Seznam přání

Někteří z nás pohlíží na nový rok jako na novou šanci. Pro někoho to může být skvělá motivace, jak začít. Jak udělat věci jinak. Mnoho psychologů se ale vyjadřuje v tom smyslu, že nový rok je slabá, nefungující externí motivace. Že jsou to jen záblesky naší snahy nebo vůle. Že obvyklá předsevzetí, která si při této příležitosti dáváme, mají jen krátkou životnost.

Já se však domnívám, že lidem může nový rok pomoci obrátit list, a z mého pohledu je škoda tento potenciál nevyužít. Stejně jako je konec roku vhodným časem pro bilancování, začátek nám nabízí příležitost podívat se dopředu. Někdy nám můžou na mysl naskočit věty typu: Od ledna nanovo. Prvního už opravdu začnu. Naskočím zase do tréninkového režimu. Začnu cvičit, začnu hubnout, od ledna se učím…

Možná tušíte, co mají tyto věty společného: jsou jako klatba, která nad námi visí. Znamenají povinnost, nutnost, nepohodlí. Znamenají, že od ledna začíná něco, před čím jsme o svátcích na chvilku utekli do bezpečí. Dopřáli jsme si, po čem jsme toužili. Odpočali si. Nabrali jsme síly do boje. Tušíme, že nám bude nepříjemně. Už teď, pár dní po novém roce, vidím kolem sebe samé „30denní výzvy“. Samé sebezapření. Válku, kterou vyhlašujeme svým zaběhlým vzorcům chování. A současně tomu, co máme vlastně ve svém životě rádi.

Proč bič nad hlavou nefunguje

Mnoho lidí říká, že si nedávají žádné předsevzetí. Patřím k nim i já. Nelíbí se mi pojetí, že od prvního první se člověk duševně zaváže k něčemu, co mu není příjemné. Jenom kvůli datu, novému roku. Ty samy o sobě nic nezmění. Ale velmi se mi líbí představa, že vyjádříme přání. Přání, které máme my sami pro sebe. Přání, které si můžeme splnit a nadělit. To je jenom na nás.

Někteří z nás se snažili již tolikrát. Přestat kouřit, začít číst víc knížek. Dostudovat vysokou školu, zhubnout, získat jinou práci, změnit pravidla v partnerství. Stále se nedaří. V mysli jako by byl neustále přítomný červík pochybností. Někdy tomu můžeme říkat strach ze selhání.

David McClelland, americký psycholog věnující se osobnosti a motivaci, vyzkoumal, že lidé, které mají silnou potřebu vyhnout se neúspěchu, si sami pro sebe volí úkoly buď příliš snadné (případně vůbec žádné), nebo naopak velmi obtížné. Takové, které jim dávají omluvu, když zadaný úkol nesplní. Dělají to nevědomky. Automaticky. Strach přehluší všechna přání. Protože: Co kdyby se náhodou ukázalo, že to nedokážu. Co když si budou ostatní myslet, že na to nemám. Že jsem slaboch. Že nic neumím. To si raději zvolím nereálný cíl. A je velmi pravděpodobné, že okolí pochopí jeho nedosažitelnost, a třeba mě ještě utěší. Není to moje vina. Selhat je naprosto v pořádku.

Neutíkáme před cílem, který nám stanovil někdo jiný. My utíkáme sami před sebou. Samozřejmě ne všichni. Ale někdy si my sami nastavujeme laťku příliš vysoko a už dopředu pochybujeme, že to zvládneme. Už dopředu si omlouváme neúspěch. Odsouváme začátek. Protože to vlastně takto nechceme. U dosahování takového cíle – třeba pokud se jedná o „dostudování vysoké školy“ – zažíváme negativní pocity, jenom co pomyslíme na skripta. Těch večerů, kdy se budu muset učit. A těch materiálů… Vůbec netuším, jak to budu zvládat.

Jakmile je naše činnost motivována strachem, je něco špatně. Nový rok do toho má pramálo co mluvit. Strach nás může nakopnout. Zděšení, že se řítíme někam, kam nechceme. Váha, která překročila únosnou míru. Zdvižený prst vedoucího, pokud si nedoděláme patřičný kurz. Vyhrocená partnerská hádka, kdy máme pocit, že slib „já s tím něco udělám“, už opravdu nestačí.

Strach, který nás přinutí začít, ale nestačí. Co myslíte, že se stane, když ručička na váze klesne o dva kilogramy? Co se stane, když v partnerství či v práci zavládne příměří? Když pocit strachu opadne? Poklesne i motivace – protože hlavní motivace pro změnu zmizela. Může nám být zase dobře. Někde vzadu v naší mysli je možná touha po změně, ale už zdaleka není tak pálivá. A tak se vracíme do zaběhlého způsobu života a zkoušíme, zda to ještě půjde tak jako doposud. Protože změna zkrátka není nic moc.

A teď to vezmeme naopak. Navzdory McClellandovi. Navzdory strachu. Podíváme se na případ, kdy si sami pro sebe něco pěkného přejeme. Kdy máme pocit, že bychom si takové překvapení měli my sami nadělit. Ve spolupráci s osudem. Jdeme naproti tomu, co nám dělá dobře.

Edward Deci provedl v 70. letech úžasně jednoduchý a v té době převratný pokus. Skupina studentů měla skládat obrázkové puzzle z kostek. Všichni studenti měli tuto činnost rádi. Doposud to dělali jen kvůli své vnitřní motivaci. Experimentátoři pak náhodně vybrali z této skupiny studenty, kterým za každé složené puzzle dali finanční odměnu. Zbytek studentů žádnou odměnu nedostal a ani o této možnosti nevěděl.

Když pokus skončil, experimentátoři nabídli všem studentům možnost dál skládat puzzle jen tak. Kdo myslíte, že pokračoval? Ano, tušíte správně: studenti, kteří dostali za skládání zaplaceno, přestali skládat, jakmile pokus skončil a žádná finanční odměna už je nečekala. Ti, kteří během pokusu žádné peníze nedostali, pokračovali. Prostě proto, že je činnost bavila. Protože si ji užívali a bylo jim v tom dobře.

Mít se na co těšit

A teď zpět do toho našeho nového roku. Do našeho přání, které by nám rok 2022 mohl splnit. Dnes, zítra, za měsíc, do prosince. Prostě jako milou věc, kterou v něm můžeme najít. Něco pozitivního, co se může stát. Třeba díky nám. Díky naší činnosti. Díky tomu, že budeme mít toto přání na mysli. Nebo ještě lépe: přilepené před očima na ledničce.

Ono je to totiž opravdu důležité – jak si danou činnost takzvaně zarámujeme. Ohraničíme. Jak si ji v mysli uchopíme. Jak o ní přemýšlíme.

Možná se zdá hloupost rozlišovat mezi „předsevzetím“ a „přáním“, mezi motivací strachem a radostí. Ale zkuste teď zavřít oči a představit si to hezké, co vám může do života přijít. Co kdyby se opravdu stalo to, po čem toužíme. Kdybyste opravdu našli to, díky čemu budete o ždibec spokojenější. Představujete si? Jak vám je? Co se ve vás děje? Jaký pocit se ve vás rozlévá?

Já doufám, že je vám teď příjemně. Možná máte v obličeji lehký úsměv. Podržte si tuto milou představu splněného přání. Nechte ji běžet za zavřenými víčky. Přemýšlejte o detailech. O oblastech, které splněné přání ovlivní. Dovolte si prožít pocit, jak vám bude, když se vše podaří. Troufám si říct, že je to zcela jiná představa a zcela jiný pocit, než kdybychom měli v mysli myšlenku: Měla bych dostudovat. Měl bych zhubnout. Musím se sebou něco dělat.

A teď, pokud máte v sobě pocit splněného přání… pomyslete na první krok, který by vás mohl vést. První dílek, který vás potěší. Třeba je to první krok z tisíců dalších, mravenčí práce. Možná teprve pošlete přihlášku na školu, zajdete na kávu s výživovým poradcem nebo se podíváte, kam byste mohli jet na dovolenou. Vy sami víte, co byste mohli. A hlavně: vy sami víte, co byste chtěli, potřebovali, co byste si přáli. Co vám udělá radost. U čeho se budete cítit dobře. To udělejte. Nic jiného.

Je to pár dnů, co začal nový rok. Nestalo se nic jiného. Neproběhla žádná radikální změna našich vztahů, rodinné ani pracovní situace, nehledě na datum mnoho věcí zůstalo při starém. Prvního ledna není žádný zlom. Ale příležitost to je. Pro někoho může znamenat dobrý výchozí bod: „Den, kdy jsem si začala plnit Kinder přání.“ Den, který mi udělal drobnou radost na cestě za něčím, co mě potěší.

Mnoho lidí v některé z životních oblastí bojuje. Se vztahy, s prací, s dětmi, rodiči, sami se sebou. Někdy je tento boj víc než náročný a vyčerpávající. Ať už je vaše situace jakákoliv, ať už máte život jakkoliv náročný, zkuste si představit svoji dětskou duši, když jste dostali Kinder vajíčko. To očekávání a radost. Zkuste si v tomto roce něco hezkého nadělit. Sami pro sebe. Ať už to je motivační cíl, či něco jiného. Těšte se a odměňte se. Nadělte si něco hezkého.