Sex jednou za měsíc. Je …

„Jsem blázen, nebo je to ještě normální?“ ptají se mne často lidé s duševními potížemi a běžnými životními strastmi různého druhu. Lidé s úzkostmi, s náladami všeho zabarvení, lidé, kteří nemají žádné nápady i ti, kteří jich mají nadbytek, ptají se žárlivci i sukničkáři. Také se ptají na tělesné potíže.

• „Mám opravdu něco s břichem, nebo je to psychické?“
• „Je to jen únavou a stresem, nebo se mám obávat nějaké vážné nemoci?“

Dnes už se i o potvoře psychosomatice docela obecně ví. A v průsečíku tělesna a duševna leží i velké téma SEX. A v jeho případě, jak se ukazuje, je normalita a nenormálnost ještě svízelnější otázkou.

Smím se zeptat…

Nebudu se tentokrát pouštět do výsostně sexuologických vod, nechci se věnovat  nejrůznějším odchylkám od běžných představ o tělesné lásce (které, jak se soudí už také víceméně obecně, nejsou vlastně žádnými odchylkami v případě, že vyhovují oběma partnerům). Jde mi dnes zejména o frekvenci milování.

„A smím se zeptat, jak to mezi vámi funguje v sexu?“ ptávám se, když už jsme předtím vztah probrali z několika jiných úhlů. 
„Ále, ani se neptejte, v podstatě spolu vůbec nespíme“ nebo „Máme spolu sex tak jednou měsíčně“ jsou odpovědi až podezřele časté.

Něco podobného slýchám určitě častěji než spokojené konstatování, že se dotyční milují jako kdysi na začátku vztahu, že si užívají tělesné vzájemnosti a intimity s oboustranným požitkem, že je to spolu v posteli baví a že to dělají často. Takových je, zdá se, alespoň v mé praxi, jako šafránu.

Samozřejmě, pokud do statistického souboru nezahrneme ty čerstvě zamilované, s emocemi i hormony pracujícími na plné obrátky. I když dokonce ani nepřímá úměra mezi trváním vztahu a intenzitou sexuálního soužití není absolutním pravidlem. I páry, které spolu jsou jen krátce, často mluví o milostném životě spíše sporadickém.

Lidé se zkrátka milují mnohem méně často, než bychom měli sklon označit za normální. Tak jak to tedy s tou normalitou frekvence v sexu je?

Normalita. Co je normální a co už ne?

Jak se chová normální člověk a kdy už jde o odchylku od normy? A co to ta norma je? Obecně se normalita chápe jako ta hodnota posuzované proměnné, která se v dané populaci vyskytuje většinově. Čili zjednodušeně – norma je průměr.

Normální hladinu krevního tlaku si nikdo nevycucal z prstu. Dokonce ji ani nestanovil na základě složitého výpočtu, který by bral v potaz třeba napětí, jež je schopna vydržet cévní stěna, aby mohla po desetiletí dobře fungovat a pod tlakem přivádět krev tam, kam má, ale aby zároveň nepraskla. Normální krevní tlak je jednoduše krevní tlak, který má statisticky v nestonající populaci nejvíc lidí.

Vzato ad absurdum: Kdyby mělo osmaosmdesát procent zdravých lidí v klidu krevní tlak 200/100, považovali bychom takovýto tlak za normální. Což je samozřejmě holý nesmysl. Většina lidí má krevní tlak kolem onoho statistického průměru ne proto, že je to prostě statistický průměr, ale proto, že právě tento tlak se po tisíciletí pro lidské tělo osvědčil a funguje. Podobně hranici mezi takzvaně normálním a nenormálním myšlením nestanovila nějaká rada psychiatrů. Nikdo neřekl: „Tohle je ještě v pořádku a tohle už drze vybočuje, to budeme léčit.“ Není za tím ani žádná zlovolná ideologická komise na regulaci lidského myšlení. Dokonce tu hranici normy myšlení nediktují ani sociologové, kteří nejlépe vědí, jaké myšlenky jsou pro společnost v dlouhodobém horizontu prospěšné a jaké ne. Je to opět mnohem jednodušší a úplně přímočaré:

Normálně myslí ten, kdo myslí jako většina

Většina z nás nepředpokládá, že nás v noci soused pozoruje důmyslným optickým zařízením, ani že jsme schopni vejít se do ucha jehly, že stačí chtít. Většina z nás myslí v přirozeném tempu – ani příliš rychle, ani příliš pomalu, přesně tak, aby to myšlení vedlo k přínosnému výsledku v očekávaném čase. Většina z nás neskáče od jedné myšlenky ke druhé, od té ke třetí a několika dalším, aniž by celá ta spleť dávala smysl. Většina z nás myslí normálně. Čili většinově.

Přednáška 24. října 2024