Sebeláska jako vývojový úkol

S problematikou narcismu jsem strávila intenzivních jeden a půl roku, zpočátku především kvůli klientům a kolegům v supervizích. Přitom jsem (samozřejmě) objevovala také souvislosti s vlastním narcismem a narcistickými položkami v osobnosti členů mé rodiny a dřívějších i současnějších partnerů a spolupracovníků.

Když jsem z Psychologie.cz dostala námět na zamyšlení nad narcistními rodiči, řekla jsem si, že téma zpracuji tak, aby to dávalo smysl a logický oblouk. Narcistní rodič musel nějak někde do narcismu vyrůst, s někým navázat vztah, než se mohl stát rodičem. Vztah s narcismem má své typické fáze, které je dobré znát třeba právě proto, abychom do takového vztahu nevstoupili, nebo z něj alespoň včas vystoupili. V poslední části seriálu se pak chci zabývat také situací a provázením méně narcistních partnerů po rozchodu s narcisem.

Také mám naději sama pro sebe, že když to všecko, co jsem načetla a procedila skrze vlastní klinickou práci, sepíšu a uložím, budu moci jít dál, narcismus už překročit a zkoumat zase jiné vrstvy a vývoj osobnosti a vztahovosti.

Každá doba produkuje své poruchy

Proč je vlastně narcismus dnes tak rozšířený? Přísná výchova vycházející z viktoriánských tradic a pokračující v tradici Rakousko‑Uherska a ideálů první republiky volala k zodpovědnosti, zdrženlivosti a přinášení obětí ve jménu vyšších principů. Vytvářela náročné prostředí, kde se nesmělo selhat, neboť pak byl člověk zahanben, a tak produkovala především klinické obrazy neuróz.

Ideová revoluce humanistické a existenciální filozofie vedla pomyslné psychologické kyvadlo k většímu individualismu – od kolektivního k jedinečnému, od obětování se k důrazu na vlastní potřeby a prožitky.

Postmoderna a konzumentský a technicistní způsob života paradoxně vede k zužování prostoru pro vztahy a k rozšíření prostoru pro zábavu přicházející z techniky a vyhledávání stimulace a podnětů ze světa věcí. Na ztišení, hlubší prožitek a zkoumání není čas. V uspěchané době podněty zahlcení rodiče nemají čas na to, aby zrcadlili děti, dávali jim dostatek pozornosti a byli pro ně emočně přítomni. Na druhé straně spektra rodičovské péče stojí zanedbávající a týrající výchova.

V obou případech se děti brzy naučí spoléhat se emočně samy na sebe, případně zaměňovat lásku za přísun věcí nebo za plnění přání, která rodiče z pocitů viny za zanedbávání rádi plní a vykupují si záblesky dětské radosti svou emoční nepřítomnost.

Děti v sebezáchovném pudu vybudují okolo smutného emočního světa slupku spokojenosti a výlučnosti – dostanou přece, co chtějí, případně vydrží nesnesitelné chování rodičů, protože vnímají, jak jsou rodiče slabí. Slupka výjimečnosti a grandiozity musí být neustále nutkavě potvrzována, protože pokud by praskla, objevila by se nesnesitelná prázdnota.

Chci veškerou tvou pozornost!

Abychom pochopili, jak narcismus vznikne, pojďme se v dnešním dílu seriálu nejprve podívat, jak probíhá vývoj ve zdravé podobě. Pokusím se vyhnout psychoanalytické terminologii a psát česky. Jak ukazují závěry afektivních neurověd, klíčovou podmínkou pro dobrý vývoj Já je zážitek bezpečí.

Běžné dítě má kolem sebe pečující osoby, které jsou milující a z dítěte a jeho pokroků nadšené. Vytvářejí pro ně vyladěné prostředí, které naplňuje potřeby dítěte, v prvních fázích bez podmínek. Jde o období tzv. nepodmíněné lásky. Tady potřebuji připomenout, že od chvíle, kdy se dítě začne samostatně, nezávisle (a pečující rodiče vědí, že zatraceně rychle) pohybovat, už ve výchově používáme odměnu i trest: i když si to třeba nemyslíme, zkrátka některé chování odměňujeme a jiné přinejmenším neodměňujeme, někdy trestáme. Tím fyziologické období nepodmíněné lásky končí, i když dítě nadále milujeme, a to jen proto, že je a že je naše.

V období nepodmíněné lásky se kojenec a batole cítí jako všemohoucí – všechno se děje podle něj, potřeby jsou naplňovány bez výhrad. Dítě nerozlišuje mezi sebou a pečující osobou. (Používám pojem pečující osoba tam, kde většinově bývá prvotní pečující osobou matka, ale je prokázáno, že stejné kvality, byť mužským způsobem, může nést i otec.) Rodiče plní funkce, které umožňují dítěti pozvolna vytvářet prožitek Já, vlastní osoby.

Funkce Já:

• snášení emocí a vývoj jejich užití a vnímání jako signálů
• desomatizace afektů: i v emocích je možné přemýšlet
• učení se novému
• vztahovost: vytváření vztahu jako takového, ale i dosahování slasti, vyhýbání se bolesti a získávání sebepotvrzování a důvěry druhého
• vytváření sebepojetí (směr dovnitř sebe)
• vytváření sebeprezentace (směr ven k druhým)

Je popsáno, že primární pečující vyladěná osoba uznává dítě i bez jeho vlastní vyvinuté psychologie jako svrchovanou osobu. Empatická pečující osoba věnuje pozornost, zrcadlí a podporuje samostatnost dítěte v jeho dovednostech, talentech a silných stránkách, a tím pomáhá vytvořit prvotní vědomí Já.

Dítě si na základě vyladěného plnění potřeb vybuduje idealizované vnímání rodiče jako někoho, s kým chce splynout a být ne jako on, ale být on. (Vzpomínáte si, jak děti v mladším předškolním věku nosily vaše boty, ponožky, trička jako šatičky?) U zdravě se vyvíjejícího dítěte vzniká kolem druhého roku exhibicionismus a grandiozita (jsem úžasný, jsem úžasná), ale nutně k tomu potřebuje obdiv a potlesk pečujících osob.

Můžeme shrnout, že malé dítě potřebuje být chápané a vnímané. Potřebuje si také idealizovat své pečující osoby – s idealizovaným obrazem psychologicky přímo splývá. Pokud můžu splynout s někým, kdo je pro mě ideální, jsem ideální také já a to je skvělé. Mít v batolecím věku možnost idealizovat si své rodiče je způsob, jak zažívat duševní pohodu.

Nicméně rodiče nemohou naplňovat věčně všechny potřeby a přání dítěte. Někdy prostě potřebujeme, aby si nechalo obout gumovky a ne bačkůrky, když je venku mokro. Někdy potřebujeme, aby chvilku počkalo se svými požadavky, když máme například otevřenou horkou troubu při vaření nebo když chceme na WC… Běžní rodiče dítě nevyhnutelně drobně zklamávají.

Pro dobrý další vývoj se ukazuje jako důležité právě to, aby frustrace, kterou dítě zažívá, přicházela v odpovídající fázi a v odpovídající míře, aby nebyla vysoce intenzivní. Prvotní (zdravý) narcismus a splynutí s idealizovaným rodičem tak sami rodiče svou nedokonalostí nevyhnutelně a z hlediska vývoje správně narušují.

Oddělení Já a Ty

Od zhruba 2,5 roku dítě zjistí, že je od rodiče oddělená osoba. Chce se prosadit a zároveň čelí své zranitelnosti, bojuje totiž s obry. K tomu, aby neustrnulo a prošlo obdobím takzvaného prvního vzdoru, potřebuje mít právě svou grandiozitu a exhibicionismus a zároveň nutně potřebuje potvrzení pečující osobou, na kterou spoléhá. Tato osoba zrcadlí nejen jeho potřebu obdivu a uznání, ale současně chápe i jeho potřebu se prosadit, dítě podporuje a dodává mu odvahu mít požadavky.

Grandiozita dítěte při přiměřené rodičovské frustraci postupně slábne. S pomocí dobrého zrcadlení se mezi druhým a čtvrtým rokem grandiozita a velikášství batolat mění na zdravou ctižádost (podívej, co už umím, a budu ještě lepší). Dítě opouští idealizovaného rodiče, s nímž už nesplývá, ale zvnitřňuje si soubor ideálů, o které usiluje (chci být krásná jako ty, mami – chci být silný jako ty, tati – chci být kosmonaut, princezna…). Pak nacházíme takzvaný fyziologický narcismus, roztomilé velikášství dětí předškolního a mladšího školního věku.

Mezi čtvrtým a šestým rokem dochází k plnému oddělení prožitku Já a druhý (Ty). Dítě vnímá sebe i druhé prostřednictvím tzv. mentálních reprezentací jako oddělené (už s nimi nesplývá), ale spojené vztahem. Mentální reprezentace obsahuje obraz druhého člověka zvenku, obraz našeho vztahu a pocit z tohoto vztahu. Dítě vstupuje do triadického světa rodiny, vůči primární pečující osobě se prosazuje a s druhým rodičem chce být spojené vztahem.

Protože dosud vnímalo jedinou možnou podobu vztahu, láskyplný vztah mezi rodiči, nepřipouští jinou možnost, než že se s druhým rodičem ožení či vdá (připomenu, že se nyní pohybujeme v představě terénu, kde vývoj probíhá zdravě). Pro toto období se používá pojem oidipského konfliktu. Obvykle následuje frustrace: dítě si nemůže vzít svou maminku (tatínka), protože ta (ten) už partnera má. Důležité je opět to, aby rodiče měli láskyplné pochopení jak pro potřebu dítěte propojit se vztahem také s druhým rodičem, tak pro následnou frustraci.

Dochází k rozvoji sebereflexe, řečové komunikace, dítě se učí řešit konflikty. Pokud se rodiče dokážou vcítit do láskyplných pocitů dítěte k jednomu rodiči i do asertivních pocitů vůči rodiči druhému, může dítě začlenit do svého Já láskyplnost i průbojnost. Z oidipského období vychází dítě se strukturovanou psyché: je odděleno Id jako nositel pudovosti a impulzivity, Ego jako výkonná složka psychiky a Superego jako nositel hodnotového systému.

Dítě už má k dispozici jak svoje vrozené vlohy, tak naučené dovednosti, svoje zdravé ambice (ctižádost, do níž se přetavila grandiozita), které směřují k dosažení vlastních idealizovaných cílů (ego ideály). Zdravý vývoj pak v tomto období představuje přirozenou touhu jít za vlastní kompetencí (schopností zvládat situace, udržet se psychicky pohromadě) a také za oceněním rodičů a jejich radostí z úspěchů a pokroku dítěte.

Hranice našich schopností

Rozvoj přiměřené sebelásky je vývojovým procesem trvajícím až do dospělosti, kdy můžeme více naplňovat svoje ambice, porovnávat je s realitou našich dovedností, ty si doplňovat a rozvíjet, případně se smiřovat s našimi nedostatky.

Každý tedy až do dosažení zralosti máme nějaké narcistické rysy a fantazie o tom, jak naplňujeme svoje ideály. Ty můžeme realizovat buď přímo a být v něčem dobří, ne‑li nejlepší, nebo nepřímo tím, že se spojujeme s mimořádnými lidmi. Přitom sami skutečně můžeme být nadprůměrně nadaní, schopní či atraktivní.

Pokud jsme měli rodiče, které jsme mohli obdivovat a zároveň je postupně opouštět při vývojově nevyhnutelných frustracích, jde nám to dobře i s námi samými. Můžeme sbírat potvrzení našich kvalit a ocenění postupně už nejen na úrovni přímé komunikace, ale také na symbolických úrovních (diplomy, vzdělání, vztahy a potvrzení od autorit).

Umíme se sami ocenit a zároveň se přijímáme i s našimi nedostatky a neohrožuje to náš sebeobraz ani naši sebelásku. Z této pozice si pak obvykle hledáme partnery, kteří to mají podobně: mají se rádi i nedokonalí a jsou schopni mít rádi nedokonalé nás a my nedokonalé je. S nimi můžeme vytvářet zralé vzájemné a láskyplné vztahy.

V příštím dílu si vysvětlíme, v jakých fázích a jakým způsobem se zdravý vývoj dítěte narušuje směrem ke vzniku budoucí narcistické poruchy.