Sebepoznávací maraton

Každý psychoterapeut musí projít výcvikem. Ten nám pomáhá k hlubšímu poznání sebe sama. Dává šanci pochopit, jak terapie funguje, tím, že si roli klienta zkusíme na vlastní kůži. Zažíváme si tak například, že věci, které se dějí v průběhu terapie, se nám objevují i v normálním životě. Zkušenosti nabyté v chráněném prostoru se tudíž dají do života přenést.

V naší výcvikové skupině nás bylo celkem třináct – jedenáct frekventantů a dva vedoucí. Maraton byl rámcově rozdělený do šestnácti bloků o 90 minutách. Tyto bloky neměly pevně danou strukturu, žádný program, bylo čistě na nás, jak s nimi naložíme a čím je vyplníme. Byl to volný prostor pro nás všechny a kdokoliv si ho mohl zabrat, čím chtěl.

Nejčastěji jsme se bavili o tom, co se od minule u koho změnilo, o čem jsme přemýšleli, na co jsme přišli nebo k čemu se vracíme, protože to v nás ještě nějak zůstalo. Snažili jsme se o sdílení na třech rovinách: vyjadřování myšlenek, pocitů a tělesných prožitků. Někdo si tedy vždy vzal slovo, mluvil, o čem potřeboval, a ostatní na to následně reagovali.

Nejvíce reagovali ti, kdo s mluvícím soucítili, jelikož něco obdobného také zažili, nebo naopak ti, ve kterých to vřelo, protože se téma uvnitř nich dotýkalo něčeho ještě živého a citlivého. V každém případě jsme museli být trochu proaktivní, abychom si z maratonu něco odnesli, ale zase ne tak moc, že bychom si pro sebe zabrali všechen prostor.

Od začátku do konce

V úvodním odpoledním bloku se ještě nikdo nepouštěl do hlubšího prozkoumávání čehokoliv. Bylo to spíše obecnější sdílení, které sloužilo mimo jiné ke vzájemnému naladění se na sebe v nové situaci a novém prostředí. Věděli jsme, že nikam nespěcháme, a takových rádoby úvodních bloků proběhlo několik. Přece jen jsme potřebovali více času na aklimatizaci a možná jsme taky sbírali sílu na to, co přijde.

Zprvu jsem cítila obavy, ale zároveň i vzrušení z toho, co nás čeká. Obavy trochu tišilo přesvědčení, že maraton nemusím absolvovat celý, ale můžu se pokusit zvládnout jen část, přičemž uvidím, jak mi bude, a podle toho se dál rozhodnu. Tuto „mantru“ jsem si potom opakovala stále dokola.

Pro kontext je důležité zmínit, že jsem právě byla v pátém měsíci těhotenství a náročnější pro mě bylo skoro všechno. Zůstat celý den vzhůru se zdálo téměř nereálné, jelikož jsem v tomto období chodila spát velmi brzy. Nedávala jsem si tedy velké naděje, že dokážu vydržet až do konce.

Po úvodních blocích přišla na řadu intenzivní vnitřní práce. Slovo si vzala jedna z účastnic, vůči které jsem od začátku maratonu pociťovala silný odpor. Štvalo mě všechno, co říká, a vadilo mi dokonce, že sedí blízko mě. Nevěděla jsem ale proč a doteď to vlastně úplně přesně nevím. Představa, že v sobě dané rozpoložení budu muset netradičně dlouho držet, mě donutila své pocity sdílet.

Bylo pro mě velmi těžké otevřeně hovořit o bezdůvodném znechucení vůči někomu, koho mám vlastně ráda. Daná osoba však tušila, že se něco děje, ještě než jsem řekla, co cítím. Bylo to na mně totiž vidět. Protože však nevěděla, co přesně se děje, zkrátka se ode mě držela dál, což na oplátku mě vedlo k přesvědčení, že je nechuť oboustranná.

Po sdílení mých pocitů přišla úleva jak pro mě, tak pro danou osobu, která alespoň věděla, na čem je. Uvědomila jsem si, že podobné chování znám i z rodiny od někoho hodně blízkého. Nikdy mě nenapadlo, že mi neříká, co se děje, protože to třeba ani sám neví a zrovna se v sobě nevyzná. Najednou do sebe začalo mnoho věcí zapadat – to pro mě byl důležitý aha moment plný porozumění.

Přišel večer a s ubývajícím světlem přibývala únava i vyčerpání. Pomalu se blížila půlnoc, několik účastníků už maraton opustilo, já však byla stále ve hře. Najednou jsem vnímala silnou potřebu nepromarnit čas: když už jsem tady a obětovala jsem kvůli tomu spánek, chtěla jsem, aby to za něco stálo.

Najednou jsem se přistihla, jak se jedné z kolegyň, jejímuž stylu vyjadřování někdy nerozumím, doptávám a zjišťuji, jak to myslela. Že mám větší snahu a odvahu vstupovat do interakcí, které bych jindy kvůli strachu z konfrontace nechala být. Protože jsem nechtěla marnit čas (a také díky tomu, že nás bylo méně), bylo snazší překonávat strach z nekonformity. Bylo zjevné, že jsem ve vyjadřování sebe sama byla aktivnější než obvykle.

Toto nastavení však netrvalo věčně – kolem poledne mě zastihla krize v podobě extrémní únavy. Výhodou tohoto rozpoložení bylo, že jsem se oprostila od starostí, jak vypadám a co si ostatní myslí. Hlavní byl můj komfort, a tak jsem poslední hodiny maratonu strávila vleže na zemi. Poslední bloky probíhaly obdobně jako ty první, byly vyplněny spíše povrchnějšími rozhovory, jelikož už jsme na nic hlubšího neměli sílu. Důvěra ve smysluplnost daného procesu, podpora ostatních účastníků a vidina blízkého finále mě poté motivovala vydržet až do zdárného konce.

Jak popsat rozdíl mezi běžnou terapií a takto intenzivní formou? Když s kamarádkou zajdu čtyřiadvacetkrát na jednu hodinu na kafe, nepoznám ji zdaleka tak rychle, jako když s ní v kuse strávím celý den a máme dostatek času něco zažít. Zážitky nám pomáhají utvářet trvalejší vzpomínky.

Ze sebepoznávacího maratonu dodnes hojně čerpám. V běžném životě si nejvíce připomínám prožitek něco nového si zkusit a zároveň mít možnost to kdykoliv přerušit, odejít a případně se zase vrátit. Došlo mi, že dokážu mnohem víc, když mám možnost, nikoliv povinnost. Že velmi záleží na tom, jestli musím, nebo můžu.

Přičemž nejvíc závisí na mém vnitřním nastavení – strach z neznámého se mi překonává snáze, když je mé vnitřní nastavení vřelé a laskavé. Také se teď méně starám o to, co si myslí ostatní, a více hledím na své vlastní potřeby. A co se týče zmiňovaného aha momentu, ten se mi již podařilo využít v praxi, takže díky, maratone, kdyby ses někdy opět konal, jdu do toho znovu.