Setkání s prázdnotou

I během jiných období v životě zaháníme prázdnotu často až neuvěřitelně kreativně a věnujeme tomu velkou část života. Troufnu si tvrdit, že také proto se někdy zakládají rodiny a rodí děti. Co by totiž mohlo či mělo být místo toho? Hrozba neznámého se nám přiblíží nepříjemně až k tělu, volíme tedy jistotu (avšak vždy s náhodným a nejasným výsledkem – jak ironické). Nastupuje strach. Ale z čeho?

Ze samoty? Že nás nikdo nemiluje? Co je v jádru toho dne, který musíme přežít sami? Ne‑smysl života? Ten pocit obvykle nikam nemizí, jen ho fikaně překrýváme a maskujeme, rozptylujeme vírem života, péčí o druhé, prací. Když se připomíná, zkoušíme na něj kdeco: dobře jíme, sportujeme, reflektujeme, chodíme na terapie… Nebo méně produktivně: zůstáváme ve vztazích, ve kterých být nechceme, zakládáme nové, jen aby se o nás ta slizká prázdnota zase nezačala otírat, případně si zkoušíme „pomoci“ odpojením se od reality.

Žít s vědomím oné prázdnoty jako podkladu všeho a mít odvahu žít jinak bývá často odsuzováno. Tušíme, že jsme hodnoceni (určitě se na mě všechny ty šťastné rodiny venku koukají a myslí si o mně, že jsem stvůra). I proto je tak těžké překlenout propast těchto očekávání a začít nalézat sobě vyhovující modely spolu/žití.

Sophie Lewis také píše o našem vzdoru, když nám někdo jen naznačí, že se dá žít i jinak (a třeba i lépe) než právě jen v rodinných svazcích. Bráníme se: „Jistě, možná, že rodina je disciplinární mechanismus na výrobu traumatu poháněný nedostatkem, ale je to aspoň MŮJ disciplinární mechanismus na výrobu traumatu poháněný nedostatkem!“ Tento vzdor je koneckonců dobře viditelný v diskuzích veřejných, jak má rodina vypadat, z koho se má skládat, kdo má vychovávat dítě, jaké orientace smějí být rodiče a tak dále.

Vztahy ale jsou životně důležité

I když si můžeme pohrávat s myšlenkou, že nukleární rodina nemusí být jedinou možností, určitě nechci tvrdit, že nemáme být součástí sítě vztahů. Naopak! Je to život zachraňující, radost přinášející a vůbec nejzásadnější věc v našem životě. Z textu čtenářky je cítit silná potřeba mít dobré vztahy, být součástí komunity a je to tak v pořádku.

Adéla píše, že se už pokusila s přítelem mluvit o svých stavech, ale není to jednoduché. Naprosto rozumím. Je to asi ta nejtěžší věc na světě, otevřít se někomu právě na této až existenciální úrovni. Tolik otázek: Pochopí mě? Odsoudí mě? Bude toho na něj příliš? Co když to má ale podobně jako já? Co když také hledá blízkost, ale ne vlastnickou ani vynucenou, ale skutečnou, kde má moje i jeho zranitelnost své místo? Bude ale ochotný to přiznat? Bude ochotný tohle se mnou postupně budovat? Možná je na to brzy…

„Nepřijdu si, že se na mě celý svět sype, když vím, že někdo vedle v místnosti je,“ píše Adéla. Pouhá přítomnost druhého nás zachraňuje od plného vědomí skutečnosti: že prázdnota je všude. Myslím, že nejen Adéla tuší, že tak to být nemá (nechce, aby ji partner zachraňoval), přitom ale jde o tu nejpochopitelnější strategii – samozřejmě hledáme způsoby, jak se těmto pocitům vyhnout.

Rodinné i partnerské vztahy mívají auru bezpečného přístavu. Často se do něj chceme před různými existenciálními bubáky prostě schovat. Pokud jsou přitom funkční, bezpečné, můžeme v nich být opravdoví a nemáme od nich nerealistická očekávání (žili šťastně až do smrti), mohou nás skutečně zachránit. A mohou to být i jiné vztahy, které naplní tato kritéria.

Výzkum Bruce Alexandra nazývaný Myší park mi vždy připomene, jak moc potřebujeme být součástí společenství. Jeho výzkum se zaměřil na závislost. Myši, které byly v kleci samotné a měly přístup jen ke zdroji vody nebo drog, se velmi rychle předávkovaly a umíraly. Jakmile výzkumníci vytvořili prostředí, kde mohly trávit čas spolu, překvapivě nikdy nedošlo k předávkování a myši dokonce preferovaly nádržku s vodou před drogami.

Není to úžasné? Takhle jednoduché a zároveň tak složité to je. V jistém smyslu opravdu stačí, když je někdo vedle v místnosti. U lidí je však samozřejmě nutno vztahy prohloubit a pečovat o ně, aby byl efekt trvalejší. Často mi v hlavě zní sloka písně Jana Budaře:

Hold tvým samotám vzdámVím, že jich pár mášVšak víš, i já jich pár mámI to je život náš

Vzdám tvým samotám hold. Nejen, že je přijmu, nejen, že si je poslechnu, vezmu je jako tvou součást, já jim dokonce vzdám hold, protože tě dělají tebou, a mně je ctí, že je s tebou mohu sdílet zrovna já. A víš, mám jich taky pár… pojďme je sdílet.

Myslím, že víkendové propady nálady Adéle ukazují, že se její život proměňuje, že je právě teď křehčí. Možná bude potřeba nějakou chvíli hledat způsoby, jak nově rozložit síly, možná se bude hodit pomoc terapeuta. Její strach, zdá se mi, pramení z toho, že se zrovna rozkročila nad propastí (navíc drží v ruce miminko), dělá krok a doufá, že ji na druhé straně někdo zachytí. K tomu ale nechce házet všechnu odpovědnost na ty na druhém břehu.

Přeji sílu a odvahu, ať se loďka zase ustálí a posádka najde pro sebe dobré místo k sezení. Přeji to všem, kdo se teď nebo jindy zrovna potkávají s prázdnotou.