Skryté pravé já neexistuje

Představa vícečetného já se objevuje i v různých psychoterapeutických směrech. Koncepty podosobností, třeba psychosyntézy, podle mne odpovídají tomu, co se děje kolem nás. Směry, které vidí člověka jako monolit, jednou pro vždy determinované, tolik neodpovídají dění kolem nás.

Když se zeptáte lidí, kteří jsou rozvedeni patnáct let, obvykle vám řeknou něco ve stylu, že to byl omyl, že se spletli, nesedli si. V poslední době se ale objevují vysvětlení ve smyslu změnil jsem se, každý jsme šli jinou cestou, já jsem se dál vyvíjel, ale ona zůstala stále stejná. Tito lidé jsou spolu schopni lépe komunikovat, i když spolu nežijí. Nemají pocit, že by udělali chybu nebo nějak selhali. Berou to zkrátka tak, že spolu prožili zajímavou etapu svého života, ale dál se jejich cesty rozcházejí.

Zdá se, že současný člověk už tolik nechce najít sám sebe jednou provždy, ale najít cestu, kudy jít. Vypadá to, že je konec s osudovým, předem napsaným životem druhé půlky minulého století – jedné práce, jednoho partnera, jednoho bydlení.

Jak se nezbláznit

Žijeme v době velkých možností. Mnohdy nám chybí záchytné body. Budu‑li parafrázovat psychoanalytika, jsme čím dál méně pod vlivem autority otce. Naše společnost už není tolik neurotická, ztrácí strukturu.

Co dělat, abychom se v tom bezhraničním chaosu kolem nás nějak orientovali? Stoprocentně nám nepomůže konzum. Ten problémy spíš umocňuje. Je nám toho nabízeno tolik, že by člověk mohl mít dojem, že mu svět leží u nohou a je jen na něm, co si vybere. Stačí přeci jen chtít a být schopen se adaptovat.

Nepotřebujeme diagnostiku ani nějaký časový snímek své osobnosti, ale nástroje k tomu, abychom byli stále schopni se v sobě vyznat.

Bohužel realita je mnohem složitější. Není úplně možné se flexibilně nacpat do jakékoli formy, která nám je předložena. Každý máme určitá vnitřní omezení a také jsme omezeni zvenku – sociálně, ekonomicky… Určitě nemají stejné možnosti tělesně postižení, například. Každý z nás dostal ve svém prostředí různý základ poznatků o světě, nebyli jsme vedeni ke všemu. Co na tom. Tento rozpor mnozí zjistí, až když se objeví úzkost. Teprve pak začnou provádět psychologický ponor.

Já na cestě

Lidé si často stěžují, že jim není nějak dobře. Nejsou šťastni. Necítí se tak, jak by si představovali. Nejsou si jisti školou, prací, partnerem, místem, kde žijí, vztahy s přáteli. Mají obavu, že žijí něco, co by žít neměli. Chtěl bych najít sám sebe, chci být sám sebou…

Chápu je. V každém druhém článku se píše o tom, že bychom se měli najít. Proč se ale máme stát sami sebou? Proč máme hledat naše pravé já? Jako by šlo o to, aby se člověk s velkým úsilím ponořil do sebe, kde najde tvrdé jádro sebe sama, vyleze ven a všem oznámí, že už se konečně našel.

Skryté pravé já ale neexistuje. To, kým člověk je, je proces. To, co je pro nás charakteristické v určitém životním období, se za pár let nemusí projevovat téměř vůbec. Vytváříme se postupně, zkušenostmi a uvědomováním.

Nepotřebujeme diagnostiku ani nějaký časový snímek své osobnosti, ale nástroje k tomu, abychom byli stále schopni se v sobě vyznat. Naše já se proměňuje a vyvíjí v souvislosti s tím, co se děje kolem nás. Jak se zrovna v té době vidíme, jak nás vidí okolí, jak si myslíme, že nás vidí okolí.

Čím lepší uvědomění, tím bezpečněji se můžeme cítit. Pokud se budu znát, budu méně promítat do druhých své nevědomé vlastnosti, budu druhé lépe chápat a respektovat. Primárně nám sebeuvědomování pomůže k lepším vztahům a snazšímu nacházení našeho místo tady.

Využívejte celý web.

Předplatné