Síla vcítění

Velmi často se pak stává, že najednou není z čeho brát, tudíž ani dávat, a roztočí se začarovaný kruh. Trpící se dožaduje další porce podpory, my dobře víme, že ji potřebuje, ale nemáme mu co dát, protože už bychom potřebovali pomoc také. Tu si prvořadě poskytneme tím, že se přijmeme takoví, jací jsme, bez ohledu na naši citlivost, křehkost a současné vyčerpání.

K tomu, abychom mohli být opravdu prospěšní druhým, je nutné žít v souladu se svými potřebami. Ne jet na dopamin z toho, že vyšlapujeme tak, jak druzí pískají, a jsme ti hodní a bezproblémoví do chvíle, než nám dojdou baterky. Dokud nepřijmeme sami sebe, nelze očekávat, že nás přijmou druzí. Ti nás zpravidla berou jedině tehdy, když se jim snažíme zavděčit – často v rozporu s naší přirozeností.

Empatie nás všechny propojí, nevyvolává sváry, ale spočívá v toleranci a zvídavosti a přijetí jak toho, co máme společné, tak toho, co nás rozděluje, píše se v knize. Rozděluje nás zejména strach, z nějž také plyne nenávist. Proto je dobré se od něj odpoutávat, i když to není jednoduché. Ale stačí si vzpomenout třeba na to, jak jsme začínali běhat nebo cvičit jógu, a porovnat tehdejší pokusy se současností. Trénink dělá mistra.

Empatie stojí na třech pilířích. Tím prvním je laskavý přístup a uznání emocí druhého. Druhým je zájem a plná pozornost a třetím přizpůsobení se a ujištění, že jsme tu s trpícím a nesoudíme ho. Úplně stejně můžeme přistupovat sami k sobě: Není divu, že jsem naštvaná, kdo by nebyl? Co bych teď nejvíc potřebovala? Tím, že se budu obviňovat, nic nevyřeším. Jako u cvičení je důležité nepřepálit začátek, ale postupovat pomalu a ohleduplně sami k sobě.

Čtyři typy empatie

Judith Orloff rozlišuje čtyři základní druhy empatie, každému z nás může být blízký trochu jiný způsob:

1. Kognitivní empatie je zaměřená na myšlení a řešení a spočívá v konkrétním rozumovém přístupu k emocím. Snažíme se druhým porozumět a nabídnout řešení.
2. Emoční empatie spočívá ve vcítění, a to je právě její největší past. Skvěle funguje u „nákazy“ spokojeností a radostí. Ovšem jdeme‑li v prožívání negativních emocí druhých do extrému, můžeme skončit jako pohádková Barka. Ta v příběhu o svých zásnubách pláče s celou rodinou na schodech do sklepa nad tím, jak sekera pověšená nade dveřmi jednou zabije její dosud nepočaté dítě.
3. Intuitivní empatie dodává svému nositeli schopnost vnímat jemné energie a neverbální signály. Člověk přijde do místnosti a pozná, jaká je tam nálada, nastoupí do nové práce a okamžitě ví, kdo s kým a proti komu, tuší, co se stane…
4. Spirituální empatie je už mystická vyšší dívčí související s opravdovou modlitbou a schopností spolehnout se na vyšší moc, ať už věříme na cokoli. Jejím dokonalým představitelem je laskavý svatý František.

Opojení z pomoci

Ať je nám vlastní jakýkoli typ empatie, je to něco, co potřebuje výživu. Proto bychom každý den měli udělat něco nejen pro druhé, ale zejména pro sebe, abychom doplnili energii. S empatií a instinktivní potřebou pečovat o druhé je spojen bloudivý nerv a tím také imunitní systém. S empatií, laskavostí a tolerancí se tělo uzdravuje rychleji, protože tyto pocity spouštějí přirozené léčivé síly organismu.

Po zdárně provedené pomoci se obvykle cítíme lépe. Říká se tomu opojení z pomoci. Dávání totiž stimuluje tři neurotransmitery ovlivňující zdraví a náladu: oxytocin (hormon lásky), serotonin (hormon štěstí) a dopamin (hormon potěšení). Tahle sympatická partička s sebou nese pocit štěstí a ještě snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, což přispívá k navození pocitu klidu, posílení imunity i zmírnění úzkosti.

I naše tělo a psychika umějí profitovat ze sebemenší laskavosti, kterou sami sobě projevíme. Tou nejzákladnější je přijetí všech vlastních emocí včetně těch, které mají nálepku negativní. Autorka knihy doporučuje sebeempatii jako každodenní prioritu. Den bychom měli začínat otázkou Jak k sobě můžu být dnes laskavý? A radí být k sobě ohleduplnější a neodsuzovat se za neúspěchy. Zvenku, kde jsme zvyklí hledat útěchu, pomoc ne vždy dorazí, ale my na své straně můžeme stát vždycky.

Spojení se srdcem

Čtenářům alergickým na ezoterickou tóninu, která v knize občas zaznívá, může spojení se srdcem znít lacině, ale gesto ruky položené na srdce se používá po staletí (bohužel to vědí i manipulátoři a šarlatáni). Ale i tak můžeme tu neúnavně tepající pumpu pohánějící náš život označit za středobod empatie a jakousi elektrickou zásuvku, k níž se vždy můžeme připojit, když nám dojde energie.

Ostatně představa, že něco uvnitř nás neustále funguje navzdory okolnostem, může být uklidňující, ať už máme virózu, podrážděný žlučník, bolí nás zuby, nebo nás někdo zklamal. I k nepříjemným pocitům se přitom dá přistupovat empaticky. Nemocí a bolestí nám tělo něco říká a je jen na nás, zda se k němu postavíme jako k otravnému řvoucímu dítěti, nebo jako k parťákovi v nesnázích.

Jakmile máme odkud čerpat, můžeme dávat. S vybitou powerbankou vybitý mobil druhého člověka neoživíme. Člověk, který je mistrem empatie, ji projevuje, aniž by ho vyčerpávala. Je laskavý, ale zároveň umí nastavit zdravé hranice a dbá o sebepéči. Přestože ho dávání obohacuje, zná své limity a také dokáže přijmout pomoc a delegovat povinnosti. Nechává druhé jít vlastní cestou, aniž by do ní bez požádání zasahoval, natož ji rýsoval podle svých představ.