Se radši zabiju

Základním paradoxem této situace je fakt, že se jedná o rodiče, kteří se svým dětem věnují, jak mohou. Nejde o citově zanedbané dítě, jak vás možná napadlo, pro které je negativní pozornost lepší než žádná. Netrpí psychickými poruchami vlivem zanedbání.

Je to právě naopak. Dítě je citově vyživované, nežije v dysfunkční rodině. Vyrůstá s oběma rodiči, kde vzájemné vztahy mezi členy rodiny fungují, jak je obvyklé. A přesto dítě jeví známky vážné citové deprivace. Copak nemá „záklopku“? Proč někdy vstupuje do role sebestředného citového tyrana?

Dětem, o kterých mluvím, je zhruba osm až třináct let. Trpí často nekontrolovatelnými emočními výbuchy, doma i ve škole. Hovoříme o situacích, kdy tyto stavy nejsou součástí žádné vývojové poruchy, ve hře není porucha autistického spektra ani hyperkinetická porucha.

Co mají tyto děti často společné? Je to stejný výchovný záměr jejich rodičů: velmi usilují o jejich štěstí. „Chci, aby mé dítě bylo co nejvíce šťastné,“ slyším často. K tomu patří odhodlání dát dětem tolik lásky, o které si oni sami jako děti mohli nechat jenom zdát.

Chce pohnout s hranicemi

Takový rodič snadno sklouzne ke kompenzaci vlastního nedostatku a své dítě maximálně podporuje a ochraňuje. Jenže u dítěte začne tenhle způsob v kritickém období dospívání vyvolávat silný vnitřní konflikt mezi potřebou rodičovské lásky a potřebou být nezávislé, kompetentní.

A tak se opakovaná emoční dramata stávají pro dítě nástrojem, jak konflikt vyřešit. Volá tím po hranicích. Potřebuje, aby emoční podpora a ochrana rodiče byla „tak akorát“, a přitom se nemuselo bát, že o ni přijde.

Zažíváte‑li se svým dítětem podobné situace a kladete‑li si otázku, zda se vás toto téma netýká, přečtěte si následující výroky. Vyhodnocení nechám na vás.

• Cítím, že jsem si se svým dítětem citově tak blízko jako s nikým jiným.
• Mám potřebu ho bránit před všemi, kteří ho neopodstatněně kritizují.
• Ti, co kritizují moji výchovu, nechápou, že mé dítě je velmi zranitelné.
• S partnerem/partnerkou necítím takové jedinečné propojení jako se svým dítětem.
• Když je moje dítě i v sebemenší nepohodě, nemohu přestat myslet na to, jak mu ulevit.
• Je pro mě velmi těžké něco mu odmítnout nebo zakázat, nemohu unést pocit, že mu tím ubližuji.
• Bez mého dítěte by neměl můj život žádný smysl.

Období před nástupem puberty je „za pět minut dvanáct“ pro nastavení hranic rodičovské hyperprotektivitě. Bez patřičné změny se vývoj dítěte dále komplikuje. Je totiž stavěno před nové vývojové úkoly, na jejichž zvládnutí potřebuje vnímat vlastní kompetenci plynoucí ze zkušenosti, že se na sebe může spolehnout nezávisle na rodiči.

Bez tohoto vědomí hrozí vývojová regrese, při které dospívající dítě odmítá samostatnost, je na rodičích více závislé a může u něj dojít ke vzniku dalších symptomů (depresivně‑úzkostné poruchy, poruchy nálad, poruchy chování s agresivitou a podobně). 

Psychické potíže obvykle donutí rodiče vyhledat pomoc a to je moc dobře. Není namístě si něco vyčítat, protože každý rodič dělá to, co nejlépe umí.

Dejte stop

Namístě je ale usilovat o změnu. Pokud by rodič využil služeb psychologa, ten by ho neměl kárat nebo kritizovat, ale laskavě mu pomoci nahlédnout, že problematické chování dítěte je způsob, jak si říká o potřebu změny. Psycholog může rodiči klást otázky:

• Co způsobuje výbuchy vašeho dítěte?
• Co se děje, když mu ustoupíte?
• A co se stane, když budete trvat na svém?
• Co se v tu chvíli děje s vámi?

Rodič často odpovídá: „Snažím se mu domluvit, vysvětluji mu, proč nemůže/musí, ale je to jako házení hrachu na zeď, naopak to zhoršuje…“ Ano, to je pravda! Ve chvílích, kdy vaše dítě emočně exploduje, má odpojený racionální systém, a proto se logické argumenty míjí účinkem.

Jediné smysluplné je tenhle proces zastavit. Dítěti věcně potvrďte, že jeho emoce berete vážně, ale trvejte si na svém: „Věřím, že to takhle teď cítíš, a je mi to líto, ale bude to, jak jsem rozhodl/a…“ Pokud dítě ve svém projevu pokračuje, což je pravděpodobné, zkuste jeho pozornost odklonit.

Aby tenhle postup mohl fungovat, je potřeba, aby měl rodič sám své emoce pod kontrolou. Optimální je, aby nešlo o účelově používanou či spíše předstíranou kontrolu, ale autentickou změnu celého postoje. Dítě dokáže zaznamenat, jestli je rodič ve svém postoji skutečný, nebo nejistý, zlomitelný. A pokud zaznamená nejistotu, bude zkoušet pevnost hranic znovu a znovu.

K zásadnější změně postoje mnohdy nelze dospět bez pomoci, zvláště jde‑li o zakořeněné schéma rodinného fungování. Průvodcem na této cestě může být rodinné poradenství či psychoterapie v různých formách. Energie, kterou rodič této změně věnuje, se vyplatí na celé další dekády. Dítě totiž bude moct dále růst – a vyrůst.