Sedm mýtů o bolesti

Máme malou, ale mazanou fenku Bobinu. Není ideálně cvičená, není ani úplně nevychovaná, ale když byla menší, někdy její zlobení překročilo míru.

Jednou jedinkrát mi povolily nervy a skutečně nebolestivě a čistě výchovně jsem ji plácnul novinami. Okamžitě začala kulhat na pravou zadní nohu a šla se s tím předvést ostatním členům domácnosti.

Vydržela to skoro půl hodiny, kulhat zapomněla až ve chvíli, kdy uslyšela: Bobino, tumáš, šmakos! Vyskočila a vesele vyběhla pro oblíbenou pochoutku. Dnes, s odstupem let a větší zkušeností, si kladu otázku, jestli ji skutečně „nezabolelo“ to, že byla potrestaná.

O psí duši toho víme snad ještě méně než o lidské. Mám několik zkušeností, že pacientce se při vzpomínce na ponižující facku na tváři objevil otisk prstů jako důkaz „paměti těla“.

Bolest je skutečná i bez zjevné příčiny

Poněkud toporná definice z úvodu článku nám říká, že bolest vzniká, když je někde naše tělo poraněno nebo poškozeno, současně ale vystihuje také tu skutečnost, že na daném místě žádné poškození být nemusí a přesto nás to bolí tak, jako by tam bylo. Klasickým příkladem je bolest hlavy, kterou nemusíme strčit mezi dva proti sobě jedoucí vlaky – stačí, abychom měli dost starostí, a máme pocit, že se nám rozskočí.

Hypnotizér umí uspat člověka, dotknout se ho prstem a nasugerovat mu, že ho právě sežehnul cigaretou. Na místě, kde se dotýkal, naskočí puchýř.

Veškerou bolest zde totiž dokážou zajistit přehnaně napnuté svaly, jež odpovídají našemu duševnímu rozpoložení; české slovo „napětí“ nádherně vystihuje jednotu mezi psychickým a tělesným stavem.

„Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest… Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných.“ (Albert Schweitzer)

Je tedy nutné rozloučit se s jistotou, že když nás někde bolí, je tedy právě tam něco poškozeno. Pocit, že nás něco pálí na noze, nemusí být vůbec způsoben plamenem. Může jej vyvolat poškození nervové dráhy po celé její délce, ale také pouhá představa.

Každý lepší hypnotizér umí uspat člověka, dotknout se ho prstem a současně mu nasugerovat, že ho právě sežehnul cigaretou. Na místě, kde se dotýkal, naskočí puchýř. Bolest může vznikat při depresi, kdy bolavé orgány nejsou vůbec postiženy, při velkých citových hnutích, ale i při pohledu na bolest druhého člověka.

Bolest je…

Druhá část definice Světové zdravotnické organizace důrazně upozorňuje na skutečnost, že bolest je vždy subjektivní. To znamená, že když někoho něco bolí, tak si nikdo nemůže ověřit, zda ho to bolí a jak ho to bolí.

Medicína nemá žádný algimetr ani dolorimetr (do češtiny bych to přeložil asi jako „boloměr“), což je častým zdrojem nedorozumění, nepochopení, konfliktů a nakonec špatného a nedostatečného léčení bolesti.

Bolest je, když si vrazíte třísku pod nehet a máte celé sobotní odpoledne jen pro sebe.

Margo McCaffery, šikovná a zdatná zdravotní sestra podílející se zásadním způsobem na organizaci léčby bolesti, objela v devadesátých letech minulého století přes půl světa a zjistila, že bez ohledu na rasu, ekonomickou úroveň země, způsob státního zřízení a další rozdíly mezi všemi sledovanými populacemi, u více než 20 % nemocných není bolest dostatečně léčena.

Ona sama navrhla zlepšení a zpřesnění definice bolesti takto: Bolest je cokoliv, co trpící osoba takto pojmenuje, a bolest existuje, kdykoliv nemocný řekne, že ji má. Mně osobně se zdá velice příhodná a výstižná definice z Wolkerovy povídky Služka, kde na otázku, zda trpí bolestí, odpovídá hlavní hrdinka takto: Bolest je, když si vrazíte třísku pod nehet a máte celé sobotní odpoledne jen pro sebe. Vystihuje totiž jak utrpení samo, tak osamělost člověka v jeho trápení.

Děd Vševěd v bílém plášti

Právě z nemožnosti nějakým způsobem ověřit a změřit bolest druhého vzniká v celém našem podezíravém světě a ještě víc ve světě zdravotníků nedůvěra, kterou trefně vystihuje přísloví o tom, že sytý hladovému nevěří.

Ono totiž, když něco nelze dokázat, tak se to dá velmi dobře simulovat. Existují sice některé objektivní známky, které nám mohou napomoci v diagnostice, jak si podrobněji ukážeme dále, ale v zásadě jsme plně odkázáni na výpověď postižené osoby. Protože i ty objektivní projevy se dají přifilmovat.

Nechci nás doktory pomlouvat, ale jsme prostě takoví. To vědomí děda Vševěda do nás vtloukají od začátku a posilují je i pacienti.

Laici vycházejí ze svého skeptického stanoviska, zdravotní personál má ale vzhledem k profesionální deformaci ještě jeden důvod, proč o míře bolesti nemocného pochybovat.

Zdravotníci jsou celý život vychováváni jako experti. Studium je přesvědčuje, že vědí, jak to ve zdravém i nemocném těle chodí, že na to mají nejrůznější vyšetřovací a zobrazovací metody, které je mají ujistit, že jsou na tom se svými možnostmi stejně dobře jako třeba automechanik v servisu, který vám seřídí vaši Škodovku tak, že zase šlape jako švýcarské hodinky.

Nechci nás doktory pomlouvat, ale jsme prostě takoví. To vědomí děda Vševěda do nás vtloukají od začátku a posilují je i pacienti („Pane doktore, vy tomu rozumíte…“). Pouze psychoterapeutický výcvik vede lékaře i sestry k poznání, že jediným expertem na svůj život je samotný jeho nositel, tedy v této chvíli náš pacient.

Jestliže doktor po vyšetření EKG může s úlevou říci pacientovi, že žádný infarkt nemá (a oba jsou spokojeni), nemůže se tímto způsobem postavit k jeho bolestem, zejména zdají‑li se mu nevěrohodné nebo prostě jen „divné“. Ono totiž líčení těchto obtíží skutečně může divně vyznívat.

Přednáška 24. října 2024