Sedm sloves intimity

Dostávat, dostat (to receive)

I když ani žádat a brát si nemusí být kdovíjaká zívačka, podle Esther Perel je právě dostávat pro spoustu lidí to nejzranitelnější ze sloves intimity. Znamená to přijmout péči, čas, starost, pozornost, kompliment, potěšení – od někoho druhého, kdo nás vidí a vnímá. Takže to znamená připustit, že jsme dost dobří, aby nás někdo druhý měl rád, aby nám chtěl něco dát, aby se o nás chtěl postarat.

Pro někoho je schopnost přijímat přirozená, někdo jen s úsměvem opáčí slovenským příslovím keď dávajú, ber, keď bijú, utekaj. Pro mnohé jiné je dostat a přijmout složité. Být v roli toho přijímajícího může ve spoustě lidí probouzet zranitelnost, odhalení, a tedy i kousek bezmoci.

Jindy nás blokuje zažitá zkušenost, že pokud od druhého něco dostanu, jsem mu teď zavázaná a dlužím mu. To s sebou obvykle nese strach, nechuť nebo obojí. Dovolit si ale dostat něco jen tak, to je docela jiná úroveň důvěry. Zaslouží si ji každý? Jistě ne. Zaslouží si ji aspoň někdo? Možná ano.

Dávat (to give)

Čas, pozornost, péči, peníze, pomoc, dárky… ne jako nástroj manipulace, ať si toho druhého zavážu. Ale prostě jen tak. Protože mi na druhém záleží a chci mu udělat radost. Protože dávat je jedno z mnoha sloves, které spadají pod množinu slovesa milovat.

Někteří lidé, kteří během své osobní historie zažívali citové pustiny a nedostatek lásky, ale s věkem dorostou do určitého kupeckého přístupu ke vztahům a naučí se stále poměřovat, kdo kolik dává. Aby se jim znovu nestalo, že přijdou zkrátka. Dávat jen tak, bez sledování skóre, bez očekávání protislužby, pak pro ně není snadné.

A pak je tu další stránka: Dáváme nejen proto, že chceme druhému udělat radost, ale často taky proto, abychom se vyhnuli konfliktu. A to nás přivádí k dalšímu slovesu.

Odmítnout (to refuse)

Bez ne nemá naše ano žádnou váhu. Pokud nemáme svobodu odmítnout, pak není pro druhého člověka bezpečné nás o něco žádat, ba dokonce ani něco dávat. Protože pak si ten druhý prostě nemůže být nikdy jist, že nám neubližuje a že pro něj neděláme něco, co dělat nechceme.

Také u tohoto slovesa bývá zajímavé podívat se do minulosti. Jaké jsou naše rané zážitky se slovem ne? Jaký je příběh za tím naším? Když jsme v dětství něco nebo někoho odmítli, jaké to mělo následky? Jaké jsme se báli, že by to mělo následky?

V erotickém prostoru jsme často v našich nejzranitelnějších vodách a něco odmítnout může být spojeno se strachem, že tomu druhému ublížím. Ve skutečnosti je dobře zažitá možnost cokoli citlivě odmítnout, přesměrovat nebo upravit jeden z klíčových kamenů bezpečí. Pak totiž všichni můžou v klidu plynout, prožívat a nebát se, že nechtíc ublíží sobě – nebo tomu druhému.

Sdílet, dělit se (to share)

Naše pozornost je báječná v tom, jak se umí přesouvat a měnit své ohnisko. Mohu se soustředit na sebe – brát, dostávat. Mohu se soustředit na druhého a dávat. Mohu se soustředit na druhého, ale i tak si brát – pro sebe uspokojení z toho, že jemu je dobře. Ale taky mohu pozornost směřovat do prostoru mezi nás. Třeba ke slovesu sdílet.

Pokud jsme vyrostli s nastavením mysli, že všeho je dost pro všechny, sdílení a dělení nám obvykle nedělá velký problém a spíš přináší radost. Pokud ale žijeme s mentalitou nedostatku, spíš z toho budeme nervózní. Dělit se pro někoho může být ohrožující, může se cítit sám ožebračený. Sdílet můžeme nejen materiální zdroje, jídlo a prostor, ale taky příběhy, citlivá tajemství, radost nebo bolest.

Hrát si a představovat si (to play, imagine)

Hrát si znamená mimo jiné tvořit, být kreativní, řešit problémy novými způsoby. Opustit stav zaměření na výkon a výsledek a namísto toho si užívat proces. Objevovat, být zvědavý, mít otevřená očekávání – jaké tohle bude? Kam to povede?

V prostoru hry, hravosti a imaginace neřešíme plynutí času, odkládáme okolní kontext svého života i sebe samých a prostě jsme ponoření do přítomnosti. Do bytí a prožitku. Ve hře můžeme opustit to, kdo jsme obvykle, a stát se kýmkoliv jiným. Můžeme být na chvíli zlí, odvážní, dobrodružní, neslušní…, i když běžně nejsme.

Přemýšlení v kontextu výsledku a výkonu nám v dlouhodobých vztazích škodí. Hravost zdaleka neznamená, že se s partnerem budeme převlékat do kostýmů a hrát fiktivní scény. Pro někoho je podstatně zábavnější hrát si s dechem, se zaměřením pozornosti, imaginací, rychlostí, zvědavostí. Bez pocitu, že existuje nějaký správný výsledek, a když se ho nedosáhne, je to nezdar.

Lidé v párech, kterým je dobře ve společné erotice, jsou podle Perel ochotní být ochotní – ve smyslu, že nemusí být vždycky rovnou všechno a není potřeba to rovnou řešit. Existuje scénář, kdy se třeba k ženě její partner začne mít, ona si představí, o co mu jde, a řekne, že dneska je na to moc unavená.

A pak existuje scénář, ve kterém opustí svoji hotovou představu o dalším vývoji, a řeší jen to, jestli je teď příjemný tenhle jeden malý polibek a jestli by byl pěkný nějaký další. Kam to povede? Kdo ví, uvidíme. Pokud máme v kterýkoliv moment svobodu odmítnout, pak je možná i hra.