Síla jemnosti

Zkušení sebezpytci mi dají za pravdu: cestičky k našemu osobnímu růstu jsou nevyzpytatelné a mnohdy vedou mnoha úvozy a roklinami, než nás přivedou k blahodárnému prameni živé vody.

Stane se to většinou nepředvídaně. Stačí v pravý čas potkat toho pravého člověka, který nás inspiruje. Z knihovny na nás při úklidu vypadne kniha, která nám najednou, po letech, kdy z ní jen stíráme prach, má co říci. Anebo si – jako já – prostě pořídíte koně a začnete pátrat po zdrojích dobrých rad, jak se s tímto zvířetem dorozumět.

Tak se mi dostala do ruky kniha amerického horsemana a trenéra koní Marka Rashida Cesta k jemnosti. Těšila jsem se, co nového se dozvím o mých milovaných zvířatech a o tom, jak si co nejlépe vychutnat jízdu na jejich hřbetě. A pak se nade mnou na zahradě, kde jsem knížku četla, rozestoupily mraky, abych nepřehlédla ten světelný záblesk. Klik. Sepnutí.

Mark Rashid totiž díky své praxi s výcvikem koní zřetelně pojmenovává, čeho si už dávno všímám v našem současném lidském nastavení, v naší komunikaci a v našem vezdejším světě: kontraproduktivního a veskrze neúčinného tlaku, který na sebe navzájem bůhvíproč vyvíjíme, a ceny, jakou za to platíme – vysokou mírou vyčerpání, negativity, stresu a napětí.

Spirála tlaku

Náš neustálý a silně návykový „tlak na pilu“ a „tah na branku“ způsobuje, že jsme velmi nehospodární s energií, kterou máme k dispozici. Vyčerpáme ji hned na první dobrou. Jednáme za každou cenu rychle (unáhleně, zbrkle, přemrštěně, nepřiměřeně), protože máme dojem, že tak budeme vnímáni jako kompetentní, rozhodní, silní, sebevědomí a asertivní.

Tah nebo tlak používáme na prosazení svého záměru. Domníváme se, že čím silněji, hlasitěji, důrazněji hned od začátku působíme, tedy tlačíme, tím rychleji a účinněji dosáhneme výsledku. A realita? Všichni (lidi i zvířata) přirozeně táhneme proti, když nás něco táhne, a tlačíme proti něčemu, co tlačí do nás. Čím víc někoho taháme nebo tlačíme, tím má větší tendenci se bránit. Spirála tlaku se zrychluje a replikuje. Energie se vyčerpává a není divu, že toho máme v určité životní fázi tak nějak dost.

Pro mnoho z nás může být těžké eliminovat tah nebo tlak, protože si ho často vůbec neuvědomujeme. Kdykoliv použijeme více síly, než je nutné, abychom udělali něco jednoduchého, zvedli sklenici nebo šálek kávy, nazuli si boty nebo zavřeli dveře u auta, praktikujeme rezistenci. A ta nás stojí naši životadárnou energii.

Je zajímavé, že často přikládáme stejnou míru důležitosti všem věcem v životě, ať už jsou důležité, nebo ne. Na škále od nuly (aktivita vyžadující naši minimální energii) do deseti (maximální vklad energie) většina z nás funguje na hodnotě šest nebo sedm téměř ve všech situacích. Při tak nízké variabilitě důležitosti každodenních aktivit a činností je pak pro nás často velmi obtížné dosáhnout klidného stavu mysli, ve kterém máme šanci posoudit smysluplnost nebo účinnost vlastní aktivity nebo zachytit signál zpětné vazby zvenčí.

Tahle přemíra tlaku a zároveň odboj proti němu se pak přenáší do vnitřního rozladění a nedostatku soustředění. Ztrácíme citlivost k tomu, co je skutečně efektivní a co vede ke kýženému výsledku mnohem lehčeji. Nejsme schopni jakési vnitřní pozornosti k ničemu, co děláme. Mark Rashid tento stav soustředění a vnitřního zcitlivění nazývá stavem jemnosti.

Markův koncept vnitřního zjemnění začíná prostým pravidlem: na cestu jemnosti nás nedovede to, co začneme dělat, ale to, co neuděláme. Jemnost začíná s poznáváním, jak netahat a netlačit. Jde o to najít způsob, jak vyjmout protikladnou emoci, kterou tlak nebo tahání vyvolává, a nahradit ji emocí neutrality.

V Markově knížce je hezký příklad: kůň přivázaný ke sloupku se vzpíná, zapírá dozadu celou svou vahou, ale když pak zjistí, že ho žádný z těchto způsobů nezbaví fyzického tlaku, prostě skočí dopředu a tím si konečně uleví. Kůň zjistí, že bojuje jen sám proti sobě, protože sloupek nebo zábradlí netahají, jenom stojí pevně v zemi, a jsou tedy silově neutrální. Chápete ten skrytý návod?

Než vůbec začneme pracovat na naší jemnosti, musíme se v první řadě pokusit identifikovat a omezit ty momenty, kdy používáme zbytečně moc síly. Jak často používáme více svalů, než je ve skutečnosti nutné, k jednoduché činnosti! Je dobré si všímat, jak držíme věci, jak je zvedáme, a použít jenom ty svaly, které jsou nezbytné k účinnému uchopení a manipulaci s daným objektem. Ve spěchu nebo ve snaze udělat něco rychle často nevnímáme, kolik zbytečného napětí je v našich rukou, pažích a v celém těle.

No schválně, kde tlačíte na pilu, bez výsledku, a přesto s tlakem nepřestáváte? Kolik zbytečných slov a vět potřebujete k prosté omluvě, že jdete pozdě? S jakou vehemencí dokola opakujete svůj názor nebo stanovisko? Jak reagujete, když něco pro vás důležitého nejde podle vašich plánů? S jakou kadencí prezentujete svůj projekt ve snaze vypadat připravení? Co by vám osobně přineslo zpomalení, zestručnění, tečka za větou, nádech, občasná reflexe, a zklidnění?

Klidněji, jemněji

Představme si ten potenciál, který nám může být k dispozici, pokud se vnitřně „zjemníme“. Co všechno člověk může zaregistrovat, zaznamenat, vnímat a postihnout, a následně použít. Věřím, že řada z nás už někdy zaregistrovala sílu, jakou má v sobě vědomé zpomalení mysli i těla, provázené pocitem jakéhosi odlehčení, které umožňuje více vidět a lépe vnímat.

Vybavuji si nedávnou situaci na golfovém hřišti. Po mnoha nezdařilých pokusech odpálit míček tam, kam chci, a na pokraji zoufalství mi můj muž poradí zpomalit nápřah na 50 %. Vidím sebe sama jako v nějakém zpomaleném filmu, až nepřirozeně zpomaleném, zírám dolů na míček a vidím kolem něj zřetelně jakési vlnění…a pak rána a ach, ten zvuk. Lehce odpaluji a zároveň cítím sílu, která nevychází z mé hole nebo z mého pohybu. Je jí jen nějak pomoženo se projevit, jde odněkud zevnitř a zároveň vzniká mimo mě – míček letí přesvědčivě, rovně a…daleko. Právě tou lehkostí zařizuji tuhle nádhernou kvalitu rány golfovou holí.

Nebo si vybavuji uvolněné pohyby mého trenéra jezdectví, kdy všechno, co dělá, a jak se pohybuje nejen v sedle, ale i mimo ně, má nějaký smysl a viditelný účel. S každým dotykem zařídí nějakou změnu tvaru, polohy předmětu nebo reakci jiné živé bytosti. Žádný jeho krok není ani zbytečný, ani příliš rychlý, žádný jeho sval se nepohne, aniž by ten pohyb měl viditelný účel, cíl nebo smysl. Takové klidné, důrazné, úsporné a zároveň přesně mířené využití energie a vlastní síly, podpořené jasným záměrem.

Vědomé vnitřní zjemnění je schopnost, jak s malou – tou nejmenší možnou – odchylkou zařídit synergii síly, kterou v přílišném tlaku nevnímáme, nebo přímo ztrácíme.

• Jde o to, jak s co nejmenším možným úsilím dosáhnout maximálního možného efektu.
• Jde o to pracovat se svou energií chytře a účelně. Nejenom proto, abychom ji konzervovali, ale také proto, abychom ji kdykoliv měli k dispozici, pokud ji potřebujeme někde použít. Pokud ji potřebujeme někde postupně přidat.
• Začít praktikovat exkvizitní všímavost, jako bychom místo silné, krví pulzující aorty vnímali spíše pohyb jejích vlásečnic.
• Zvolit laskavost jako vnitřní metazáměr a nechat sami sebe překvapit, co všechno se pro nás tím ve vnějším světě změní a co bude jasnější, jednodušší, dosažitelnější i nové.

Mě v tomhle konceptu láká jeho jednoduchost: ten zázrak hledání a nalezení cesty nejmenšího odporu, která není slabostí, leností nebo neaktivitou, ale neuvěřitelnou silou. Jak říká Mark Rashid v úvodu své knihy: „Ve svalech je energie, v jemnosti je síla…“

Na závěr se chci vrátit tam, kde tahle moje inspirace vznikla – k mé kobylce Laře. Před pár měsíci jsem ji po tréninku vedla na pastvu. Šly jsme pomalu vedle sebe, obvyklou cestou, když Lara najednou zvedla hlavu. Přes krátké vodítko jsem ucítila, jak se celá napnula, zpozorněla, ztuhla a vytáhla krk, aby dohlídla až za lán kukuřice, odkud větřila nebezpečí. Pak přenesla váhu na zadní nohy, výrazně zpomalila, vykulila oči v panice a začala napínat vodítko připnuté k ohlávce.

Její záměr byl nad slunce jasný. Celá půl tuna její živé váhy mířila pryč ode mě, a pryč od strašidla v kukuřici. Řeknu vám, když taková kobyla zabere, nemáte jako človíček šanci. „Co teď zmůžu?“ blesklo mi hlavou, a přestože moje možnosti ji přeprat byly opravdu mizivé, můj první instinkt byl zatáhnout vodítkem vší silou směrem ke mně, dostat její hlavu, a tedy i pozornost na svoji stranu a přimět ji tak ke klidu.

Najednou se ale ve mně něco pohnulo. „Chceš zklidnění? Zařiď ho,“ řekl mi nějaký moudrý hlas v mojí hlavě tiše, ale důrazně. Povolila jsem stisk vodítka a držela ho v obou rukou tak lehoučce, že jsem ho sotva cítila. Nadechla jsem se a vydechla. Ucítila jsem, jak mi buší srdce a jak mi povoluje tenze v ramenou a v obličeji. Další nádech. Všechno kolem se zastavilo a proměnilo v divnou mlhu. Vnímala jsem jenom svůj dech, závan větru na tváři a pach koňského potu. Pak vodítko, doteď napjaté tahem Lařiny hlavy a krku, jako zázrakem povolilo. Proměnilo se v lehounké peříčko, kterého jsme se obě sotva dotýkaly.

Mezi námi vznikl prostor, do kterého – zatímco já stála bez hnutí – Lara udělala první krok vpřed. A další. Svaly na krku jí povolily, olízla se a nabídla mi posunek: tak jdeme, ne? Ve zlomku vteřiny se napětí, souboj a strach proměnily v poklidné přátelské klopýtání do kopce pastviny. Věděla jsem, že tuhle zázračnou proměnu jsem zařídila já, svým zdánlivým nicneděláním…Tak vám nevím, když si představím, že tuhle superschopnost mám k dispozici pořád… proč ji vlastně už dávno nepoužívám?