Sanitka dobrých skutků

Hranice pomoci

Jakmile si všimneme, že nabízíme pomoc horlivě, aktivně a máme jasnou představu, jak by se situace měla vyřešit, měli bychom zpozornět. Například si kamarádka stěžuje na svého nadřízeného a my jí hned sháníme kontakt na jiného zaměstnavatele, vše předjednáme a ujišťujeme ji, že v nové práci jí takové zacházení nehrozí. Voláme třídnímu učiteli hned, jakmile je naše dítě přetížené úkoly, a domáháme se změny.

Nabízíme peníze příbuzným, když si stěžují na těžkou finanční situaci. Uděláme pro druhé více, než žádali nebo potřebovali, a pak jsme buď zklamaní, že to neocení, nebo že očekávají další porci podpory, a tak dále. Pokud chceme porozumět, jak se nám stane, že někdy zoufale potřebujeme vzít situaci, která se nás netýká, do vlastních rukou, je třeba si pravdivě odpovědět na následující otázky:

• Z jaké mé vlastní zkušenosti se zachránce narodil?
• Jaký pocit mě pohání v mém konání dobra?

Při bližším zkoumání svých motivací totiž většinou odhalíme, že pokud jsme sami zažili situace, kde se nás nikdo nezastal nebo nám nikdo nepomohl, když jsme potřebovali, prožili jsme hluboký pocit bezmoci a osamění v problému, máme tendenci se stejnému prožitku podruhé vyhnout. Zároveň máme tendenci před tímto pocitem zachránit i své blízké.

Každý z nás si ale najde své osobní motivy. Možná druhému něco dlužíme, možná chceme ukázat svou vlastní sílu nebo vliv. Je možné, že se pomocí druhému prostě jen zabavujeme, jelikož v našem životě se neděje nic zajímavého. Možná je pro nás obtížné říkat ne a odmítnout pomoc, kterou nemůžeme dát.

Vnímavý zachránce

Ve své knize Oběť, kat a zachránce navrhuje Christel Petitcollin pět základních principů, jak s druhými budovat vztah založený na zdravé pomoci:

Jasně vyslovená žádost o pomoc

Nedělejme mylné závěry, že někdo naši pomoc očekává, a nestavme se automaticky do role zachránce. To, že si někdo stěžuje, ještě neznamená, že chce od druhého najít řešení. Raději s druhým člověkem projednejme, co přesně od nás očekává. Nechme ho vyjádřit konkrétní prosbu. Pokud máme puzení někomu pomoci bez jeho vědomí, raději vyslovme, co nás napadá, a zjistěme, zda o to opravdu dotyčný stojí. Někdy můžeme svou tendencí druhého zachránit tlačit do kouta a nedat mu na výběr. Neurážejme se, pokud druzí naši pomoc odmítnou.

Nabídka pomoci je časově i obsahově ohraničená

Může se stát, že někomu nabídneme dočasný azyl u nás v bytě, a hle, najednou si všimneme, že tam přebývá už půl roku a nám je trapné mu vzít střechu nad hlavou. Prevencí takového nedorozumění je vyjádřit časové ohraničení už na začátku a potom průběžně o vývoji situace mluvit.

Druhý dostane možnost se odvděčit

Lék na závislost ve vztazích je být si „kvit“. Nepodporujeme závislost a nedůstojnost druhého tím, že mu nedáme šanci oplatit naši laskavost. Například kamarádka, které darujeme oblečení po dětech, nám upeče chléb nebo pohlídá o víkendu psa.

Nejít dál než na půl cesty

Nenamáhejme se tam, kde už má dost síly ten druhý. Dovolme mu převzít aktivitu a sami se stáhněme hned, jakmile je to možné. Nebo ji rozhodně včas předejme, i když se ten druhý netváří. Nedovolme mu spustit program „oběť“.

Cílem je návrat k nezávislosti

Vždy sledujme, zda naše pomoc vede druhého k osamostatnění a získání potřebné síly, nebo ho uvrháme do závislosti a slabosti.

Naše tendence postavit se do role zachránce je často lety vybudovaná a funguje automaticky. Často si ani nepovšimneme, že už zase překračujeme své hranice možností nebo pomáháme tam, kde není třeba. Trochu jako bychom se potřebovali vrátit z automatické převodovky na manuální řadicí páku – je potřeba být více u toho, když řídíme svou sanitku dobrých skutků, a někdy zařadit zpátečku nebo jen zaparkovat a nechat ji stát.

Zastavme se a nejednejme impulzivně, dejme si čas na rozmyšlenou. Někdy postačí jen druhým naslouchat a podporovat je v jejich vlastních krocích, dodávat jim odvahu a inspirovat, nemusíme hned nabízet řešení. Pokud i přes všechnu podporu svůj život změnit nechtějí, je na nás to respektovat.