se do neznáma, navazujeme a udržujeme vztahy, učíme se obstát v nové práci.
„Smysl musíme nalézt v životním směřování směrem k tomu, co nás naplňuje, oslovuje a baví, a zároveň v překonávání našich úzkostí, lenosti, depresí, nevíry, komplikací a konfliktů, které nás rozhodně nebaví,“ říká další velký vyznavač životní rovnováhy Dalibor Špok v článku Ten, kdo se mění, a připomíná, že začít můžeme a musíme právě tam, kde aktuálně jsme, jakkoli nepřipravení a nejistí si v tu chvíli připadáme. Jistotu totiž získáme jednotlivými kroky, které podnikneme.
A Michal Mynář v článku Změna, nebo jistota? dodává, že „skutečná jistota se neopírá o to, co máme, ale o to, kým jsme. Přesněji: jak sami sebe vnímáme. Zdrojem jistoty je přesvědčení, že se na sebe můžeme v obtížných situacích spolehnout a že se ke všemu, co život přináší, dokážeme postavit čelem. Je to jistota v tom, že dokážeme čelit nejistotě.“
Využívejte celý web.
PředplatnéOznač text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..