Sebeúcta ve vztahu

Tak a dost! Takhle já to nechci! Nebudeš se ke mně takhle chovat ani se mnou ošklivě mluvit. Zasloužím si respekt a slušnost. Zasloužím si, aby mě měl někdo opravdu rád. Nemůžeš si dělat, co chceš. Nemůžeš čekat, že budu všechnu práci dělat já. Že vše zorganizuji, vymyslím, zařídím, uklidím, uvařím a postarám se.

Potřebuji, abys ukázal, že ti na mně záleží, že je pro tebe moje štěstí důležité. Abys projevil zájem, zeptal se mě, jak se mám, byl se mnou, když je mi těžko, abys mi naslouchal. Protože to nejsou velké ani drahé věci. Jsou to důležité drobnosti, každodenní projevy důvěry a blízkosti. Bez nich s tebou vztah mít nechci.

Pokud se náš vztah nezmění, opustím tě. Nebudu s někým, komu na mně nezáleží. Říkám ti to na rovinu, abys věděl, že já něco v našem vztahu potřebuji. Když nenastane změna, budu raději sama. Dokážu být šťastná a spokojená bez tebe, možná i šťastnější. Vím, že se o sebe postarám. Tebe do svého života vítám, ale ne pokud mi budeš ubližovat. Pak tě nechci.

Slyšíte to? Slyšíte tu zdravou, nekompromisní, ale zároveň jemnou a vlídnou sebeúctu? Slyšíte tu osobní sílu postavit se za své vlastní štěstí? Jistotu, že náš partner nám zkrátka nesmí ubližovat, aniž by za to nesl důsledky? Slova a věty pronesené v prvních odstavcích nikomu nepatří. Neřekla je klientka ani kamarádka. Věřte mi ale, že bych si někdy moc přála, aby zazněly.

Aby je některé mé klientky či kamarádky byly schopny svému partnerovi říct. Aby našly sílu postavit se za své štěstí. Aby zažily ten pocit, že na jejich štěstí a spokojenosti záleží. Aby řekly jasné Ne! někomu, kdo po nich šlape, kdo je jen kritizuje, poučuje, nechválí a nepodporuje. A právě takovým lidem bych ráda věnovala tento článek. Případům, kdy ženy či muži, krásní, šikovní, hodní, obětaví, vlídní a tolerantní, zůstávají ve vztazích, kde dostávají hořké životní kapky.

Teď vás možná napadne: Není to zase tak hrozné. Nežiju přece v domácím násilí. Mám normálního přítele, přítelkyni. Jen občas mi neprojevuje dostatek náklonnosti, úcty nebo důvěry. Nemám ambice posuzovat váš vztah na dálku. Ale pojďme se společně podívat na některé situace, které by se ve vztahu zkrátka dít neměly, nebo alespoň ne každodenně. Na situace, které nejsou standardem, ačkoliv nám partner může dávat nekompromisně najevo, že ano.

Nejsi dost

Podívej, jak ti přetékají ty špeky. Tohle si chceš vzít na sebe? Neblbni. Nechceš si zase zajít na kosmetiku? Potřebovala bys to jako sůl. V tomhle oblečení vypadáš směšně. Nechápu, jak můžeš tohle jíst, s tvojí váhou by sis to měl odepřít. Nemyslím, že ty zkoušky uděláš. Na tohle zkrátka nemáš. To není práce pro někoho, jako jsi ty.

Jedna jízlivá věta denně stačí. Zvlášť pokud se trefí do toho nejvíc citlivého místa: do našich vlastních pochybností. Takovéto jedovaté věty mohou v naší mysli přetrvávat roky. Můžeme si je nést do dalších vztahů a začít pochybovat sami o sobě. Den po dni může partner šlapat po naší sebeúctě, až se staneme na jeho hodnocení zcela závislí. Protože my sami jsme „špatně“. Čekáme na jeho či její souhlas, chválu. Čekáme na ocenění, které příliš často nepřichází.

Bolavým háčkem na těchto větách je, že častokrát je pronášíme my sami k sobě. Myslíme si, že partner si pouze všiml naší nedokonalosti. Že upozornil na fakt – nikoliv že se k nám chová ošklivě. Vždyť je to pravda. Vždyť v těch šatech vypadám tlustě. Vždyť bych se sebou opravdu měl něco udělat. Mám štěstí, že se mnou je. Kdo jiný by mě chtěl. Zvlášť, když jsem tak tlustá, ošklivá, neschopná…

Jenomže takhle to není! Nechci tím říct, že by nám náš partner měl lhát nebo předstírat nadšení, pokud se mu nelíbí naše šaty. Ale nikdy, naprosto nikdy, za žádných okolností by nás neměl záměrně shazovat. Neměl by cíleně šlapat po našem sebevědomí. Neměl by nám svými výroky ubližovat. Neměl by nás nahlodávat myšlenou, že jsme něco míň nebo že je na nás něco špatně; obvykle něco, co jde velmi těžko změnit.

Zkuste se teď zhluboka nadechnout, zavřít oči a zapřemýšlet:

• Jaké věty od svého partnera nejčastěji slýcháte?
• Vyskočí vám na mysli spíše slova chvály, komplimenty, obdiv – nebo naopak kritika?
• Vybaví se vám, co na vás kritizuje nebo co se mu na vás líbí?
• Cítíte se svým partnerem přijímaní tak, jak jste?
• Máte pocit, že se mu líbíte i s vašimi nedokonalostmi?

Partner je osobou, která se vědomě rozhodne být s námi ve vztahu, a stejně tak my s ním. Není to naše matka, otec, sourozenec ani jiný příbuzný, není to kolega či vedoucí – osoba, která nám je mnohdy „nadělena shůry“. Partner se rozhodl s námi žít z nějakého důvodu. Měla by to být náklonnost, respekt, obdiv a láska, co k nám cítí a co vůči nám projevuje. Partner by neměl být kritikem našeho života, pozorovatelem nedostatků a chyb ani učitelem, který nám dává životní lekce.

A jelikož opakování není nikdy dost: pokud jste v situaci, kdy váš partner dennodenně šlape po vaší sebeúctě a sebevědomí, kdy upozorňuje jen na vaše nedostatky, nemusíte to trpět. Nezasloužíte si to!

Dusivé ticho

Přijdu domů a on tam sedí. Naštvaně. Nevím proč. Neřekne mi to. Ať se na cokoliv zeptám, odsekne mi nebo předstírá, že otázku neslyšel. Stále si pro sebe něco mumlá. A věřte mi, že to není nic pozitivního. Třeba že večeře je studená, nepřipravená, nedosolená. Nebo si mumlá, jaký je všude nepořádek. Ale to není pravda! Já se tak snažím. Mám pocit, že žiju s dozorcem, a ne s partnerem. Nebyl takový vždycky, je to ale čím dál horší.

Možná zažíváte podobnou situaci týdny, měsíce nebo roky. Čím delší takové období je, tím více ubývá sil a tím stresovější a náročnější pro nás vztah může být. Když nedostáváme zpětnou vazbu, jsme téměř bezmocní. Každá snaha o komunikaci nebo dobrý skutek je zadupána kritikou, která nemusí být ani vyjádřena slovně. Stačí ten bolavý odsuzující pohled, postoj či jízlivý tón hlasu.

Pomiňme teď případy, že má partner zkrátka špatný den, potřebuje chvíli mlčet, urovnat si myšlenky, být nějakou dobu pasivní. Takové situace se stávají a nevěstí, že se děje opravdu něco špatného. Vážné to je, pokud se jeden z partnerů cítí jako v kleci. Pod drobnohledem. Uvězněný s někým, kdo jej neustále hodnotí a kritizuje. Namísto vztahu zažívá každodenní dril. Pocit, jako by stál před komisí u státních zkoušek.

Dobrým indikátorem může být pocit, který máte před dveřmi svého domova. Je vám lehce nevolno? Tak nějak divně? V hlavě víří myšlenky: Co bude zase špatně tentokrát? Jakou asi bude mít náladu? Kvůli čemu se dneska naštve? Udělala jsem všechno správně?

Pokud na tyto a podobné otázky v duchu odpovídáte Ano, přesně takhle to je!, zmíním to znova: ve vztahu byste se neměli takto cítit. Zvlášť pokud se to děje již dlouho. Nikdo by vás neměl dusit pod pokličkou. Nikdo by vás neměl vystavovat trvalé kritice. Zvlášť ne váš životní partner. Není to v pořádku a nezasloužíte si to!

V rámci partnerského ticha bych chtěla zmínit ještě jeden případ vztahové nepohody. Bývalá klientka, říkejme jí kupříkladu Martina, mi jednou řekla: Přítel si nepřeje, abych mluvila před našimi společnými kamarády. Prý ho jenom ztrapňuji. A já to chápu. Nejsem tak vtipná jako on. Ani chytrá ne. Nechci mu kazit pověst. Aby si ostatní nemysleli, že chodí s nějakou blbkou.

Martina to považovala za normální. Za vztahový standard. Přítel jí dával v mnoha ohledech najevo, že není dost dobrá. Že by se sebou měla něco dělat, aby ji mohl mít rád. Že by měla být chytřejší a hezčí, mít větší prsa, menší zadek, hustší vlasy. Aby se jí mohl chlubit. Aby ho ostatní obdivovali. Protože sám řešil velmi malé sebevědomí a potřeboval si tento svůj nedostatek kompenzovat na ní samotné.

Nerozumí mi

Do třetice vztahový ořech. Ne oříšek, ale ořech. Poněvadž vedle sebe můžeme mít někoho hodného, rozumného, spolehlivého, ale zkrátka si nerozumíme. Náš vesmír funguje jinak. Jsme naladěni na jinou notu. Komunikace vázne nebo úplně vyprchá.

Já mu říkám, jak se cítím, a on klidně odejde. Nebo na mě naopak začne křičet. Vůbec nechápe, co mu chci říct. Častokrát moje prosby odkýve, pak se ale nestane nic. Máme dvě děti, společný dům a auto, ale společný život určitě ne. Jako bych žila vedle cizího člověka. Nemám chuť s ním mluvit. Kdykoliv jsem to zkoušela, přišlo zklamání. Nedokážu s ním sdílet své pocity, zážitky ani starosti.

Zde může být velmi těžké říct tak a dost. Můžeme vidět i pozitiva. Na mysl nám přichází plno společných vzpomínek – ale víc a víc na nás doléhá pocit, že naše cesty se rozdělily, možná už dávno. Možná to jde pozvolna, postupně, ale cítíme, že jsme si stále vzdálenější.

Abychom si v takové situaci udělali jasno, můžeme se sami sebe ptát:

• Jak vypadá společně strávený čas?
• Těšíte se na něj?
• Sdílíte společné zážitky?
• Povídáte si o tom, co se vám přihodilo během dne?
• Máte možnost mluvit o tom, jak se cítíte?
• Naslouchá vám partner?
• Cítíte z jeho strany podporu a zájem?

Partner samozřejmě není terapeut, někdy ani nemusí dosahovat konverzačních schopností vašich kamarádek, ale ve vztahu bychom měli cítit porozumění. Pochopení toho, co uvnitř prožíváme. Zvlášť pokud potřebujeme podpořit, utěšit či ujistit, že těžkou chvíli, kterou zrovna zažíváme, zvládneme.

Hranice toho, co je a co není ve vztahu správné, je individuální. Třeba jste při čtení zhodnotili, že některá ze situací se vám děje, ale vlastně vám to vůbec nevadí. I to může být v pořádku. Nicméně základní pravidlo dobře fungujícího vztahu je jasně dané: musí to vyhovovat oběma. Pokud tomu tak není, je ten nejlepší čas postavit se za sebe a své štěstí. Říct: Tak a dost! Takhle se ke mně chovat nesmíš a nebudeš!

Rozhodnout se pro sebe a odejít ze vztahu není jednoduchý krok. Mnohdy to chce čas srovnat si myšlenky, dát si od všeho odstup. Dopřát si možnost vidět, co se děje s námi, s partnerem, co se stalo s naším vztahem. Třeba i na terapii.

I Martina potřebovala čas. Potřebovala si uvědomit, jak s ní vlastně partner zachází. Vidět skutečnost ukrytou za podsunutou myšlenkou: Špatně jsi ty, Martino. Já jsem frajer, že s tebou vůbec jsem. Nikdo jiný tě nebude mít rád. Tak se sebou něco dělej a postarej se o to, abych byl šťastný.

Mým přáním je, aby tento článek dal čtenářům kapku perspektivy a zároveň jistoty, že nikdo na světě si z nás nesmí dělat rohožku svých vlastních problémů. Nikdo nás nesmí dlouhodobě ponižovat ani shazovat. Nikdo. Zvlášť ne náš životní partner. A pokud tomu tak je, věřte, že máme právo z takového vztahu odejít. Pokud je to těžké, vyhledejte pomoc. Nenechte si ubližovat. Není to v pořádku a nezasloužíte si to!