Síla duše

Na dně

Všechno, co David řekl, každé slovo mělo ohromnou sílu. Jeho příběh vtahoval. Přinášel víc než jen fakta nebo kontext. Nesl v sobě jeho osobnost, která se zocelila, zpevnila tím, co zažila. Ale na druhé straně působil až dojemně, lidsky, pokorně, otevřeně, citlivě, křehce. Nebyla to póza ani hrdinství. Byla to jakási čistota a síla duše.

Davidův příběh je příkladem toho, co prožívá v bledě modrém mnoho mých klientů. Chladní, nezaujatí, přísní rodiče. Domácí násilí. Manipulativní, narcistní, psychopatičtí partneři. Šikanující spolužáci, kolegové. Minulost, která pronásleduje na každém kroku. Selhání či bolest těla, která znemožňuje kvalitní život. Obchodní partneři, kteří hází klacky pod nohy. Tragédie, kdy přicházíme o své blízké. Neštěstí, které nemůžeme zvrátit. Bolest, kterou nejde napravit.

Když nám některá z těchto věcí přijde do života, zdá se, že nás zcela zastaví. Zamrzneme. Zlobíme se. Prožíváme frustraci. Nevíme, co máme dělat. Doléhá na nás bezbřehá beznaděj: Tohle se nevyřeší. Tohle nespravím. To nezvládnu. Už nikdy nebudu… Už nikdy…

Možná se právě sami nacházíte v něčem nesmírně těžkém, na co sotva sbíráte síly. V takové chvíli se může objevit pocit, že to jediné, co přinese úlevu, je myšlenka na konec tohoto života. Žádná radost, smysl, potěšení není na dohled. Život stojí za houby. Žádná spřízněná duše. Žádná blízkost. Žádná naděje.

U Davida tomu nebylo jinak. Byly momenty, kdy se sebevražda zdála být jedinou cestou. Jediným únikem z pekla na zemi. Z tragédie, která byla protkaná zlými, nemilujícími lidmi, kteří Davida odmítali. Nedařilo se vůbec nic. Prožíval utrpení doma, ve škole, bez přátel. Na dně fyzicky i psychicky.

Netlačit na změnu

A tehdy David neměl v plánu „uvěřit sám v sebe“, spravit sám sebe, přenastavit se. Neměl důvěru, že se něco stane jinak. Změna se zdála nedosažitelná a požadavek na ni by nejspíš znamenal ještě větší tlak: Vždyť přece stačí jen… Kdykoliv můžu, je to jenom ve mně. Musím to přece nějak udělat…

Pamatuji se na jednu klientku na psychiatrickém oddělení, která mi pohlédla do očí a ptala se: „Řekněte mi, jak mám věřit mužům?“ A ne, že bych nechtěla odpovědět, ale spíše mě zajímalo: „Z čeho ta otázka pramení? Kde se bere?“ Přišel těžký příběh o násilném partnerovi, trýznícím otcovi, bolavém dětství…

Klientce jsem odvětila: „To je dobře, že teď důvěru nemáte. Možná potřebujete spíš chránit sebe. Nějakou dobu. Možná potřebujete zjistit, zda bezpečné vztahy vůbec existují. Pocítit bezpečí, důvěru. V kohokoliv. Možná, že nedůvěra je obrana, přizpůsobení, kterou ještě není správný čas pouštět.“ Přišla úleva. Tlak opadl. Můžu si dovolit nevěřit. Nechtít to po sobě. Netlačit na sebe.

S laskavostí k sobě. Namísto požadavku, že teď v sobě musím něco změnit, by mohlo přijít pohlazení: Chápu, že to takhle mám. Rozumím tomu, že „něco“ ještě nedokážu. Že pro mě je něco těžké, náročné. Mám za sebou plno bolesti, neštěstí, zklamání, neporozumění… Mám za sebou tragédii, kterou ještě dlouho potřebuji zpracovávat. Nespěchám na sebe. Zkusím laskavě pohlédnout na svůj příběh. Na to, s čím se potýkám.

Ale pozor, laskavě neznamená s lítostí. Možná spíš naopak – v Davidově příběhu není lítosti ani za nehet. S lítostí se totiž díváme do minulosti. Ustrneme v pocitu křivdy: Jak já to mám těžké, jak mně bylo ublíženo… Můžeme vyčítat. Ulpět, ustrnout na momentech, kdy se k nám někdo nechoval hezky. Zabřednout do bažiny, ze které se těžko vystupuje.

Správný čas

Laskavost nám umožní odlepit se od těžkých chvil, které se už staly. Ukáže nám, co se děje teď. David se v jistém momentu odlepil. Od myšlenek na šikanu, učitele, rodiče, sourozence, kteří zanechali bolavé šrámy. Zmobilizoval síly, aby byl v přítomnosti. Aby zahlédl pomocnou ruku přítele, odešel na detox, vyhledal odborníka, který mu pomohl s oddlužením. David v jednu chvíli přijal zodpovědnost za svůj příběh. Převzal pero, které dlouho dobu drželi všichni lidé okolo něj a psali drsné, tvrdé věci.

Vzal svůj život do svých rukou. Ve správný čas. Ve správný čas. Záměrně opakuji dvakrát – asi tušíte proč. David vypráví svůj příběh s lehkostí. Ale až teď. Kdybychom se potkali v jeho osmnácti, nejspíš by tam znělo plno frustrace, vzteku, beznaděje, bolesti, příkoří. A kdyby se v Davidových osmnácti mě jako psycholožky někdo zeptal, zda věřím, že z něj bude úspěšný manažer a vlídný, lidský, charismatický muž, možná bych lehce pochybovala. Dřív. Teď už ne. Ne po setkání s Davidem.

A to je právě ta myšlenka, kterou bych ráda poslala dál. Zůstala ve mně po tomto setkání tak silně, že musela „na papír“. Možné je cokoliv. Cokoliv, po čem toužíte, co si přejete. Všechno má svůj čas, správnou chvíli – ale i to nejtěžší se může přehoupnout. A někdy to vůbec nejtěžší je počkat a věřit.

Důvěřovat, že něco uvnitř, síla naší duše, nás povede tím správným směrem. Ať už přišlo do našeho života cokoliv těžkého, nemoc, ztráta, tragédie, může to být dobré. Tato událost, situace může mít svoje tempo a to, co bez pochyby potřebujeme, je podpora. Podpora, kterou si dopřál i David. Oslovil kamaráda, oslovil poradce. Někoho, na koho se mohl obracet, když pochyboval. O koho se mohl opřít, když to bylo těžké.

A možná jste též v něčem, co svojí vlastní silou, vůlí, touhou právě teď, pro tento okamžik nemůžete změnit. Možná to nemůžete „urvat“. Co potřebujete, je podpora. Kapka důvěry, naděje, že to půjde. Že pro vás nějaká cesta je. Protože ona je vždycky. Jen to nejtěžší, co může být, je vydržet to. A já bych si moc přála, aby tento článek byl jakýmsi povzbuzením, jakýmsi sdílením dobrého. Pro temné chvilky, myšlenky, pocity. Protože věřit v sebe, v sílu svojí duše, už je samo o sobě něco, co léčí.