Skryté není špatné

„Co dělám špatně?“ ptám se sama sebe. Sedím u svého počítače s kávou a hudbou, dvojicí, která by mi měla zaručit bezproblémový a lehký průběh psaní nového článku. Vždyť i téma jsem si vymyslela hezké a přínosné.

Chci psát o tom, že ne všechno, co je v nás skryté a schované, je špatné. Že jediné, co nám brání uvidět ve svém nitru sílu a nečekané možnosti, je strach, že v té nejhlubší části našeho nitra – tak hluboko, že vidíme jen matné obrysy za špinavou plentou – se schovávají samá neodžitá bolavá traumata a nezhojené rány.

Myšlenky mi však utíkají do všech stran, tělo se dostává do tenze, káva mi nechutná a hudba mě ruší. A já, jako pokaždé při psaní, mohu znovu na vlastní kůži prožívat téma, o které se chci podělit. Dochází mi totiž, že svou otázkou Co dělám špatně? se odsuzuji zůstat stát před tou šedivou oponou své duše, zírat na ni plná úzkosti a strachu a třást se hrůzou, co špatného se za ní skrývá.

Pohled za oponu

A už jen s tímto vědomím úzkost ve mně polevuje a vystřídá ji zvědavost a neodolatelná touha nakouknout do zákulisí divadelního jeviště, na kterém hraji svůj životní příběh. Než se s vámi ale podělím o pohled do vlastního nitra, ráda bych své úvahy trochu rozvedla.

Některé koučovací směry orientované na výsledek tvrdí, že důležitější než hledat příčinu je stanovit si cíl (výsledný stav) a svou energii věnovat jeho dosažení. Já sama jsem takovým výcvikem prošla a s úlevou zjistila, že se nemusím pokaždé vydávat hluboko do minulosti, abych ve svém životním příběhu změnila směr.

Přesto je otázka Proč se to děje? ve většině případů stále ta první, která mne napadne. A je téměř pravidlem, že mi klienti tuhle otázku položí během prvních několika minut. Proč se mi to děje?, případně Čím to je? Co dělám špatně?

„Vím, že je chyba ve mně,“ povídá mi klientka při druhém setkání. „Chci přijít na to, co je ve mně špatně, a opravit to.“ Chápavě přikyvuji a v první chvíli v duchu jásám, jak osvícení klienti mne navštěvují. Přijmout odpovědnost za svůj život jí problém nedělá, na okolí se nevymlouvá a pro mne je celkem snadné nasměrovat její pozornost z okolního světa k jejímu vlastnímu prožívání.

Uniká mi však to podstatné. Nechávám ji i sebe v domnění, že s ní je něco v nepořádku! A pak mi to při další konzultaci dochází. Slyším sama sebe, jak říkám: „Co takhle místo hledání příčiny, proč máte strach, hledat to, co posiluje vaši odvahu mu čelit?“

Naprostá většina lidí, která mne kdy navštívila, uměla s notnou dávkou sebereflexe pojmenovat příčiny svého trápení. Z jejich povídání jsem pochopila, že toto vědomí jim na čas ohromně ulevilo. Nejednou jsem sama na sobě zažila, jak osvobozující může být přijetí svých stinných stránek.

Někdy mám dojem, že se při sezení prostě stane zázrak. Něco se vysloví, na něco se posvítí, odhrne se závěs v duši, za který schováváme vše „temné“, a ta krvelačná příšera v nás se zkrátka rozplyne a už se nevrátí anebo se díky naší ochotě ji vidět promění.

Někdy to ale nestačí. Někdy se i přes veškerou odvahu znovu ocitneme před oponou. Znovu plni obav, co se za ní skrývá. A otázka Co dělám špatně? jen podpoří strach, že tam najdeme něco špatného.

Věci ve tmě

Vůbec mne nepřekvapují lidé, kteří po několika pokusech nahlédnout do sebe složí ruce a rezignují. Chápu, že už na další pohled za plentu nemají kolikrát sílu a odvahu. Vždyť už o sobě zjistili tolik zprvu nechtěného, objevili části svého já, které se jim zdají zavrženíhodné – a jediné, čeho dosáhli, je to, že stojí opět před něčím neznámým a zkušenost jim říká, že tam nic hezkého asi nenajdou.

Ale svět je přesně takový, jaký věříme, že je. Vnější i vnitřní. A vždy v něm najdeme to, v co věříme, že v něm je.

A právě dnes ráno, kdy jsem si při psaní znovu položila otázku, co pořád dělám špatně, se mi všechny tyhle myšlenky poskládaly do souvislostí. Moji klienti, kteří stále dokola zažívají stejné životní situace, přátelé v opakujících se nefunkčních vztazích, já neustále trpící úzkostí před každým termínem odevzdání článku.

V touze odstranit všechny překážky jsme možná zapomněli věnovat energii své schopnosti je překonávat. V naději, že se promění či rozplyne vše „špatné“, co budeme ochotni uvidět, jsme si ze své skryté části duše udělali strašáka. A ani na chvíli nás nenapadlo, že ta šedivá špinavá opona už dávno špinavá není. Jen jsme si přivykli ji tak vnímat.

Zapomínáme, že když je některá naše část hluboko skrytá, neznamená to, že je zlá či špatná. Že i když je cesta osobního rozvoje a sebepoznání často cestou plnou bláta, není to jen zima a nepohodlí. Dost možná se v hluboko v nás skrývá dosud neobjevená síla, schopnost růst a kvést a životní překážky překonávat, ne plýtvat energií na jejich odstranění.

Na začátku jsem slíbila, že se podělím o svůj objev. Co jsem dnes já sama našla za svou oponou ve tmě. A byla to radost z psaní, pokora k životu a jeho cestám, respekt k mojí duši a jejím potřebám. Všichni tři se tam krčili v zapomnění, hladoví.

Připomněli mi, že psaní je pro mne silnou sebe‑terapií, zdrojem klidu (který se při hledání příčin, proč mi to jde tak pomalu, vytratil), sebepoznáním a hlavně velmi účinným nástrojem mé potřeby být užitečná ostatním. A s tímto vědomím se mé prsty rozběhly po klávesnici.

Termín odevzdání přestal být překážkou, ale stal se cílem. Druhý den jsem se pak nemohla dočkat, až se k psaní znovu dostanu a článek dokončím.

Jakou zprávu bych vám tímto článkem chtěla předat? Uvědomování si svých pocitů a myšlenek je a bude vždy základem sebepoznání. Objevit a pochopit příčiny našich starostí má často samoléčebný efekt.

Někdy to však nestačí. Máte‑li dojem, že stále jen hledáte a opravujete chyby a nic se nemění, zkuste se do svého nitra podívat jinou optikou. Vyměňte otázku Co dělám špatně? za Co užitečného se ještě skrývá v mé duši? Anebo jen bez otázky a se zvědavostí nakoukněte za oponu.