Slepice, vejce a bílý medvěd

V dnešním dílu seriálu o kontrole mysli si naposledy přiblížíme mechanismy, které udržují mentální obsahy ve vědomí (asociace, emoční a vědomá aktivace), a to z trochu odlišného pohledu. Většina lidí nemívá problém s pochopením, jak tyto mechanismy fungují v otázce nastolení nějakého nového stavu nebo zvyku. Chápou, že čím více se na něco soustředíme, tím více dochází k emoční i vědomé aktivaci i navázání dalších asociačních provázků.

Někdy je však obtížnější pochopit, jak mohu pomocí uvedených mechanismů, které vazby a aktivace pouze udržují a vytvářejí, něco omezit. Jak se mohu zbavit obtěžující obsese, jak mohu tlumit stále přicházející myšlenky? Taková zamýšlená „deaktivace“ nemůže mít přece žádnou jinou podobu než průchod vědomím – protože nemám, kde a jak jinak bych ji vykonal.

Každým dalším průchodem vědomím ale přece obsah získává novou aktivaci. A nezáleží na tom, jestli je to akt, ve kterém si řeknu „ne, už na tebe nechci myslet“. Pořád to byl průchod vědomím, a proto aktivaci zvětšil a navázal další asociace. A jsme zase u bílého medvěda, na kterého myslíme pokaždé, když si myšlenku na něj zakazujeme. Není to jen nekonečný kruh, který nemá konce?

Naše každodenní zkušenost nás učí, že nikoli. Kde je tedy zakopán pes? Není to pes, přátelé. Je to slepice.

Slepice i vejce

Možná vám nastolené dilema připomnělo problém slepice a vejce. Ten se zdá také neřešitelný, ale naše každodenní zkušenost s přítomností vajec i veselých slepiček ukazuje, že „nějak“ jej rozlousknout lze. Otázka není řešitelná jako logický problém lineární kauzality (Co bylo dříve, pokud A vede k B a B vede k A?), je však řešitelný vývojově jako vývojová spirála tvorů a jejich zárodků, řekl by nám biolog.

Uvědomme si, že zde nejsme v kruhu, ale ve spirále – pro naše usuzování o kontrole mysli je to podstatný rozdíl. Odpovědí na otázku, co bylo dříve, tedy není ani vejce, ani slepice, ale velké množství jiných (pra)slepic a (pra)vajec, které se postupně ve vývojové spirále proměňovaly.

Ve vědomí platí podobná odpověď. Problém vědomé aktivace nebo asociace není řešitelný aktuálně, přímo. Nemůžeme se chtěním zbavit vědomé aktivace obsahu, který již byl aktivován. Podobně nelze záměrně „nevytvořit“ nebo „rozpojit“ asociaci – protože tím minimálně přidáme asociaci novou.

Naše snaha nevytvářet asociace je vědomý obsah jako každý jiný a produkuje své další asociované obsahy i emoce. Každá mentální slepička produkuje nové vajíčko, z nějž se vylíhne nová slepička, která nás někdy ruší svým kvokáním…

Pracovat ve spirále vědomí

Podobně jako u slepic lze ale problém snadno řešit vývojově – v čase. Například tím, že budeme dlouhodobě odklánět pozornost co nejdříve, hned po rozpoznání vstupu daného obsahu do mysli, a nebudeme jej tak opakovaně prožívat, aktivovat a asociovat. Nebo tím, že minimalizujeme množství emocí, které k němu přidáme, protože jej budeme akceptovat (ještě před tím, než od něj odkloníme pozornost).

Přepneme tedy centrum své pozornosti k jinému obsahu. A ten budeme aktivovat a prožívat. Protože kapacita pozornosti je omezená, na původní obsah se prostě už „nedostane“. Pokud to uděláme nikoli jednou, ale stokrát, postupně se budou asociace, aktivace i přidružené emoce snižovat.

Jak jsme si uvedli v minulých dílech, všechny tři mechanismy samovolně vyhasínají (rozpadají se), pokud nejsou udržovány prostřednictvím vědomého opakování (re‑aktivací, upevněním asociace). Povede se nám to ovšem jen tehdy, pokud tak učiníme co nejdříve, protože to rozhodne, jak velkou aktivaci budeme omezovat, od jak silně emočně nabitého obsahu se budeme snažit odklonit: jak moc přemnožené naše slepičky budou.

Neřešíme tedy uvedený problém na úrovni konkrétní jedné slepice a jejího vajíčka ani na úrovni jedné generace slepic, ale na úrovni celého „živočišného druhu“, celé vývojové spirály myšlenek – dalších myšlenek – dalších myšlenek. Rozhodneme se nějaký druh nepodporovat.

Nevytváříme‑li příznivé podmínky pro tuto ani pro stovky dalších generací jedinců a jejich zárodků, začne celý druh postupně mizet. Nebo se bude proměňovat (a zde nám asociace naopak pomáhá) v jiný druh, který je žádoucí. Klíčové je právě toto rozložení v čase. Jedině tak se nám podaří eliminovat přemnožený druh a nastolit rovnováhu.

Vzpomeňte si, milí čtenáři, jak jsme v předchozích dílech tohoto seriálu oddělili zodpovědnost za stav od zodpovědnosti za jednotlivý případ. Možná jste si všimli, že ve výše uvedeném příměru jsme se k tomuto rozdělení vrátili, jen z jiné perspektivy. Snažíme se trochu ovlivňovat každou jednotlivost (každou slepičku a její vajíčko, i když víme, že se nám to zdaleka ne vždy podaří a že nemáme zodpovědnost za každý vstup takového jednotlivého mentálního obsahu do vědomí), a tím razantně ovlivňujeme svůj celkový stav – populaci slepiček a jejich vajíček.

Mnohé v životě nemůžeme vytvořit přímým chtěním

Bude‑li si odvykající kuřák do úmoru opakovat „nemám chuť, nemám chuť“, své toužení po cigaretě tím jen zvýší. Soustředění se na „chuť“ bude centrem jeho pozornosti – a je jedno, jestli v podobě „mám“, „bojuji s ní“ nebo „nemám“. Je to stejně neúčinné, jako když se alkoholik obklopí lahvemi alkoholu v upřímné snaze precizně kontrolovat, jestli z nich neubývá.

Pokud se však kuřákovi podaří nenásilně odklánět pozornost od nabízejících se impulzů „dej si“, pak po nějaké době zjistí, že jich vstupuje do vědomí méně. Úspěšně tak nepřímou cestou dosáhl stavu „nemám chuť“, který si chtěl původně navodit nemožnou cestou přímou – nemyšlením na bílého medvěda. To je princip vědomé (de)aktivace v praxi. Podmínkou samozřejmě je, aby toto své úsilí nespojoval s dalšími silnými emocemi. Proto je potřeba odklánět pozornost v klidu, bez vztekání nebo úzkosti – s akceptací.

V životě existují věci, které nelze získat přímým chtěním. Ba co více, dokonce jim tímto chtěním zabraňujeme. Nemůžeme chtít silou usnout (a čím více tlačíme na „teď usnu“, tím hůře usínáme), nemůžeme se „na přání“ do někoho zamilovat a pány jistě napadne ještě další příklad.

Nemůžeme chtít určovat, co nám bude vstupovat do vědomí. Avšak pokud se naučíme efektivní nepřímé cesty (uklidnit se před spaním, obklopit se sympatickými lidmi a trávit s nimi kvalitní čas, vybírat si ve vědomí to kvalitní a opouštět to nekvalitní), výsledky na sebe nenechají dlouho čekat: usneme, zamilujeme se, do naší mysli proudí méně škodlivin.

Přeházet hromadu uhlí nelze najednou

Z výše nastíněného mechanismu nám nyní musí být jasné, že kontrola vědomí nemůže být něco, co vykonám jednou nebo několikrát jako přelomový čin svého života. Není to jedno rozhodnutí nebo zásadní mentální akce. To je to, co je na ní svým způsobem snadné (nemusím mít vlastnosti akčního hrdiny, můžu mnohokrát pochybit a vrátit se zpět), ale co je zároveň neskutečně složité. Trvá to. Nikdo nechce pomalou a pozvolnou, trochu obtěžující léčbu. Všichni budou chtít raději jednu bolestivější injekci, ale ať jsou hned zdraví. A to nám kontrola mysli nabídnout nemůže.

Jedno rozhodnutí totiž nemá proti opakujícím se myšlenkám zásadní váhu. Ale sto opakovaných, stejných a konzistentních rozhodnutí, to už je něco jiného. Na ploše malé lopaty je prostě fyzikálně nemožné přenést hromadu uhlí. Pokud ji ovšem použiji tisíckrát (opakovaně, konzistentně, stejně), pak hromada zmizí. Nastala změna.

Druhým závěrem, který můžeme odvodit z uvedeného příměru, je to, že se nám vždy nejedná o přímé důsledky kontroly mysli. Často pro nás není cílem ani výrazným potěšením, že se nám daří odklánět pozornost nebo ji přiklánět tam, kde je potřeba. Jedná se naopak o dalekosáhlé nepřímé důsledky této přímé kontroly pozornosti, jejichž všechny souvislosti často nedokážeme ani vysledovat.

Výsledkem kontroly mysli tedy zdaleka není jen poslouchající pozornost, silnější vůle a umění nebýt obtěžován myšlenkami. Je jím spokojený a naplněný život – který se vyznačuje nejen kvalitním spánkem nebo schopností zamilovat se, ale tisíci dalších plodů, které na takové cestě sklízíme a se kterými náš běh vědomí nemá „zdánlivě“ co do činění.

Když jsme si nyní dostatečně vysvětlili mechanismus vědomé kontroly, můžeme se vrátit k problému, na který jsme v našem seriálu už několikrát narazili. Mnoho lidí totiž vůbec nechápe mysl jako oblast, kterou by měli kontrolovat. Domnívají se, že cokoli vědomí provádí, je jim vlastně ku prospěchu, a že odklánět proud pozornosti je špatné, protože je to útěk před něčím důležitým, co na sebe upozorňuje a co potřebují vyřešit. Abychom pochopili, proč tomu tak není, musíme pochopit rozdíl mezi prospěšným vědomým zpracováním a škodlivou ruminací. To je téma, kterým se začneme zabývat příště.